Prázdniny

Ráno přecházím po kuchyni a přemýšlím. Piju čaj. Na chvilku se zastavím. Je mi na nic. Můj děda. To co se stalo včera večer, mi vyrazilo dech. Nemůžu tomu uvěřit. Zrovna jsem si čistila zuby v koupelně. Jen v tričku a kalhotkách. Přijde děda. Chvilku stojí a divně na mě kouká. Vyplachuju pusu. Podívám se na dědu. Sundává si trenky a stojí mu. Vyjeknu a vyběhnu rychle pryč z koupelny do ložnice, kde je babička. Už spí. Rychle lehnu a zavřu oči. Ze vzpomínání mě vytrhne babička: „Jdu k sousedce. Půjdeš se mnou, Terezko?“ „Ne, babi. Já ještě nesnídala.“ A je pryč. S dědou si o tom potřebuju promluvit v klidu bez babičky. To je jenom mezi námi dvěma. Na prázdniny tu jezdím každý rok a vždycky jsme s dědou vycházela skvěle. Zívnu.

Přišel děda: „Nesu tvoje oblíbené koláčky!“ Nejistě se usměju a přešlápnu z nohy na nohu. „Tak si sedni a jez,“ pokračuje děda. „Jo,“ pípnu. Pomalu koušu a přes stůl pozoruju dědu. Ten se na mě ani nepodívá. Zbabělec. Tak asi hrajeme na to, že se nic nestalo. Jakoby nic. Jenomže já musím něco říct. Nevím co. Přitom jsem si proslov připravovala celou noc. V hlavě prázdno a v krku knedlík. Ztěžka polknu. Je mi trapně, přitom by se měl stydět spíš on. „Nechal jsem se unést, promiň,“ zamumlá děda. Překvapeně vzhlédnu. „Ale dědo, vždyť mně je teprve třináct!“ vyhrknu. Neodpoví a mně je najednou jasné, že příští rok už nepřijedu.