Blechy

Blechy

Jednou jsem si přinesl ze školy blechy – od cikánů.

Byly to ale slušné blechy, protože i rodiče těch cikáňat byli snaživí, nechodili do hospody, chovali se slušně ke svým spoluobčanům  a tak podobně.

S odstupem času jsem blechu u lidí jaksi přestal vnímat. Začal jsem je vnímat od okamžiku, kdy jsem si pořídil kočku a psa.

Karel Čapek napsal pohádku o Pejsku a Kočičce. Málokdo však dokáže vysvětlit, proč pes svoji kočku nechá být a tu od souseda zakousne.

Tak tomu bylo i v mém případě.  Pes byl nalezenec – někdo z měšťáckého póvlu ho vyhodil u nás na vesnici, a tak se ho matka ujala a protože nám okamžitě zakousl pět slepic, dostal jméno udatného : Rek.

Když se k nám nastěhoval, měli jsme zrovna malé kotě – Mikeš, toho jména třetí – evidován pod tímto jménem i u zvěrolékařsky. Již od začátku bylo soužití založeno na vzájemném respektování se, a těžko nazvat, jaký druh respektování to vlastně mezi nimi vznikl.

Pozoroval jsem je oba mnohokrát a když si dali čumáky k sobě, vypadalo to, že se líbají. Když se začali prohánět na zahradě, tak si hráli. Kocour chrápal ve psí boudě a pes musel být venku. Naopak to být nemohlo, protože kocourovi jsme dali boudičku na takový regál ve dřevníku, aby vychytal myši.

Prostě to tak bylo, oba to brali jako neměnnou věc, která je prostě dána. A byla to pro ně, na rozdíl od nás lidí, přirozená a nepředstíraná záležitost soužití dvou tvorů.

Od té doby si marně lámu hlavu tím, kdo vlastně do psí boudy tahá myši a současně i ty parazity. Je to pes, nebo kocour, který to tomu psovi dělá za odměnu, za jeho chování?

Moje matka všude psa chválí, jak je hodný, že chytá myši.

Ale jak to vlastně je doopravdy?

Faktem ale je, že pes zakousl už několik cizích koček, které se dostaly z těch či oněch důvodů na naši zahradu a já měl problém, kam s nimi, protože to byla evidentně „papírová“ zvířata.

Dalším neměnným faktem ale je, že blechy má kočka i pes.

Oba.

A stále.

Nepomáhá ani pravidelná návštěva u zvěrolékařsky, mytí a postřiky.

Drbou se oba a když je ve své slabé chvilce s láskou pozoruji, drbu se s nimi také – jsem solidární.

A víte, že když mne vidí jak se také drbu, že mají radost!

Kocour se mi od té doby neustále pokouší prošoupat kalhoty, jak se mi tře o nohy a pes – ten na mne civí neustále těma svýma  „psíma očima“.

Když jsem se s těmito svými dojmy svěřil paní zvěrolékaře, shovívavě se na mne usmála, její oko zabloudilo na sklo vitríny s léky a nijak to nekomentovala. Blechy prý má čas od času každý tvor.

A tak jsem raději vynechal i můj poznateček o tom, že když jdu z práce domů, běží mi pes naproti celý šťastný, vrtí ocáskem a štěká. I já se rozeběhnu k němu s radostí, jen s tím štěkáním a ocáskem to nějak …