FRANCIE SLADKOKYSELÁ

1.

PO PRÁCI

Sleduji vlnící se hladinu

A snažím se zklidnit

Vlnící se hlavu

Žaludek

A duši.

Již dávno jsem si uvědomila

Svoji slabost a nenormálnost

A snažila se proto opírat o protiklady

Jenže ty se zrovna tady nevyskytují,

zdá se.

Ztrhaná fyzickou prací

a kecama fyzickou prací ztrhaných lidí

trhám ze sebe oblečení

a z levé bradavky

malou, zelenou paličku.

Dnes budu plavat s úsměvem.

2.

PSI

(inspirováno cikánskými psy)

Smečka psů snažících se mě zničit

jelikož se domnívají

že zamýšlím obsadit

ten smradlavej kousek

jejich domělýho světa.

Každej den si říkám

Že horší už to bejt nemůže

Jenže každej další

Zase o kousek je.

3.

Z VINICE

Bolavá záda z vinice

Bolavá duše z lidí

Ach, jak bych chtěla velice

Být tou, co smysl vidí.

Zmírám tu pomalu, nenápadně

Uprostřed viných řádků.

„Odešla tiše a nezáhadně“

napíšou v místním plátku.

4.

POSLEDNÍ DNY PRÁZDNIN

(ač momentálně né úplně pravdivá, dříve moc)

Nakreslila jsem v Marseille na molu

Pod prvoválečným pomníkem

Piču lexaurinem.

Zas vzpomínám vztekle na školu

Těším se na život pod víkem

A koketuji s vínem.

5.

MOMENTKA Z BENZÍNKY

Čistím si zuby šampaňským

a seru zásadně na pánským.

6.

ÚTĚK Z BÍLÉ

Nesnáším bílou barvu

v níž se teď všechno utápí

a přístroje pípaj,

že snad prej ještě žiju.

Vedle mě umírá

snad něčím nenakažlivým

prolezlá babička.

Ne, nepatřím sem.

Ta paní už fakt asi odchází

a vnoučata kolem předstírají zármutek

což já nemusím – fakt je mi z toho smutno

ač ji vůbec neznám

a ani nebudu dědit.

Sestřička, co mi vpíchla tolik jedů

že pomalu neznám svoje jméno

si patrně všimla slzí

co mi samovolně skanuly

nad tou cizí smůlou.

Po chvíli přichází dáma

S houpající se cedulkou

„PSYCHOLOQUISTE“ na prsou

A výslech začíná:

„Proč pláčete, slečno?“

„To je těžký.“

„Jste smutná?“

„Trochu.“

„Proč?“

„Protože život.“

„Ale život je hezkej, ne?“

„Jo, to občas jo.“

„Pomýšlíte na sebevraždu?“

„Ne.“

„teď  zrovna“ statečně polykám

A jí to stačí,

čmárá cosi do papírů

a odchází

nechavší mě tu závistivou

vůči její pracovní náplni.

Ne, nepatřím sem.

Alkohol, slunce a zklamání

v doměle momentálně důležitejch lidech

způsobily lidstvu snad už i horší průsery

než dvouminutový bezvědomí

jedný nuly z východu.

Ne, nepatřím sem.

Popřeji umírající kukle

z níž již za chvíli vyletí nádherný motýl

hodně sil

(snad to nevyznělo sarkasticky)

a beru to nadrzo hlavním vchodem.

Tady se totiž umírá

a já chci žít.

Možná mi přijde tučnej účet na adresu

Čurákovo náměstí 162

Prdel 6

Šeková republika.

Bejt ještě větší hovado,

střelila bych elektrody v zastavárně.

7.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Bičujíc po slizkých zádech

čtyři roky starý trauma

dýchala jsem brízu

a vydechovala pohodu.

Přišla černoška s vlasy

jaký by chtěla asi každá

a jestli prej mám zapalovač

jenže já měla jenom sirky

a až ta třetí a poslední fungovala

natolik foukalo a natolik zfouklá

jsem byla.

Veliký díky a veliký ujištění

že mi prázdná krabička nečiní než potěšení

(vykala mi, ač tohle já francouzsky neumím).

A po chvíli další dáma

s úžasným foťákem v rukou

-přesně takovým,

jakej bych chtěla dát mámě k narozeninám

kdybych jen na to měla.

