Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seŽízeň mládí
Autor
DavidPetrik
Čast první
Hamza out
Co je v životě nejcennější? Čím se zabývat a pro co žít? Pro peníze, pro úspěch? Pro Hamzu to muselo být něco jiného. Protože jinak byl přeci nedal nečekanou výpověď ze svého manažerského místa v reklamní agentůře. Tím spíše, když měli těsně před uzávěrkou na reklamu o pivu Coors Light.
Ředitel jim jenom řekl: „Hamza zmizel. Jak zmizel? Nadobro. Ukončil svůj úvazek a odletěl zpátky do Uzbekistánu. Víc vám neřeknu, protože sám víc nevím. A teď do práce, lidi.“ Místo práce ale začaly spekulace, které přiživovalo to, že o Hamzovi málokdo něco věděl.
Ve firmě začal asi před sedmi lety a z řadového zaměstnance se vypracoval na jednoho z nejlépe placených manažerů. Proslýchalo se, že před patnácti lety do New Yorku nepřiletěl jako turista, nýbrž jako novopečený permanentní rezident USA, tedy na zelenou kartu. Jak se ale rodilý uzbecký muslim ke kartě vůbec dostal, aniž ve Státech před tím žil?
Whatever-stan
„Karta byla nejspíš falešná a on byl spícím agentem al-Kajdy. Když se to provalilo, musel uprchnout,“ říkali jedni.
„Nesmysl. Hamza nejspíš kartu vyhrál v loterii pro ‚diversity visa’”, oponovali druzí.
„Loterie pro co?“
„Loterie federálního ministerstva pro stát. Cizinci v ní můžou vyhrát trvalý pobyt.“
„Proč by ale zmizel do Kazachstánu, kdyby nešlo o levotu?“
„Uzbekistán. Ne Kazachstán. Borat je z Kazachstánu a ne Hamza. Kdyby udělal něco špatnýho, byl by to tady samej agent FBI. A to není. Nejspíš jenom musel něco doma vyřídit.“
„Jo? A proč si teda nevzal dovolenou?“
„Třeba potřeboval odjet na delší dobu.“
„Tak proč si nevzal neplacený volno?“
„To nevíme. Ale přeci si lidi vážně nemyslíte, že byl z al-Kajdá? Come on!“
„Oh, yeah? A co ten zlosyn z Afganistánu, co předloni u Times Square nacpal do SUV tu bombu?“
„Ten byl z Pakistánu a trénoval ho Taliban.“
„Whatever-stán. Už ten jeho černej plnovous, snědá tvář a vystouplý lícní kosti...Úplně nás mrazí, že jsme s ním pracovali na stejným patře.“
Kdo ví, co si Hamza představoval, když do New Yorku přilétal s novou zelenou kartou. Myslel si, že v Americe prorazí? Že uskuteční svůj americký sen? Nejspíše ano. Místo úspěchu ale přišlo vystřízlivění. Úspory rychle zmizely a s nimi i sny o slávě.
Přesto zpět do Uzbekistánu neodjel, protože si nechtěl si přiznat porážku. Proto prodělal tradiční vývoj přistěhovalce: mytí nádobí a uklízení kanceláří. A poté rozvážení jídla, s nímž zkončil v Omaze, kde se nakonec štěstí obrátilo. Dostal se do reklamní agentůry a vypracoval se na dobře placené místo. Jak nečekaně se ve firmě objevil, taky z ní zmizel. Ale proč to udělal?
Napalm
Bylo večer, několik týdnů poté, co firma dodělala zakázku na pivo Coors Light, které ukazuje pivní láhev jako raketu. Na Markově monitoru zablikala nová zpráva od Billa.
>OMGWTFBBQ !!!!! neuveritelny :-P<
>huh?<
>hamza!!! JFGI! mam to!<
>what?<
>u tebe in sec<
Bill napochodoval do Markovy kóje s poťouchlým výrazem na tváři.
„Nebudeš věřit, co je s Hamzou, kámo.“ uchechtnul se Bill.
„Ven s tím.“
„OK, pusť mě k tomu,“ řekl Bill a vytlačil Marka od klávesnice. „Z toho si, kamaráde, ucvrnkneš. Prostě napalm.
