Pruhovaní sfetr a šála s třásněma

 Venku hrozně mrzlo. Fšichni si o tom povídali, furt sledovali teplomjer a předháněli se, gde bilo o jakí ten stupínek míň. To se ví, že lidi vedli takoví tí řeči, že bi ani psa nevihnal a dibi jeden plivnul, nebo čůral, mrzlo bi to cestou na zem a podobně.

Hospoda ve Lhotce praskala ve šfech a dicki diš se otevřeli dveře, vivalily se ven chuchfalce páry, dímu, halekání a smíchu. Jen  Francek Skácelů bil nešťastní, jako Šejkspírová tragedie o Romčovi a Jůlince. Mjel velkí starosti se sfou kozou Otílkou. Jeho milovaná koza smutně mečela ve chlífku. Táhlo ji to do hospodi za ním, ale diš ušla pár metrů, richle utíkala spátky, páč mjela pocit, že zmrzne bjehem chůze a bude z ní socha.

Francek smutně seděl, hlavu podepřeponou, lil do sebe rum, ale žádná sranda s nim nebila. Dokonce ani nešel ven, diš se chlapi domluvili, že to viskouší, jak to s těma plivancama je.

„Je to tak, je to tak,“ halekal starí Winter. „Fakt tí mrmli mrzli, neš dopadly na zem! Francku, co je s tebou, seš nemocní, nebo co?“

„Ále, Wintere, Otílka se mnou nemluví. Diš je takoví mrás, nemůže ven, abi nezmrzla. Je jí po mně smutno a mi po ní taki. Koupil sem jí dokonce lahváče, ale nechce. Bojím se, abi neonemocněla.“

Starí Winter zvážněl. Sednul si k Franckovi a přemíšleli spolu, co teťka s tím. Že bi si Francek vzal třeba f hospodě volno, to je ani ve snu nenapadlo. Najednou Winter zařval, „uš to mám!“

„Přece teta Potsádlová, to je tfoje záchrana!“

Namazaní Francek na Wintera tupje zíral a nechápal, jak bi mu zrovna teta Potsádlová mohla pomoct, diš ho na každím kroku kárala, že je to hrůza tak skazit kozu a udělat z ní alkoholičku. Barák, že mu co nevidět spadne na hlavu a podobní kidi pobožních tetiček, co nemají nic lepšího na práci, neš buzerovat fšechni chlapi na sfjetě.

„Francku, tobje sedí žába na mosku,“ halekal Winter.

„Fšak dobře víš, že Potsádlofka je nejlepší pletařka široko, daleko. A onehda se jí Karcofka posmívala, že bába Mrásková s Horní Lhoti, plete daleko líp. Prí umí hesčí vzorki a dibi na to přišlo, upletla bi kabát i samotnímu čertovi. Potsádlofka se nasrala do bezvjedomí a vykřikovala, ať se Karcofka stará o sfího trpaslíka, co ho má schovaního ve špajzu a neuráží slušnou ženskou. Prí dibi přišlo na vjec, uštrikovala bí sfetr i krávje.“

Franckovi to konečně docfaklo. Oči se mu rozsfítily jako reflektori ot traktoru. Viskočil, objímal starího Wintera a vykřikoval, „Winterku, ti můj kamaráde, ti si mje zachránil!

Miluno, hoť nám sem flašku rumu, ať to oslavíme!“ Volal na hospotskou a vesele křepčil, aš se fšichi chechtali a plácali rukama do stehen i do stolů.

Oslava se dost protáhla, tak neš dorazili k tetě Potsádloví, bila uš tma.  Ta dobrá žena zrovna sledovala sfou oblíbenou telenovelu, „Chosého láska, tajemná kráska s vinohradu.“ Žádní náfštěvi bi se nebila nadála, páč každí vjeděl, že čas telenoveli je posfátní a nigdo bi se neodvážil jej znesfjetit.

Zrovna mocně smrkala, utírala si horkí slzi, co se jí řinuly po tfáří a říkala si, to snat není možní, tolik utrpení, tolik utrpení. Chosého láska, Sandropergita,  totiš, diš uš to vipadalo ve stodvacátímosmím díle nadějně, že se vezmou, smrtelně onemocněla. Mjela úplně na kahánku, jen s posledních sil zvedala sfou něžnou ručku. Chosé ji tu ruku líbal, aš to vipadalo, že ji snat sežere a taki mu po tfáří tekli slzi, jako tetě.

Ta si chudák ani nefšimla, že si kočka Fortunáta hraje s červením klubíčkem drahí, angorskí vlni.

„Srdce mi puká krutím žalem,“ deklamoval zrovna Chosé s patřičním patosem, diš se ozvalo, „BUCH, BUCH, BUCH!“

Potsádlofka se tak lekla, že viskočila na rovní nohi, chitila se za rozbušení srdce a Fortunáta vlítala jako šipka pot sekretář.

Leknutí vystřídal spravedliví fstek, diš za dveřmi objevila Wintera a Francka, oba zlité pod obras boží.

„Zadršte, teta,“ zvolal pompézně Winter, neš stačila dopadnout první facka. Oba na překot visfjetlovali o co jim de. Tetce se pamalu do tfáří vracela zdravá barva a oči ji sfítily jako kocourovi, diš ho někdo nedopatřením zavře do špajzu plního zabijáčkovích pochoutek.

To je ono, to je vízva.

Růženka s panem Šfejcárkem zrovna vicházeli s konzumu. Bila sobota, tak bili zase spolu a zrovna se dohadovali, jestli si k objedu usmaží říski, nebo bramboráki. Pan Šfejcárek totiš nebil na maso nijak extra zatížení a Růženka naopak, bes masa ani ránu.

„Tak si uděláme obojí a máme vystaráno i o ve…,“ nedořekla Růženka a vikulila oči. Pan Šfejcárek se otočil. Zůstal stát jako solní sloup, brambori mu spadly na zem a rozkutálely se pot nohama. Nedbal však.

Nebili sami, co stuhli překfapením. Fšichni, co se zrovna potulovali na náfsi náhle skameněli, jako bi se zastavil film a pak se ozval hrozní řehot.

Pjekně středem si to pišně štrádovala koza Otílka. Mjela na sobje krásní sfetr, celí pruhovaní ve fšech možních barvách a na krku brčálovje zelenou šálu, s barevníma třásněma.

Za kozou šel šťastní Francek a tetka Potsádlová.

„A to ti říkám, f hospodě jí ho sundej,“ řečnila tetka a vítězoslavně šfihla pohledem po Karcofce.

Ta si přikrila překfapením hubu a vivalila bulvi. To bilo poprvé v životě, kdi ji došla řeč.

Fšak se to ot tí dobi začalo ve Lhotce používat. Diš je někdo nadmíru překfapení, říká se, „čumíš jako stará Karcofka na Otílčín sfetr.“