Počkám na tebe v posteli

Seznámila nás moje kamarádka Nina. Ale tahle holka, tahle Jana, musím říct byla vážně kus. Ty úžasné rty, jen tak lehce namalované, přesto vyzývavé a ta malá pevná prsa, ta z hlavy hned tak nedostanu. A co teprve ten zadek...

Seděli jsme v poloprázdném hotelovém baru. Já, ona a můj kamarád Jakub, který když poznal, že to mezi námi jiskří, se na mě usmál, vstal a se slovy „počkám na tebe v posteli, brouku,“ mým směrem šibalsky mrkl a odešel. Aby dodal na efektu a slečnu trochu vyděsil (milovali jsme dělat si ty drobné přátelské naschvály a škodolibosti), za chvíli se vrátil a letmo mě políbil na tvář.

„Co to sakra děláš?“ vyjekli jsme s Janou současně. Beze slova se okamžitě vytratil.

Pokračovali jsme v pití a vzájemném flirtování, než, už ani nevím jak se to stalo, ležela v mé hotelové posteli, kde se sotva dalo hnout.

„Asi se mi tu válej nějaký věci,“ konečně mou alkoholem zpitomělou hlavu napadlo vysvětlení tak stísněného prostoru na posteli. To už ale bylo po všem a my leželi nazí v objetí a pomalu usínali po té, co jsme vzájemným sympatiím učinili zadost.

„Jaký věci?“ nechápala.

„Nějaká kupa hadrů,“ vysvětlil jsem a lehce udeřil do té kopy oblečení, co mi zabírala půl postele, loktem.

V tu chvíli se však domnělá kupa oblečení pohnula. Nejen pohnula, dokonce se posadila a rozsvítila světlo. Janin zděšený výraz hned tak nezapomenu, když se její pohled setkal s Jakubovým. Ten měl úplně rudý obličej, jak zadržoval smích.

Otočil jsem se na něho.

„Ty se válíš v mojí posteli oblečenej?“ Vypadlo ze mě bez přemýšlení. Zase si lehl. Trochu násilně jsem položil vzdouvající se dívku zpátky na postel a objal ji.
„Nechtěl bys vypadnout?“ Oslovila Jakuba, stále ochromena jeho drzostí.
„Ani ne...“
Stále byla dost opilá na to, aby tam zůstala, ale když mě později Jakub objal a do ticha doslova zakřičel „jsem ti vole řikal, že na tebe počkám v posteli!“ vysmekla se z mého objetí, ve spěchu sesbírala ze země většinu svého oblečení a s klením vyběhla v rouše Evině na chodbu.

„Myslíš že zavolá?“ zeptal jsem se po chvíli Jakuba.

Ten konečně vstal a odporoučel se do své postele.

„Určitě.“ A zhasl světlo.

Ráno mi ani nevzala telefon...