Kynutý břich doby

V tlumeném světle balkónu byla vidět papacha. Klement Gottwald kynul davu. Lidé ale proudili ulicemi a státník nad nimi je nezajímal. To dav sám kynul. V Praze začal advent.

Je to země neznabohů, vyjádřil se do kamery Petry Procházkové, novinářky na divokém východě, svého času Šamil Basajev. Mluvil sice o zemi Sovětů, ale jako by mluvil i o Česku. Kdoví, jestli se v horách Beskyd či Krkonoš už nenarodil nějaký nový Šamil. Řekněme třeba Kamil.

Teď ale musíme sestoupat z hor zpátky do kraje plného mléka a strdí. Ach, kdyby praotec Čech tušil…

Nedejme šanci sýčkům, radí do kamery veřejnoprávní televize podobně fundamentalistický manager v krémovém saku. Nemá na rameni kulomet, jeho rameno je však přesto urostlejší než rameno revolucionáře. Jak to? Testostreon propionat, testosteron cypionate, testosteron hexanoate. To vše v dechberoucí směsi. Není to jako usrknout jahodového koktajlu, usměje se na reportérku s poloodhalenými ňadry manager (to už ale do pořadu volá nespokojený puritán).

Tvář praotcovu nyní přenáší tisíce velkoplošných obrazovek. Jsou všude, blikají do tmy večera i do oslepujícího světla velkoobchodů. Tu se zvedne vlna a žádá si jinou tvář. Žádá si ji  rovnou na Hrad!

Na obrazovkách se dějí věci. Ty věci si žádají komentář, a tak se vyrojí dav ochotných, kteří se ujmou té úlohy. Obrazovka se v tu ránu zdvojí a poskytuje své vlastní vysvětlení. Nejčastěji je komentován let černé pryže či koženého míče. U obrazovek se tlačí teorielační lidé. Jsou jich desetitisíce.

Zanechejme ty rozumbrady svým štěstíčkům a sledujme s vůlí lovecké feny jinou stopu. Vede podzemím. Underground byl v zemi luhů a hájů vždy v oblibě. Do podzemní garáže vjíždějí mnohatunové vozy. Reflektory chladně září, říkají, že přední maska je připravena srazit vše, co se připlete do cesty.

Nechejte bájné oře odpočívat, vítá indiánský stařec jezdce u brány. Z temných útrob vozů vypadává mince.Už je jich celý poklad. Dým z nozder výfuků naposledy prudce vyrazí do prostoru. Je čas vystoupat na povrch, poctít scénu přítomností, dát pít pohledům, ukázat se. Ukaž se, ukaž vše, jako Agáta, jako Lucie, jako Helena. Sochaři, tesej sousoší, na ňadrech nešetři.

Ledy se hýbou, dav pluje, chvílemi se nechává nést sebou samým, chvílemi vydává poslední síly. Na každém kroku je čelí nepřízním, tu se na něj řítí z trojrozměrných obrazovek vozy formule, tu je ohlušen trojrozměrným skřekem podivného zeleného tvora, tu je zasypán elektrizující sněhovou lavinou, tu je sváděn laskavostí medúz. Zkušenost radí vyvarovat se pohledu druhých, v tom se tu člověk přiblížil dokonalosti. Ani první křesťané nebyli k sobě tak přísní.

Marně bychom mezi všemi těmi dokonale vypadajícími ženami hledali jednu, která by mohla stát modelem Lorenzo Berninimu, nemůže se tu objevit žádná extáze, extáze je zapovězena stejně jako pohled na druhého. Ó jaké klauzury si tu dav ukládá.

A pak to množství svící okolo. Zapálily by Řím, zapálily by Reichstag, zapálily by Alexandrijskou knihovnu (tu zvlášť). U stropu se simulací noční oblohy se vznáší symbol. Značka. Etiketa. Plameny svící tam nedohlédnou, oči davu také ne, ale od čeho tu je tisíc velkoplošných obrazovek. Ještě zvuk, hučí dav, chce symbol slyšet mluvit.

Setmělo se večerem. Někde tam venku papacha vydala hrozivý stín. Z balkónu kyne státník. Dav dál proudí ulicemi, dobře známými cestičkami, jako v obřím mraveništi. To dav kyne, neboť jeho je slovo. Teprve pod střechami tiše vzhlédne tisíc hlav vzhůru. K symbolu, značce, etiketě.