„Ale blbost. Net je prázdnej, kámo. Ninguno Hamza.“
„Oh, yeah? To jsem si taky myslel. Ale pak mě to napadlo! Nechce se mi ani věřit, že jsem první, komu seplo, že problém je v angličtině.“
„Jak jako?“
„Hamza Ahmed, Uzbekistán. Třetí svět. Taškent, hlavní město. Diktátor Karimov. Střílení do lidí v Andijanu. Korupce jako svině. Když je sklizeň bavlny, všichni musej nuceně na pole – feudalismus.“
„A co?“
„Uz-be-kis-tán,“ zahláskoval Bill. „No speak english. Jenom uzbekština a ruština, dude.“
Mark se plácnul do čela: „No jasně.“
„A to je jenom začátek. Tak jsem použil překladač a vygoogloval Hamzu na uzbecký verzi. A ta-dá,“ Bill poklepal na obrazovku. „Hamza je hvězda.“
Ruslan Oborov
„Cože? Jaká hvězda? Počkat. Co je to za link? Klikni na to!“
„Yep. To je oficiální stránka jeho taškentskejch fanoušků,“ zazubil se Bill.
„Koukni na ten vohoz. No páni! To je nylon, ne? Devadesátý léta?“ zvolal Mark a rozpřáhnul ruce.
„Osmdesátý. A to ještě nic není.“
„What!?“
„Teď se mi ani nechce věřit, že jsme ho neprověžili na Wiki nebo na Tube.“
„To si děláš legraci, ne?“
„Ani náhodou,“ užíval si svůj triumf Bill a kliknul na jedno video na YouTube.
Do okna vskočil o poznání mladší Hamza. Na hlavě měl melír a na sobě nylonový obleček. Klip začal lajdavou popovou melodií, na níž začal Hamza zpívat v uzbekštině. Mark se s kvílením zakousnul do ruky a nadšeně dupal nohama o podlahu. „Wow! Wow!“
„Na FB má dokonce svoji fanouškovskou stránku. Tak jsem se ‚friendoval’“.
„No shit.“
„A na ruský wikipedii má svůj odkaz. Je to sice pahýl, ale mrkni na to.“ Bill otevřel ruskou wikipedii a s pomocí Google Translate text přeložil.
Ruslan Oborov (vlastním jménem Hamza Ahmed [pro výslovnost klikněte zde]; narozen 8.6.1965 v Uzbecké Sovětské Socialistické Republice, dnes Uzbekistán) je uzbecký zpěvák a skladatel textů, který byl populární koncem osmdesátých let v jižním Sovětském Svazu, především v Uzbekistánu. Po studiu na konzervatoři byl Ruslan objeven Salimem Karimovem, taškentským producentem populární hudby. Spolu vytvořili několik populární hitů pozdní gorbačovské éry, které byly původně v uzbekštině a některé později jako cover verze i v ruštině. Mezi nejpopulárnější Oborovovi písně patří Nenašeptávej, Soboty dobře znám a Bláznivý den.“
„Proč nám to nikdy neřekl?“
„Možná se za to styděl.“
„Už jsi to rozeslal?“
„Ještě ne.“
„To bude atomovka!“
„Myslíš?“ křenil se Bill. „A to ještě neznáš pointu...“
„Cože?“
„Tak podívej,“ poklepal na monitor. „Nějakej místní taškentskej deník.“
Ruslan Oborov, hvězda taškentského hudebního nebe osmdesátých let slaví comeback. Pan Oborov se vrátil se svým hitem Nenašeptávej na oslavy šedesátin generála Islama Abdullaeva a sklidil bouřlivé ovace od zamilovaných fanynek. Naší redakci se podařilo zjistit, že pan Oborov má naplánováno několik dalších konzertů na oslavách a večírcích taškenské smetánky. Doufejme, že to znamená, že ho brzy uslyšíme i na větších podiích.
Comeback
„Wow. Kolik myslíš, že za to má? Musí to bejt rejžák, co? Tady měl nějakejch pět set kilo ročně.“
„Úplně mimo, kámo.“
„Jak to myslíš?“
„Ty seš původně z Nevady, viď?“
„No a?“
„Kamaráde, v Uzbekistánu lidi žijou za dolar padesát na den.“
„Wow!“
„I kdyby jenom hrál pro bohatý, sotva z toho utrhne desetinu toho, co měl tady. Bůhví jestli.“
„Tak o co teda jde?“
„Nevím. Pojď, hodíme to do firemního spamu. Bude hukot.“
Část druhá „Přemítání“
Čtenář
Vedle v pokoji seděl nahoupacím křesle Lukáš a já se nemohl dočkat, až dočte. Jaktože mu to trvá tak dlouho? Nalil jsem si džus a vyšel na balkón. Venku zapadalo slunce a sedm pater pod náma se začala rozsvěcet městská světla.
