Pochyby

Pár rohypnolů do čaje. Zamíchat. Lžička cinká o hrneček. Konec.

Dneska dlouho nevylézal. Třeba konečně umřel, začala zase máma. Já tomu moc nevěřila. Myslely jsme si to už tolikrát. Ale bylo to divné. Trochu jsem doufala… V tom vylezl s kruhy pod očima a se zamračeným ksichtem. Bytem se linul jeho charakteristický pach. Nechce se mýt. Máma ho jednou za týden umyje proti jeho vůli. Vždycky se s ní snaží prát, ale nemá už moc síly. „V mém věku je to zbytečné“, řve. „Mýt se musí každej, dědo“, oponuje máma. Vlastně se divím, já bych ho umýt nemohla.

Vešel do kuchyně, zlostná očka mu těkala, čekal na snídani. Má hlad a my na něj kašlem, nadával a samozřejmě nezapomenul sdělit, že s takovou nic dědit nebudeme. Vánočka je moc tvrdá a kafe málo horký. Klasika. Věčně nespokojený. Neustálá buzerace. Fakt mě nebaví. Je nesmrtelný. Všechny nás přežije, řekne máma, když zapadne. Po minutě zvonek. Něco chce. To dělá ale vážně naschvál. Chce čaj. Když mu ho nesu, nadává, že je neuvěřitelné, jak dlouho trvá uvaření jednoho čaje. Mlčím. Nechtěně ukápnu trochu na zem. „Kdyby sis pod to vzala tácek, Terko,“ peskuje. Celý život dělal důstojníka na vojně. Buzeroval mladý kluky a teď buzeruje nás.

V noci obvyklý budíček. Děda vyžaduje ve tři ráno zapnout televizi. Za hodinu zase její vypnutí. Dnes jsem na řadě já. Dohrabu se do jeho ložnice. Poblil se. Musím vše vytřít. Uděluje nepotřebné rady. Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že se tím neuvěřitelně baví.

„Dědek má nějakou blbou náladu, “ informuje mě máma. A taky že jo. Když přijdu ze školy, chce něco k obědu. Špenát mu nechutnal. Chce něco jiného. Schválně se nevyčural do záchodu. Všechno uklidím. Zbývající hodiny do mámina příchodu mě nenechá na pokoji. Psychicky mě deptá a dělá naschvály. Jsem ještě nevyspaná po včerejšku. Chtěla bych aspoň na chvilku někam zalézt, ale nejde to. Zase zvoní… Nesnáším ty odpoledne s ním. Někdy na mě tak divně hledí. Chlípně.

Zabít ho, řekla mi jednou máma. Taky mě to napadlo. Stačilo by jen pár tabletek do čaje…  A pak klid. Jenže ty výčitky.

Hrabu se ve starých fotkách a narazím na dědovu a babiččinu fotku. Svatební. Sluší jim to.

Když žila babička, byl jiný. Lepší. Vtipný. Po její smrti se uzavřel do sebe. A teď je nemocný a vztek si vylévá na nás. Včera jsme byly s mámou v kině a zase nám všechno zkazil. Volal uprostřed filmu, že je mu špatně. Když jsme přišly, byl v dobré náladě. Jeho radost se mu nepodařila skrýt. Je to hrozný, ale čekám, až umře a všechno tohle skončí.

Večer se vracím od spolužačky domů. V bytě je ticho. Máma má noční. Rozsvítím v kuchyni. Všude pořádek. Divné. Udělám dědovi čaj, ať zase neremcá, že na něj všichni kašleme. Řeknu: „Nesu ti čaj.“ Žádná odpověď. Když přijdu blíž, zjistím, že je mrtvý. Vykřiknu a leknutím pustím hrnek na zem. Střepy. Uteču z ložnice a zavřu se u sebe v pokoji.

Pohřeb byla hrozná křeč. Přišlo hodně lidí a přáli upřímnou soustrast. Příbuzní na smuteční hostině vykládají, jak nám přejí dědictví. Ach ta faleš. Závist z nich přímo prýští. Kdo si to víc zaslouží než my? Cítila jsem nepopsatelnou úlevu. Zpívala a poskakovala jsem po bytě. Nikdo mě nesledoval a neměl blbé poznámky. Žádný chrapot a noční budíček kvůli zapnutí televize. V tomhle smyslu to bylo strašně osvobozující, ale potom mě začaly trápit pochyby. Den předem vypadal v pořádku, co tak najednou? Opravdu umřel sám od sebe? V mysli mi běžely ty nejhorší scénáře. Byla by toho máma vůbec schopná? Ne samozřejmě, že ne. Přesto se vrhám na kuchyňskou linku. Sypou se na mě nejrůznější krabičky a plata prášků. Jak mám poznat, jestli nějaké chybí? Chci věřit, že umřel sám. Sám od sebe. Tak proč o tom pochybuju? Protože máma sama řekla: Stačilo by jen pár tabletek do čaje...

Začala jsem ji pozorovat, ale ničeho divného jsem si nevšimla. Ale když se zmíním o práškách na spaní, vylítne jako čert z krabičky. Odmítá se na toto téma bavit. Pak mi to dojde, ona z toho samého podezírá mě. Cítím se ukřivděně.

Náš vztah to poznamenalo. Chodíme vedle sebe po špičkách a tématu děda se záměrně vyhýbáme. V červnu odlétáme na dovolenou do Turecka. Užijeme si ji nebo zůstaneme v pasti svých pochyb a podezření? Uvidíme.

Zabila jsem ho já. Jeho ošetřovatelka. Trochu paradox, ale už jsem se nedokázala dívat, jak ty dvě deptá. Pár Rohypnolů do čaje. Zamíchat. Lžička cinká o hrneček. Konec.