6 x 5

...

I.

Tak a je to tady, zaječelo něco v Marsdenovi.

Už je to tady, teď vytáhne bouchačku a zastřelí mě. Odpráskne mě přímo tady, ve dveřích domu, protože tak a ne jinak to musí skončit, když jsem takový důvěřivý dědek a otvírám každému, kdo už nemůže vydržet to věčné hemžení hmyzích nožiček na mozku. Kdo už více nesnese hlasy tepající v krvi, otrávené zkaženými hamburgry z popelnic a zbytky teplého piva z odhozených plechovek.

Anebo vytáhne nůž. Bolest po vbodnutí čepele musí být ještě šílenější než kulka z revolveru, ježíši, ježíši...

Uběhly snad tři vteřiny. Leo Marsden civěl na neznámého prosebným okem, zamrzlým v čase. Kreatura nebyla nijak houmlessácky stará, pod náhlým výtryskem děsu pracovala Marsdenova technokratická mysl klidně a nerušeně. Jakoby se rozdvojil. Mohl zfleku posloužit jako transparentní a jednoznačný důkaz faktu, že mozek a vědomí jsou sice na sobě závislé, ale jsou to zároveň i dvě naprosto odlišné entity.

Další vteřina. Zhruba pětadvacet let. Špinavá kostkovaná košile. A šklebil se jak debil.

Marsden cítil, jak  omdlévá. Stačil ještě periferně zachytit jakýsi pohyb vlevo. Branka byla otevřená. Dvě děti se na chodníku sklonily nad nějakým časopisem. Slunce stálo vysoko a šum vzdálené dopravy mu opět pronikl do odkrveného vědomí. Jestli tohle přežiju, tak poprvé v životě zajdu k psychiatrovi.

Proboha, co mě to popadlo? V posledních letech dostal jeho obličej díky bourbonu nepříjemně zarudlý nádech, ale teď věděl, že ho nikdy neměl bledší. Sáhla na mě smrt. V nádherně slunečné, sobotní odpoledne na něj sáhla, i když ji samozřejmě čekal vždy nad ránem, kdy ležel v naprostém tichu a čekal na její mrazivý dotek.

Další, tentokrát poslední tři vteřiny.

Hnusák se idiotsky zakřenil, v hubě mu ležel jazyk jako shnilý červ, zapadlý bezokou tlamou do mravenčího hnízda.

"Co chcete?", řekl Marsden

"Sem vás nechtěl polekat, šéfíku, klid. Něco pro vás mám. Super zboží."

"Nic jsem neobjednával, nic nechci, opravdu, nezlobte se-"

"- ste ale pan Marsden. Teda ten, co má rád penízky, starý mince. Mám echtovní zboží, fakt."

"Kdo vám to řekl?"

"Někdo. Chcete nebo ne?"

V ruce neměl ani pistoli ani nůž, až teď si Marsden všiml zeleně sametové kazety, kterou svíral v podpaží. Srdce mu divně poskočilo. Tentokrát ovšem netrnul hrůzou v panice, jestli mu tep znovu naskočí, teď si tu prokletou arytmii vůbec neuvědomoval. Místo toho vzal olezláka za rameno. Přitom nespouštěl ohromené oči ze zvláštní schrány. Panebože, je tak blízko. Pár centimetrů.

"Pojďte dál."

"Takjo, šéfíku, já tušil, že se dohodneme..."

II.

Marsden nalil dva panáky z poloprázdného Rebel Yella a jednu sklenici podal mladíkovi. Ten se na sedačce nerozvalil, ale strnule seděl na kraji. Obdélníkový boxset položil na stůl. Vše na světě ztichlo. Starý muž zíral na nízkou, zelenou schránu, krevní tlak mu šuměl v uších jako hustý, kalný proud. Takhle mizerně mu už dlouho nebylo, takhle blbě ne...

Vandrák do sebe obrátil bourbon a znovu připitoměle otevřel ústa.

"Tak ukažte."

Špinavec otevřel víko pokryté znaky, které Marsden ještě nikdy neviděl.

Kristepane, takhle mi v uších přece nikdy nešumělo, blesklo mu hlavou, co to se mnou je?

Mince byly stříbrné. A staré. Prastaré, to viděl na první pohled. Ležela na nich nádherně jemná patina, neomylně vonící starobylostí. Marsden pohladil plastický reliéf na jedné z nich. Cítil, jak ho hadí lesk mincí vrhá světelnou rychlostí propastí času, v hlavě mu bušil hypnotický mechanismus raznic starý mistrů tepců, ústa mu naplnila pachuť smradlavé hlíny a ještě něco.... něco.... něco... možná kov, možná dřevo, nasáklé krví a těžké jako kámen. Chtěl se pohnout, ale pod nohama spatřil zúžující se časoprostorový vír kráteru, jakési skalní průrvy. Lapal po dechu, máchal rukama... a dusil se, strašně se dusil, smyčka se svíjela a stahovala jako v kobřím tanci, slyšel tření napjatého provazu o skalní převis. Pak se nadechl. 

