Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSvětlo stínů
Autor
Kami
Mamí, mamí, dětský pokojík se začínal otřásat pláčem chlapce ležícího v posteli.
Copak, broučku, vrátil se mu ozvěnou chlácholivý hlas a za ním do místnosti vklouzla maminka.
Tam, vidíš? Tam v tom koutě je strašidlo, vysvětloval mezi vzlyky klučina.
Maminka sáhla po vypínači a pokoj zalilo hřejivé světlo.
Podívej, nic tam není, sedí tam jenom tvůj medvěd Míša a ten tě hlídá. Mám se podívat ještě pod postel?
Pohladila chlapce po tváři, ten však rázně zatřepal hlavou.Pod postelí nic není! To ten medvěd, ... je tam s ním stín. Co když Míšovi ublíží? Když zhasneš, tak se vrátí. S těmito slovy si přetáhl peřinu přes hlavu.
Maminka s úsměvem zhasla. Místnost najednou bledě zářila po měsíčním světle a do koutů a za skříně se vrátily stíny.
Broučku, stínů se nemusíš bát, nejsou zlí. Něco ti budu vyprávět, ano. Nečekala na odpověď, pohodlně si sedla na postel a s pohledem upřeným k měsíci spustila:
Každý palouček, les i obora má své víly a ty hlídají všechno, co jejich domov tvoří. My je nemůžeme vidět, ale jsou. Tancují a pod jejich lehkýma nohama rozkvétají kytky. Jednou se v hlubokém lese narodila zvláštní víla. Zvláštní byla v tom, že přišla na svět za bouřky. Víly se rodí jenom za úplně jasných nocí, víš.
A jak víla rostla, začala se nudit, protože jí tancování přišlo neužitečné a víl-hlídaček byl dostatek. Zakoukala se do lidského světa, jež tak často vídávala v lesní tůňce. Bylo jí líto, že lidi trápí tolik strachů a toužila jim pomáhat. Tak se stalo, že do lidského světa zabloudila a jak tak po světě chodila, přišla na to, co lidi trápí. Lidem chyběl přítel – ten nejbližší, kterému mohou všechno říct, se kterým se budou smát i plakat, který je ukryje, bude-li třeba a dá jim pocit bezpečí. Naše víla chodila a koho potkala, toho se ptala, jak člověku pomoci, ale všichni jen kroutili hlavami. Až jedna přestará sova jí poradila.
>>Ptej se Slunce,<< řekla, >>to dává lidem život, jistě jim pomůže i teď.<< Slunce opravdu znalo radu. >>>Chceš-li skutečně lidem pomoci?<<<, zeptalo se Slunce zlatě, a když víla přikývla, mávlo paprskem a udělalo z milé víly stín, který přilepilo na paty malému klukovi.
A protože se pokus povedl – kluk se sice stínu chvíli bál – začalo Slunce ve stíny měnit všechny nově zrozené víly. Neboj se – z lesů víly nezmizely, víly přeci nestárnou a neumírají.
Tu jeden přilepilo na strom, tu k domu, až měl každý předmět, osůbka, zvíře i rostlinka svého tichého kamaráda.
Tak přišel ke stínu i tvůj Míša, Slunce mu jej dalo. Teď tě hlídají spolu. Určitě si tiše povídají – tak aby tě nerušili – a jsou nešťastní z toho, že tě tolik vylekali.
Chlapeček vystrčil oči z pod peřiny a zvědavě se rozhlížel po stínech a po jejich divných tvarech. Maminko a ta víla – nevadí jí, že je stínem?
To víš, že nevadí, je blízko lidem. Třeba teď patří vysokému stromu a dává lidem chládek za horkého letního dne a možná je právě támhle v koutě s tvým Míšou a hlídá tě, abys mohl hezky spát.
░▒▓-_-▓▒░
Díky! Škoda, že moje dcera už pohádkám odrostla, hned bych jí to odvyprávěla...
░▒▓~_~▓▒░
«*»