pes přítel člověka

PES NEJLEPŠÍ PŘÍTEL ČLOVĚK  ČI NAOPAK?

Mám poměrně náročné zaměstnání a tak se občas vracívám domů utahaná jako pes.

Když vidím s jakým elánem a jak radostně mě vítá můj odpočatý psí miláček Andy, napadá mě, že to rčení není tak úplně přesné. Z čeho by měl být pes utahaný? Celý den se válí doma na gauči a chrápe, a když přijde panička, vyžaduje na ní jídlo, venčení a mazlení.

Je pravda, že to jeho radostné vítání mi většinou tak zvedne náladu, že zapomenu na všechny starosti a problémy, veškerá únava je okamžitě pryč jako mávnutím kouzelného proutku…no vlastně spíš každým mávnutím jeho chundelatého ocásku.

Andy je roztomilý maltézáček, který ze své roztomilosti bezostyšně, ale nevědomky, a tudíž zcela nevypočítavě, těží. Když jsem byla vdaná, manžel po mém návratu z práce také vždy hned vyžadoval večeři, ale tak upřímně a radostně mě nikdy nevítal, to venčení pak už zvládal sám, roztomilý byl jen zpočátku, a vypočítavý se na konci během rozvodu ukázal až moc. A co se mazlení týče to také nebyla žádná sláva… 

Je pravda, že Andík, ač je jinak ostražitý hlídač, občas neuhlídá obsah svých útrob a tak se sem tam stane nějaká nehoda. To zas musím uznat že můj ex-manžel na koberec nikdy nečůral. Ale na druhé straně nebyl ani zdaleka tak roztomilý a věrný, jako je Andy.

Věrný chlap je slovní spojení ještě méně pravděpodobné než utahaný pes, ta slova vlastně moc nejdou dohromady. To je stejný oxymóron, jako  třeba „černý sníh“ nebo „veřejné tajemství“. Jedno takové veřejné tajemství  je právě to, že někteří chlapi jsou pěkně nevděční nevěrníci. V kynologii se to nazývá pes pokrývač.

Tak to je snad lepší  setřít nějakou tu loužičku než muset snášet kdovíco…ale možná jsem jen nepotkala toho pravýho a vidím všechno zbytečně černě.

Ale i pes se někdy dokáže chovat jako despotický manžel. Jenže při tom postupuje tak mazaně a roztomile že mu to člověk hned odpustí.

Například když si čtu a on chce na procházku, nebo se prostě jen nudí a chce si hrát, tak si sedne přede mě a začne mě provrtávat tím svým pronikavým psím pohledem jako by mě chtěl mě hypnotizovat. Občas přešlápne z packy na packu a tiše zakňučí, aby dal najevo, že je to opravdu akutní. Když vidí že nereaguji, začne do mě šťouchat packou, napřed jemně a decentně, ale zato vytrvale. Pokud dál předstírám že jsem zabraná do čtení jeho kňourání nabírá na intenzitě stejně jako šťouchání tlapkou. Pak se postaví na zadní, předníma se mi opře o stehna a začne je masírovat.

Pokud nezabere ani to, skočí mi do klína a snaží se položit hlavičku na knihu tak, aby mi zakryl řádky a já nemohla číst, a začala si ho konečně  všímat.

Někdy se mi cpe do zorného úhlu tak vehementně že mi knihu vyrazí z ruky a ta spadne na zem.  

A pak že pes je nejlepší přítel člověka a věrně mu slouží - kdepak, právě naopak, člověk je věrným poskokem a nejlepším sluhou svého psa.

Pořídit si zvíře znamená svobodně se vzdát části své svobody s vědomím, že naši péči někdo potřebuje. Škoda že si to každý, kdo si domů přinese nějaké zvíře, dostatečně  neuvědomuje. Psí útulky by nebyly tak přecpané opuštěnými tvory, kteří nemohou svobodně volit a rozhodovat a jsou tak zcela odkázáni na vůli či nevůli, snad ještě přesněji na zvůli jiných tvorů, ikdyž v tomto případě spíše netvorů, kteří se arogantně považují za pány tvorstva.