Mona Lisa - příběh za obrazem (27. SUPERKOULE)

„Musím ti něco říct,“ řekla a pomalu se k němu přiblížila.

„Teď není vhodný okamžik. Každou chvíli tu mohou být!“ odvětil a něžným, ale přesto razantním pohybem odstrčil její tělo stranou, aby mohl vyjít ven.

„Je to strašně důležité.“

„Máš sbaleno?“

„Poslouchej mě přeci!“

„Není čas! Bože, tohle snad nemůže být pravda. Věděl jsem, že po nás jdou, ale kdo mohl vědět, že nás najdou? Zrovna tady!“ Snažil se potlačit třes jeho hlasu. Marně.

„Musíš to vědět. Musím ti to říct dřív…“ zatajila dech, přivřela oči a nasucho polkla. „…dřív než se rozdělíme.“

„Všechno dobře dopadne! Věř mi. Mám to promyšlené. Proběhneš zadem a ukryješ se ve východním křídle. Já poběžím na západ. Budeme tak mít mnohem větší šance jim uniknout. Obě křídla už prošli, nebudou se tam vracet. Musíme si oba najít vhodný úkryt. Může to trvat i několik dní. Ty zůstaneš na místě a já se k tobě proplížím, až se situace zklidní.“

„Já… já jsem…“ znovu nasucho polkla, „…jsem těhotná.“

Chvíli na sebe nehnutě hleděli. On neřekl nic. Jen se zakousl do spodního rtu, přivřel oči a přitiskl ji k sobě. Tím objetím jako by řekl vše. Jako by řekl: „Naše rodina v tomhle muzeu žije už několik desítek generací. Přežili jsme horší věci a nikdo nás nezničí. Ani tahle pitomá desinsekce.“

V místnosti, od níž je oddělovalo jen slabé plátno toho obrazu, se začali šikovat muži v ochranných oděvech, stříkací pistole připraveny k akci.

„Miluju tě,“ zašeptal.

„Já tebe.“

„Je čas.“

„Já vím…“ špitla. Naposledy se letmo dotkli konečky svých tykadel a pak se dali oba na útěk, každý jiným směrem.

„Sundejte ten obraz, ať ty všivý moly můžeme vystříkat…“ proceděl skrze respirátor jeden z mužů v igelitových oblecích, „…a jít konečně na oběd!“