Andělská ohavnost V.

„Keiko můžeš zítra vzít salon za mě prosím tě?“ Zvláštní jak cize mi zněl můj hlas v tom večerním tichu. Tak klidně a chladně, jako bych ani nebrečela celé hodiny, jako bych se k tomu telefonátu neodhodlávala celé dlouhatánské minuty a nezkoumala pořád dokola, jestli se mi to přece jen jenom nezdá. Nezdálo, bylo to tu a já najednou nevěděla co dál.

„No můžu, ale proč, něco se děje?“

„Zítra pojedu k doktorovi,“ vypravila jsem ze sebe pracně „mám nějaký hrbolek na prsu.

„Tak jo, v pohodě, vem si volno, já salon zvládnu, to není problém.“

„Nevíš, co by mi tak mohli dělat? zeptala jsem se nervózně.

„No to já nevím, co za hrbolek máš na prstu…“

„Ne na prstu, ale v prsu!“ přerušila jsem ji netrpělivě.

„Aha…..hele…. chceš, abych tam šla s tebou? Se salonem už to nějak vymyslím, hm?“

„Tak jo…“ byla jsem ráda, že nemusím jít sama a že jsem jí to řekla. Člověku se uleví, když o svém trápení někomu poví, to je známá věc, ale dokud to člověk nezažije, jsou to jen prázdná slova. Tak a je to, zítra jdu k doktorovi. Už to nejde vzít zpět a dělat, že se nic neděje. Dokud to nikdo nevěděl, měla jsem pokušení nedělat s tím nic a doufat, že to zmizí samo. Já vím, nesmyslná myšlenka, ale nepopírám, že mě lákala. Zkoumala jsem to snad každých 5 minut v naději, že se to zmenší nebo zmizí, ale nestalo se tak. Spíš jsem to podráždila, takže se mi to hlásilo samo takovou zvláštní, sice ne moc silnou, zato však nepřestávající bolestí.

„Dneska u tebe přespím. Dáme si trochu vína a třeba přijdeš na lepší myšlenky, co ty na to?“ Keiko nečekala na odpověď a hrnula se dovnitř. O chvíli později jsme seděly v obýváku a ani jedna z nás nevěděla, co říct.

„Zkoušela jsem si včera v obchodě šaty“ začala jsem, „a najednou jak jsem zvedla ruce, vidím na hrudníku jakousi bouličku.“

„Ono je to i vidět?“ zhrozila se Keiko.

„No trochu, když dávám ruce nahoru a dolů a jenom při určitém osvětlení. Myslela jsem, že to je žebro a ještě jsem si říkala, že mi tam jaksi blbě roste. Začala jsem to zkoumat a zjistila jsem, že na druhé straně to nemám. Polilo mě horko a myslela jsem, že tam snad omdlím. Od té doby to pořád zkoumám.“

„Třeba to bude jen tukové.“ uklidňovala mě Keiko, když jsem začala vyprávět, jak už se vidím někde na ozařování.

Usnuly jsem až pozdě v noci. Hlavou se mi honily podivné sny a noc běžela naprosto zběsilým tempem.

V čekárně nikdo nebyl, takže jsem přišla na řadu vcelku rychle.

„Na to jste přišla při samovyšetření?“ otázal se doktor.

„Ne, zkoušela jsem si šaty a viděla jsem to v zrcadle.“

„Samovyšetření byste měla provádět pravidelně,“ neodpustil si. „Můžete mi to ukázat?“

„Ale to asi neuvidíte, je to vidět jen při určitém světle.“ zdráhala jsem se. Přece jen není příjemné svlékat se před cizím chlapem. Naštěstí je to na takovém místě, že nebylo nutné si sundávat podprsenku.

„Pan doktor je profesionál.“ vložila se nám do hovoru sestřička.

Pan doktor mě tedy profesionálně ohmatal a poslal za chirurgem. Prý je to potřeba vyříznout a poslat na histologii. Vyděsil mě tím ještě víc. Nikdy jsem na operaci nebyla a vůbec k doktorům chodím co nejméně. Nejzávažnější chirurgický zákrok za celý můj život bylo vyříznutí znamínka, které jsem si nedopatřením natrhla, a tato zkušenost by mi bohatě postačila i na další hromadu let.

Chirurg byl úděsný. Kdyby na sobě neměl bílý plášť a dvě sestřičky na pomoc, nevěřila bych mu, že je doktor. Vlasy měl mastné, jako kdyby 3 týdny neviděly šampon a pohled kalný. Vypadal jako bezdomovec, jehož jedinou starostí je, nějak sehnat krabicové víno a opít se. Bohužel jsem si musela sundat i podprsenku, což bylo o 300% nepříjemnější než kdyby tam místo něj seděl ten první doktor.

„Tady to je.“ ukázala jsem mu.

Ani se nepodíval a hmatal si sám všude možně, jen ne tam, kde jsem mu ukázala. S naprostou lhostejností utrousil, že tam toho mám víc a poslal mě na ultrazvuk. Za těch 30 korun mohl aspoň trochu zájmu projevit, říkala jsem si v duchu.

