Dokonalé štěstí

S Johanem jsem nechodila dlouho ani na čas ani na hodiny. Byl to báječný muž mých tehdejších snů. Starší, vzdělaný a připravený mít rodinu. Po čase jsem prozřela a zjistila, že jeho touha po rodině je něco jako pocit dluhu společnosti, že nemnoží své nadprůměrné IQ a já se mu zdála jako vhodná děloha. Napsala jsem o něm pár pěkných řádek a poslala ho někam. A tak to šlo i s těmi ostatními. Jakobych své vztahy měřila na počet řádek spíš než na pomyslné stupnici citového uspokojení. V jednom ze svých canců (jak své příspěvky amatérské literatuře soukromě nazývám) jsem promlouvala ke svému fiktivnímu „princi“ a prosila ho, abych z lásky němu mohla přestat psát.

Touha někoho zvěčnit je vlasně jen touha ho uchopit, anylizovat, pochopit, možná ho i manipulovat, třeba jen virtuálně. Psát o někom je jako snažit se zachytit „pravdu“, bez vědomí, že takový „canc“ má velmi krátkou životnost na poli součastnosti a velice brzo se stává mírně řečeno prošlým. Nebádám teď tady nad hodnotou autobiografických literárních děl z per zhrzených žen (či mužů). Mají své příznivce i odpůrce, jsou horší i lepší jako ostatně jakékoli jiné Sci-Fi.

Ráda bych přišla na to, proč lidé ventilují svou nespokojenost, nejistotu a blud snadněji než opak. Odpověď je nasnadě a jmenuje se sobectví. Pocity uspokokojení si užijeme a žádné velké rokování. O tom, proč Princ/ezna nezavolal/a jsme schopni rokovat mnohem déle, mnohem naléhavěji a mnohem kreativněji.

Co je tedy štěstí? Štěstí je, když napíšu jen „přítel“ a ten zbytek si nechám pro sebe. Co je to dokonalé štěstí? Když nenapíšu vůbec nic.