Vím, že jsi

„Počkej…“

Ohlédla se, zaváhala. Udělala ještě asi dva kroky a pak se zastavila.

Obrátila se směrem k němu .

„Na co? Na co mám ještě čekat? Řekl jsi toho dost!“

„A ty?“

„Co já?“

„No, co mi řekneš ty.“

„Co chceš slyšet? Že máš pravdu? Že jsem nemožná, protože nejsem schopná si domyslet tvé důvody?

Že jsem to vše dělala s úmyslem se předvést? Ty myslíš, že mi na ní záleží? Vždyť ji vůbec neznám! Je to pro mě cizí člověk. Nepotřebuju jí dokazovat, že…To si opravdu myslíš, že jsem takový blázen?!“

„Tak proč…?“

„Proč myslíš? I já mám svoje sny, touhy...

Proč tak často utíkám do světa, který hřeje?

Potřebuju být chvilku jinde, než je to, v čem se dnes a denně pohybuju.

Někdy se vracím do dětství, protože tu malou holku, kterou jsem byla,  mám stále v sobě.

Jo, vymýšlím si,  a  už dávno mám pocit, že i tebe jsem si celého vymyslela….Barvu tvého hlasu v telefonu. To byl jediný důkaz toho, že jsi živý. Nepochopila jsem, že ty  pro mě živý být nikdy nechceš.

Tak jsi mi to konečně řekl a já to teď už vím,“ odmlčela se. Najednou nevěděla, jestli má pokračovat:

,,Tvoje široké pole možností… Jak to mám chápat? Budeme na sebe myslet? A co když potkáš na tom poli jinou? Budou tam přece všechny. Víš jak nesnáším chlad. To tam  zase budu jen stát a čekat kdy si mě všimneš?

Jak mám chápat všechny tvé holé věty?

Připomínáš mi  strom v zimě.

Jenže já…opakuju ti to stále dokola…  mám radši teplo.

 Miluju stromy, když kvetou, nebo šumí, voní… žloutnou…“

„Je to pro tebe těžké. Já vím. Pro mě je ještě těžší být bez tebe.“

Nevěřila svým uším.

Vždyť vše, co poslední dobou dělal, vnímala jen jako jeho snahu se jí zbavit.

Nevěděla, proč si ji odpírá, ale cítila už delší čas, že to tak je.

Stačila jedna jeho věta a byla zpátky.

Zase byl tím, kterého nechtěla nikdy ztratit.

A najednou věděla, že i když ji nakonec opustí, bude stejně stále…až do smrti smrťoucí… s ní.