S paní na ultrazvuku byla velice těžká domluva. „Čekací doba je 3 týdny,“ nedala se odradit, „pokud se váš lékař nedomluvil s naším panem doktorem, že je to akutní, nemůžu vás objednat dřív.“ Takže mě čekalo další setkání s doktorem bezdomovcem. Ten mi to nakonec domluvil už za týden a to tak, abych pak stihla i mamární poradnu. I tak mi to přijde dost dlouhá doba při tak citlivé a nejisté věci.

Byla jsem ráda, že šla Keiko se mnou, ale nikomu dalšímu už jsem o tom říkat nechtěla. Když se to vezme kolem a kolem, stejně ani nebylo komu. S Keiko jsme se domluvily, že se mnou půjde i příště a potom už jsme o tom ani jedna hovor nezačínaly. Celý týden byl ale na nic. Doktoři mi to svým ohmatáváním ještě více podráždili, takže už to opravdu dost bolelo. Měla jsem taky čím dál silnější pocit, že v sobě nosím jakéhosi „vetřelce“, něco, co ve mně být nemá a chtěla jsem, aby už to bylo ze mě venku. Myslela jsem jen na to a na nic jiného. Trochu mi pomáhala práce, ale byla jsem natolik nesoustředěná, že nevím, jestli by nebylo bývalo lepší si radši vzít volno. Zakázala jsem si vyhledávat kdekoli jakékoli informace, protože mi bylo jasné, že bych sama sebe děsila ještě víc těmi nejhoršími případy, co bych našla. Všechen svůj volný čas jsem trávila u televize, která mi svými příběhy aspoň trochu pomáhala myslet na něco jiného. No, přežila jsem ten týden a nadešlo ono vyšetření.

Doktor na ultrazvuku měl v sobě naštěstí ještě trochu lidskosti a nebral své pacienty jen jako stroje, takže když to srovnám s doktorem bezdomovcem, cítila jsem se pomalu jako v ráji. Uklidnil mě, protože prý to opravdu je jen tuková věc, což nakonec potvrdil i velice fešný a sympatický doktor v mamární poradně. Nakonec ani operace není nutná a na příští kontrolu, pokud se nic nezhorší, mám přijít až za rok. No není na světě hned líp?

S Keiko jsme zašly na mou oblíbenou virgin coladu. Měla jsem výbornou náladu, ale ona byla maličko nesvá. Doprovodila mě až domů a teprve tam z ní vypadlo to, nad čím asi dlouho rozmýšlela:

„Ty…je mi to teda dost blbé, ale myslíš, že bych si na to mohla taky sáhnout?“ Překvapila mě tedy pořádně. Říkala jsem si ale, že když už na mě sahalo tolik chlapů – doktorů, tak proč ne ona? Koneckonců aspoň bude vědět jak to vypadá, kdyby to snad někdy nahmatala u sebe, říkala jsem si. A taky jsem byla trochu zvědavá, to nemohu popřít. Nikdy mi totiž na prsa žádná žena nesahala.

„Nebolí tě to?“ zeptala se Keiko.

„Ne, už to není tak podrážděné, takže už ne.“ vykoktala jsem a cítila, jak mi hoří tváře. Přece jen tato situace pro mě byla nezvyklá. A mé rozpaky se stupňovaly víc a víc, neboť Keiko přešla z opatrného zkoumání bouliček ve velmi něžné hlazení. Byla jsem tak zaskočená, že jsem vlastně nedělala vůbec nic. Ani jsem nevěděla, co dělat. Chtěla jsem ji zastavit, ale na druhou stranu to bylo nanejvýš příjemné, protože tolik něhy, kolik Keiko do svých dotyků vkládala, umí dát opravdu snad jen žena. Ale já jsem přece na chlapy, tak jak je možné, že se mi to tolik líbilo? Keiko mě přestala hladit a dala mi letmou pusu na rty.

„To máš za to, žes byla statečná u toho doktora.“

„Ale já byla statečná dohromady u čtyř doktorů,“ namítla jsem tiše. Keiko ke mně přistoupila ještě blíž a to napětí, co mezi námi v tu ránu bylo, by se ani nožem ukrojit nedalo. Bylo tak silné, že snad jedině motorová pila by to zvládla. Následovala další pusa. A další. A další, až nakonec přišel na řadu i jazyk a byl z toho jeden dlouhý polibek, tak vášnivý, že skončil až mým rozkousnutým rtem. Keiko se mi začala omlouvat a jemně mi slízla krev, co se mi na rtu objevila. „Mimochodem, je to vyrovnané, protože já mám zas kousnutí na jazyku, koukej!“ vyplázla ho hned na mě. Zasmály jsme se tomu, ale pak Keiko zvážněla: „Je to teď takové divné, co?“

„To je….“ řekla jsem nejistě.

„No….tak já radši půjdu, stejně už je pozdě.“ Popadla kabelku a nechala mě tam stát zmatenou a polonahou.