Smrad nevycházel z hlíny, ale z mladíkových úst. Skláněl se těsně nad ním.

"Tak co je s váma, šéfe, co je? Co bude?"

Marsden usrkl ze sklenice, kterou mu neznámý přiložil ke rtům a podařilo se mu opřít o lokty.

"Ste nemocnej, nebo co? Exnul ste jak hruška..."

"Co...? Promiňte, já... není mi v poslední době moc... dobře... to nic... díky..."

"Tak jo. Hele, tak berete, nebo jak to bude..."

"Nejsou.... kradené....?"

"Hele, vím, že jsou cenné, ale klidně je vyměním za doláče, teda esli chcete, mně sou fakticky na prd.  A může vám bejt jedno vodkud je mám.  Neukrad sem je - stačí....?"

"Našel?" Marsden se už cítil  mnohem líp."

"Tak nějak. Von byl stejně mrtvej."

"Kdo, proboha?"

"Ten chlápek. Dyť to říkám, ne? Ležel v průjezdu a podle mě už dost dlouho. Tuhej jako žádnej druhej. Ve frcu mi bába povídá , že mi dá tři pětky, to je zlodějina, ne? A pak mi říká, že byste prej moh vy, ale že prej se mnou asi vyběhnete. Tak sem to zkusil."

"Co když to bude vyšetřovat policie. Kdo ještě ví, že jste šel za mnou?"

"Absolutně nikdo, šéfe, fakt. Kolik byste teda dal?"

(dám všechno co mám, dám dům i svůj život a další životy k tomu)

"Tři stovky.... čtyři?"

"Ok, pětset dolarů a jsem si kvit..."

(jestlipak alespoň mlhavě tušíš v tom svém vyžraném mozečku, ty hnoji, ty zkurvenče, že i pětset tisíc by bylo takhle málo za tento skvost)

"Dobře."

"To je řeč. Dejte mi je a já mizím."

"Nemám tolik peněz doma, přijďte zítra-"

"A kruci. No jo. Budu tady."

Marsden se nadechl.

"Tady ne, je tu příliš mnoho zvědavců. Znáte ten starý most za Milton Dale? "

Špinavec působil zmateně.

"Ten? Jo, říká se mu Slepej..."

"Tak zítra v deset. Až bude tma, chápete. Můžete mi ty mince už klidně nechat, spolehněte se-"

"Ne ne, Zboží beru sebou, neříkám, že byste mě vyšplouch, ale-"

"Rozumím. Tak zítra, přesně v deset. Pětset dolarů. A ještě vám něco přidám. Uvidíte."

"Budu tam."

Kvapně odkráčel a ještě na starého muže vesele pohlédl. No vidíš, že se umíš pěkně usmát, ty kreténe. Sledoval, jak mladík zastrčil krabici pod košili. Marsden zavřel dveře a zmučeně usedl do křesla. Takže Gayney. Možná Gayney. Určitě Gayney. Je to možné? Marsdenovi se v hlavě spustila zpráva ze záznamníku, asi měsíc stará, kterou pak vymazal.

"... musíš vidět. Je to něco neuvěřitelného, Leo, naprostý šok. Pamatuješ na Ralfa? Ralf Turner, myslím, žes od něj taky něco kupoval, poslední roky už se archeologii moc nevěnoval.... tak ten měl nehodu, nějaký úraz. Zemřel prý okamžitě. A jeho manželka mi před chvílí přinesla něco... hele, Leo, znáš mě.... nevím, jak ti to mám říct, snažně tě prosím, stav se za mnou... co nejrychleji. Prosímtě, ještě dnes.... nebudeš.... nebudeš věřit.... Leo."

Jeho přítel a kolega numismatik Paul Gayney. Asi před měsíce zmizel, vypařil se. Nešel za ním tehdy hned, nebylo mu dobře, ale druhý den marně zvonil u Paulova domu. Telefonoval mu, vyptával se, nic.

Marsden si nalil.

Venku šuměly mrtvé stromy v pozdním dubnovém odpoledni.

Ticho padalo ze stropu jako zpomalený film složený z rozšířených očí.

Křičely mu v hlavě.

...

konec 1. části

(pokračování bude, když se najde alespoň 20 zájemců)