„Hotovo,“ konečně zavolal Lukáš.
Vešel jsem zpátky do obýváku a mlčky jsem se na něj podíval se zdviženýma obočíma.
„Myslím, že to ujde.“
„Že to ujde?“
„Že je to docela dobré.“
„Docela dobrý?“
„A co bys chtěl slyšet?“
„Tolikrát jsme to probírali. Něco víc. Co já vím?“
„Mám žízeň.“
„V lednici je džus, minerálka, mlíko.“
„Mléko?“ podíval se na mě se zhnusením.
„Počkám na balkóně.“
Za chvíli přišel se skleničkou whisky a posadil se vedle mě do ratanového křesla.
„Začíná už být tepleji, že?“ usrknul si.
„Tohle mi nedělej, Lukáši.“
„Co nemám dělat?“
„Dobře víš, že jsem úplně napnutej. Tak prosím Tě.“
„Dobře, dobře,“ usrknul si znova. „Jenom se nerozčiluj jako posledně.“
Pitva
„Ta povídka je chabě postavená. Taková zbytečně roztahaná. Přitom ale nepatřičně anekdotická. Nápad zajímavý, ale nevyužitý. A o čem vůbec ta povídka byla? Přišlo mi, že se snažila o nějaké jednoduché poselství. Ale na to by stačila jedna stránka...“
„Jedna stránka? To si děláš legraci, ne?“ skočil jsem mu do řeči.
Podíval se na mě znechuceně. „Péťo, nerozčiluj se. Chceš abych ti k tomu něco řekl nebo ne?“
„Promiň, samozřejmě.“
„Prostě nechápu o co tam jde. Rozumím fabuli a přijímám obnažený syžet. Vždyť víš, jak nesnáším lineární příběhy a klasicistní jednotu času, místa a děje. Domnívám se však, že ti přes všechny ty nástroje uniká konečné poselství. Co je tvým sdělením, Petře? Že reklama je nesmyslná a plytká – proto ta pivní láhev jako raketa? To je ale banální. Že Američani jsou pitomci? To je klišé. Že sláva je lákavější třeba než peníze? To je trochu otřepané, ne?“
Měl jsem co dělat, abych mu zase neskočil do řeči.
„Nebo sděluješ, že sláva je definovaná danou společností a prostředím? To také není nové, ačkoliv trochu zajímavější. Proč jsi ale potom nepoužil historické příklady? Rád přece házíš takové ty – aniž bych chtěl znít jako snob – méně známé kunshistorické nebo historické perličky. Tak proč ne tady? Zlenivěl jsi a nešel do knihovny? Nebo Ti zrovna nešel internet?“ provokativně se na mě usmál. Evidentně mě zkoušel.
Sláva
„Sláva je poslední velká šalba,“ skoro jsem pošeptal.
„Ach, Péťo,“ řekl a zamlaskal jazykem jako když chcete probudit chrápajícího spáče. „Nebuď alespoň banální muž bez vlastností.“
„Lukáši, nehledej ztracený čas,“ odpověděl jsem mu. „Je to prostě první vlaštovka.“
„Chromá má křidélka.“
„Možná. Víš, přijde mi zajímavé, že ve světě plném miriád celebrit lidem, natož celebritám, nedochází, že sláva je efemérní, že Ti před zubatou nepomůže. Že i kdyby Tvoje jméno přežilo, Ty sám nepřežiješ. Jenom to jméno.“
„Ano?“ usmál se znova.
„Ale no tak. Na bojůvky morální nadřazenosti už jsme moc staří.“
„Pamatuj, že já stárnu pomaleji.“
„Chci říci, že i kdyby sláva byla sebevíc transcendentální, nezachrání Tě. Ty nejsi Tvá pověst, obraz, který o Tobě malují.“
„Mluv laskavě za sebe.“
„Ale vždyť víš, jak to myslím.“
„Ano, vím. Ale o tom ta povídka není.“
„Ještě aby byla. To by bylo plagiátorství Kundery jako řemen. Alespoň intelektuálně. Rozumíš?“
„Velmi dobře. Chceš tedy poukázat, že sláva je regionální, jaksi omezená v časoprostoru?“
Odložil jsem skleničku a vstal. U zábradlí jsem si protáhnul ruce a podíval se na tmavnoucí nebe, na němž se začaly objevovat první hvězdy.
