33. SUPERKOULE - ach ta hlava - dílo č. 2

Zapomněla jsem se smát :


„Na co jsi v poslední době zapomněla?“ zeptal jsem se mámy.

„Proč? Něco se stalo?“ zareagovala vyděšeně.

„Ne, ne. Buď v klidu. Chci napsat příspěvek do soutěže na téma zapomínání. Tak potřebuju námět.“

„Aha,“ odpověděla už klidněji máma.

Chvilku jsem čekal jestli třeba nezačne mluvit. Nezačala.

„Třeba jestli jsi nezažila něco komickýho víš? Třeba jako já, když jsem šel do pátýho patra pustit vodu a jak jsem pak šlapal zase dolů, protože jsem nepustil hlavní kohout a cestou dolů se mi vykouřilo z hlavy, co jsem vlastně chtěl udělat.“

„No vidíš. Tak to napiš,“ poradila máma.

„Když ono to zas tak komický není,“ namítl jsem, potřeboval bych něco zajímavějšího.“

„Zapomněla jsem se smát“ vypadlo nečekaně z máminých úst.

Bylo to nečekané a zcela mě to vykolejilo.

„A to jako nějakýmu vtipu?“

„Ne, úplně,“ potvrdila a já si uvědomil, že má pravdu. 

Opravdu jsem ji v poslední době neviděl s úsměvem. Pokusil jsem se o škleb, který by ji snad měl rozesmát. Chabý pokus. Skutečně to zapomněla.

„A proč? To jako, že jsi stará?“ vpustil jsem do místnosti netaktní poznámku.

Máma byla naštěstí splachovací, trochu se pousmála. Aspoň mě to tak přišlo.

Urovnávala mi prostěradlo a řekla jen : „Není důvod. Není nic, co by mi dělalo radost.“

„A nejsi nějak vážně nemocná,“ skočila mi otázka na jazyk.

„Kromě toho, že mě bolí hnáta a potřebuju náhradní kyčel snad ani ne.“

Oddechl jsem si a zastyděl. Tohle je i moje vina, že se máma neumí smát. Ale jak to napravit. Co udělat?
Přemýšlel jsem s pekelnou urputností. Máma mezitím odešla a já přemýšlel dál. Nic mě však nenapadlo. Vůbec nic, jak bych svý mámě připomenul, že se uměla smát. A že se smála nejkrásněji ze všech lidí, které jsem kdy poznal.
Smála se na mě, když jsem byl prcek. Smála se, když jsem přinesl jedničku z rovnic.
Teď už se nesměje a já si toho vůbec nevšimnul. Možná proto už se nesměje. Možná, možná, možná. 
Otřel jsem si slzu a začal psát příspěvek do soutěže.