Laciná holka

Občas ležím hlavou dolu a přemýšlím, jestli by svět vzhůru nohama nebyl lepším. Vidím chodící nohy. Bez hlav a obličejů je to totiž občas jednoduší. Žádné upravování, žádné čančání. Chvíli sám sebou, bez obav, že se nebudeme líbit.

„Uhni,“ zamumlal a vrazil do mě. Chodící bok. Ze strany se mi docela líbil, jen škoda, že promluvil.

Hned mě napadlo taky do něj vrazit nebo něco hnusnýho mu říct. Místo toho jsem se jen snažila opět vrátit k němu nahoru. Děsně nerada.

Vlasy jsem si už pěkných pár let nestříhala, a asi proto se z nich stala černá a hustě nepoddajná hříva. Pár pramenů mi padalo přes oči a já byla ráda, že nevidí můj výraz. Jestli byl otrávený nebo ne, to už si nepamatuji, jen vím, že mi bylo děsně hloupě. Vždycky si myslel, že jsem pomatená, ale až poslední měsíce, které semnou trávil, mu jeho domněnky potvrzovaly.

Pomatená opravdu jsem. A ne málo. Jenže já chtěla lásku.

A on to věděl.

***
Vadilo mi, jak se sedačka, kterou jsem před lety za pár tisícovek koupila, začínala rozpadat. Po stranách z ní vysely kusy červené látky a bylo do ní vidět, jako do žaludku. Samej molitan. Flekatý zdi a plesnivý rohy, přesně takhle jsem už několik let žila. Bez zájmu jsem se dívala na oprýskaný stolek a na špínu, která už několik týdnu ležela v koutě, jako kdyby jí tam bylo dobře.

Možná to bylo tím světlem. Málo světla, malá chuť žít a ještě menší chuť pracovat.

„Hej ty špindíro“, volal na mě, ale spát semnou mu nevadilo.

Byl sebestřednej a neměl tu sílu se na sebe podívat z jiného úhlu, než toho, které mu poskytovalo zrcadlo napřímo.

Jo, chlap to byl tenkrát pěknej, ale co z toho.

***
Chlapů jsem měla ve svém životě několik. Malej, velkej, hezkej, tlustej. Vyzkoušela jsem všechno, na co jsem ve svých pubertálních letech narazila. A to myslím doslova. Jen na každém konci byl ten samý a tolik bolestivý pláč. Občas jsem se přistihla, že sama sebe nenávidím. Házela jsem na sebe všechnu vinu, no prostě jsem se nedokázala nikdy nad tím vztahem, který jsem zrovna měla povznést. Asi jsem všechno zbytečně řešila, a protože chlapy jsou líní tvorové, mělo mi dojít, že oni nic řešit nechtějí.

Byla jsem pro ně láska, ale jen do doby, než jsem chtěla, aby se změnili. Pak už jsem je moc nezajímala.

S posledním vztahem se vytratil i poslední kousek optimismu, který jsem nosila zašitý hluboko uvnitř sebe.
 

Pár dní na to jsem se zhroutila.

***
„Máš ještě trochu,“ ptal se mě potichu.

Tmavá pleť i tmavý oči. Bez jakéhokoliv výrazu. Už nebyl pěknej, už byl jen děsnej.

Viděla jsem v jeho očích odraz vlastní tváře.

Špinavá holka, co neměla sílu na nic. Jen na to, vpálit si něco do žil.

„Dej mi pokoj,“ odtáhla jsem se na druhou stranu.

Byla jsem mimo vlastní tělo. Tenhle stav se mi líbil. Ležet jen tak na sedačce vzhůru nohama. Vlasy nechat volně ležet a padat k zemi. Jediný, co mi vadilo byl ten zvláštní pot, ten studený pot, který putoval po celém těle a rozléval se až ke krku, vnikal do uší a do očí.

Nezájem. Přesně takhle bych nazvala momentku, kdyby nás dva v tuhle chvíli, co tu ležíme na sedačce, někdo vyfotil.

***
Odhrnul mi z obličeje pramen vlasů. Naivně jsem doufala, že se v něm vzbudil cit. Cit vůči mně. Třeba mě má alespoň trochu rád.

„Někdo klepal“, pronesl mi do ucha a stále držel pár černých pramenů, které vypadaly, že ani nerostou z mé hlavy.
 

Nic jsem neslyšela, a proto jsem jen tak zakroutila nechápavě hlavou.

„Máš tu dalšího kunšafta,“ zařval.  Pramen vlasů mi vytrhl a pokračoval klidně dál, zatímco mé tělo řvalo žalem.

„Už se konečně prober, ty náno, kolikrát jsem ti říkal, že láska přeci neexistuje.“