Člověk - deprivace moderní společnosti

Chtěl bych se na chvíli pozastavit nad problematikou vyspělého člověka. V naší době je především všechno dění příliš uspěchané, a proto se zdá, že nám občas nezbývá čas na sebe. Snažíme se kvůli rodičům, přítelkyni, práci nebo kamarádům, ale nerozumíme svému vnitřnímu hlasu a mnohým lidem tak dochází až v pozdním období života, že promrhali svůj pravý potenciál.

Snažíme si zajistit materiální budoucnost, zatímco náš vnitřní rozvoj stagnuje. Ulpíváme na jedné, dvou, případně třech hlavních činnostech, které jsou prokládány několika málo zálibami, pro něž si nacházíme uplatnění ve svém volnu. Společnost dneška nás žene k jakýmsi standartům, neodpovídajícím našemu předurčení, což vrcholí např. v nadnárodních sektorech, kde se sice pohybují vysoce kvalifikovaní a sofistikovaní jedinci s rozvinutým intelektem a vzděláním na úrovni, kteří se však jeví jako hlavní činitelé ve světové degeneraci, zatímco neprobádanost celých spekter působnosti, jež je tak marginálním faktorem při povznesení se na kosmopolitní úroveň jedince, tkví jako trn v oku národů. A stále si stěžujeme.

Kupodivu řešení je nadosah. Bohužel systematičnost a dokonalá metodika scholastických dogmat determinují naše vnímání světa a neposkytují přostředky které by byly dostatečně účinné. Když budeme chtít kopat 5 km hluboko do země vidličkou, také to nepůjde. Když se snažíme řešit zásadní globální problémy stejnými prostředky, díky nímž vznikly, dobereme se tak maximálně zhoršení podmínek v sektoru či regionu působnosti, což s sebou přináší konflikt, a tudíž zaujetí stran a dvojité standarty, čímž se pouze prohlubuje propast mezi problémem a jeho řešením. (Viz. politické hašteření v ČR - vždyť je to banda neproduktivních demagogů a my je stále volíme?!)

Nechci zde rozvíjet myšlenku jakési principové revoluce, jedná se o utopii a námět pro samostatnou úvahu, pouze bych rád načrtl své pojetí lidského rozumu a morálky. Nejvíc ze všeho mě asi iritují lidé, kteří se slepě zabývají pouhou jednou věcí, ve které následně dosáhnou perfekcionismu, obzory takového člověka jsou ale značně omezené. Přikláním se k pojetí renesančního člověka, antickému pojetí člověka, kdy Leonardo Da Vinci byl nejen malířem, sochařem, ale také filozofem, architektem, přírodovědcem, spisovatelem, hudebníkem, vynálezcem a konstruktérem. Ale ani to není dostačující. Zatímco Da Vinci byl génius (a to zásadně díky svému členství v lóži, které i dnes poskytuje podobný rozvoj, ale je velmi sporné zda nezabíjí duši), a byl schopný vykonávat všechny výše zmíněné činnosti dokonale, takříkajíc ordinární člověk, jenž by se věnoval všem těmto činnostem, by byl stejně významnou personou, i přes neurčité linie např. stvořeného obrazu. Když přidáme to co nazývám pragmatickými vědami, základní znalosti většiny profesí, rozvinutí v oblasti vojenské, a doplníme vysokou individuální morálkou, výsledkem bude populace možná identických exemplářů lidí, avšak zároveň populace vysoce kvalifikovaných jednotek specnazu. Ptám se, nestanou se v takovém případě naše vztahy s universem více symbiotickými, nevymítíme tak v našem světě nepokoje, nerovnosti, strach a hrůzy, neporoste tak náš vývoj jako planetárního celku exponencionálně? 

A tak bych rád zopakoval tvrzení z prologu: "Lze argumentovat kritikou doby a svalovat tak vinu na ostatní, důžežité je však zahodit neproduktivní faktory existence a především začít u sebe."