O duši

Nahlížím skrz žaluzie.

Kdybych chtěla, položila bych si hlavu na stůl a dlouze přemítala o smyslu bytí nebo o tom, co si koupím k obědu. Vzpomněla bych si na všechny bolesti, které mě v životě potkaly včetně rozbitého kolena, které mi táta drhnul benzínem. Na vyražený dech tenkrát pod třešní vzadu na zahradě. Na strach ze tmy, když máma odešla. Na poslední výprask provazem. Na okamžik, kdy mi táta řekl, že všichni jednou umřeme.

Zavřu oči a nechám všechno přebolet. Všechny dětské bolístky i opravdové rány a pokusím se nahlédnout do své dětské duše. Dušičky malé holky, co skákala radostí, když slunéčko sedmitečné vyšplhalo až na bříško prstu, roztáhlo krovky a odlétlo do nebe. Ucítím ve tváři sluneční paprsky prvního dne prázdnin, kamínky na cestě pod bosýma nohama, vůni spadeného listí ve vlasech, krajíc namazaný máslem u sobotní snídaně.

A znovu poběžím po strništi až na vrchol kopce k opuštěnému stohu, vyšplhám až nahoru a spatřím celý svět.

Tam mě najdete. Rozesmátou, rozcuchanou bosou holku.