V paměti že jsou fotky

co mohl vyfotit jen někdo tak osamělej

jako já

-jo, takhle mi to řekla

a jestli prej jsem ho náhodou nenechala

v nejdražší restauraci ve městě.

V hlavě mi vyvstal kdysi známej

co jednou dávno podobným způsobem získal pětikilo

Pozval mě tenkrát na jídlo

Koupili jsme flašku

a cigára.

Ty jsme někde ztratili

flašku rozbili

a z jídla se oba posrali.

Takže jsem jen ukázala

krabičku bez sirek

a označila ji

za své největší jmění.

Sledovala jsem její odcházející postavu

opíjejíc se červeným vínem

a pocity

že nejsem svině

a že už zase mluvím francouzsky.

8.

HYSTERIE Z NORMANDIE

Vnímám rozbouřený moře skrz zábradlí

co postavili nejspíš na počest té šílené dvacítky

která se tu před lety ztratila v přílivu

spadla ze skály

či prostě už nechtěla žít

-nikdo to neví přesně.

Nikdo nezná ani její jméno

Svojí francouzštinou podporovala transcendentalismus

páč neznala než infinitivy

a měla snad ukrajinskej či polskej původ.

Cestovala sama,

takže to možná přecejen byla sebevražda,

ale kdoví?

Šla se prostě projít po pláži

a večer nedorazila na párty

ani druhej den na vyjížďku lodí

kam ji pozvali místní

a kam se strašně těšila.

Zamyšleně si drbu jizvu na předloktí.

Ano, těšila jsem se tenkrát.

Jenže když mě zastihl příliv

a já se plazila po téměř holé skále

dobrejch pár desítek metrů,

došlo mi, že vlastně pár dní

nechci vůbec nikoho vidět

protože v ten moment jsem se poprvé doopravdy bála

a musela se s tím naprosto novým pocitem vyrovnat.

Půl metru od mé hlavy dopadl velkej kus šutru,

přesedám tedy o kousínek dál.

Ne, už se nebojím.

Jen se mám ráda.

Dost možná i proto

že stojím předlohou

jedné městské

legendě.

9.

Z ÚTESU

Třesu se chladem

a větrem i prázdná flaška

co stojí mnohem, mnohem míň

než mně teď bradavky.

Svíjím se hladem.

Přesto je bytí fraška

-veselý prasátko, krutá sviň-

pomýšlím na vdavky.

Toužím se snoubit s nějakou vlnou

Jsem v lásce k její obdobě.

Posílám láhev – ach, kdysi plnou

všem blízkým mojí osobě.

10.

ÚVAHA

Už zase mluvím francouzsky

ale mám mlčenlivou.

Jak nemít duši na kousky

Když po mně lidé plivou?

Snad né po mně – jsem paranoidní

Po sobě – především.

Snad jedná se jen o předvoj dní

kdy budu nade vším.

11.

NASRANÁ

(Krásnému diskofilovi z Normandie, který si vyložil můj pozdrav jako přímou výzvu k pohlavnímu styku)

Myslíš,

že bych Tě chtěla

jen proto, že Tě zdravím?

Ty a já jsme dvě těla.

Dvě duše. A já pravím

že nechci toho, koho mohu

tak lacině, jednoduše

když sbalila jsem do batohu

šanson pro dvě velký duše.

A místo Tvojí vidím hovno.

- jediný zjevný kaz.

Tak táhni tančit – přímo, rovno

a nemarni můj čas…

12.

KVERULANTSKÝ POHLED NA CELEK

Francie se mě snaží zabít

-mizí mi cesty, padaj skály-

-jezdívám do Avignonu s majáčkem

ztrácívávám sebekontrolu

a toužím taky zabíjet.

Když mám chuť na déšť

ta svině žlutá svítí jako oči notorika

a když cítím vnitřní chlad

a potřebuji rozehřát

musí to tu zase všechno pochcat Pán Býček.

A i to víno mají asi zkažený

páč se mi po něm točí hlava.

13.

ZE STOPU

Prej jsem první žena, se kterou letos nemluvil o byznyse.

Nabízel mi za trochu něhy hotový jmění

ale já se vymluvila na imaginárního přítele

a odešla chrápat do přeopravdové škarpy.