Temná energie
„Víš, že za několik miliard let dosáhne rozpínání vesmíru chvíle, kdy nebudeme schopní vidět věci, které se staly krátce po jeho vzniku? Ano, je to tak. Mluvím teď o temné energii, víš? Tahle temná energie, o jejíž podstatě nic nevíme, tvoří sedmdesát pět procent veškerého vesmíru. Zatímco my, hvězdy a všechna ostatní hmota a energie dohromady děláme sotva procenta čtyři.“
I přes městská světla jsem dokázal vidět Orionův pás.
„Všechno má totiž svou cenu. Život, láska, existence dvou pohlaví. Dokonce i za to mít prostor se něčím platí. Fyzikové tomu říkají cena za existenci prostoru.“
Zaslechl jsem, jak za mnou vzdychnul.
„Tahle temná energie je nesmírně řídká a neměřitelně slabá na krátké vzdálenosti.V kosmologických rozměrech ale nabývá na obrovské síle a způsobuje, že se vesmír nikdy nepřestane zrychlovat ve svém rozpínání. Důsledkem toho se jednou budou od sebe všechny galaxie vzdalovat tak rychle, že ani světlo z nich vyslané nedosáhne na ty ostatní. A nic není rychlejší než světlo.“
Lukáš za mými zády dopil svou whisky a položil ji s cinknutím na balkónové dlaždice.
Nepřenosnost
„Nejde o to, že schopnost, ne-li pravděpodobnost stát se stejně slavným jako třeba Kristus, Buddha – což je ironické – nebo Homér je skoro nulová. Nejde o to, že za pár set let, ba co, za pár desetiletí skoro nikdo nebude vědět, kdo byl současný prezident, ale ani třeba kdo byl Einstein nebo Bulgakov. Dokonce nejde ani o to, že už vůbec nikdo nebude vědět, kdo byl Marlon Brando natož nějaká Lady Gaga.“
„Tak o co tedy jde, Petře?“ zeptal se mě.
„Sláva je omezená.“
„Fíha. Kolumbus nakřápnul vajíčko.“
„Na tohle Ti neskočím,“ pokýval jsem lehce hlavou. „Nechci poukazoval na to, jak je sláva definovaná společností nebo prostředím. Poukazuji na nepřenosnost slávy mezi různými společnostmi.“
Posadil jsem se zpátky do křesla.
„Abys pochopil nepřenostnost slávy, nemusíš být indiánem peruánského kmene Murunahua nebo Yori, který nikdy v životě neviděl bělocha. Stačí když žiješ v Evropě nebo Americe. Vezmi si například bollywoodského herce Aamira Khana. Khan je snad největší hvězda pro víc než miliardu Indů. Ale zeptej se v Americe, v Polsku nebo v Uruguayi jestli ho znají? Kolik lidí ho bude znát? Skoro nikdo. Pak se v Bangladéši zeptej na Brada Pitta. A to jsme u herců. Co teprve hudebníci nebo spisovatelé. Kolik lidí si myslíš, že zná Phillipa Glasse nebo Johna Coetzzeho? Ale i kdyby místo toho znali Michaela Jacksona anebo Dana Browna, je to úplně stejné. Sláva je omezená, nepřenosná.“
„Ještě něco?“
„Ale jdi Ty,“ mávnul jsem po něm rukou.
Závist
„Když slávou ostentativně pohrdáš, proč tedy sám píšeš?“
„Protože musím.“
„Vážně, Petře? Nebo hřeješ na srdci sen o spisovatelském úspěchu? A nenapadlo tě někdy, že psát musí třeba i Dan Brown, kterým pohrdáš? Anebo nemusí a je mnohem chytřejší než ty. Nepíše spekulativní bláboly, který nemají pořádnou akci a nechytají – jak by řekl L.B. Johnson – za koule. Zato ale ví, jak být čten a vydělávat balík.“
„A to je to tajemství?“ poznamenal jsem sarkasticky.
„To ani není tajemství. Myslím, že ti uniklo, o co beží ve tvém vlastním příběhu.“
„Jak to myslíš?“ rozhodil jsem rukama.
„Domnívám se, že jsi jako autor povídky přesvědčen, že ten tvůj Hamza nechal výnosného místa v Americe a vrátil se do zaostalého Uzbekistánu, protože ho lákala vidina slávy jako nesmrtelnosti,“ podíval se na mě tázavě. Neřekl jsem mu na to nic.
„Co když ale Hamza neodejel zpátky do Uzbekistánu kvůli tomu, že by se zaobíral nesmrtelností, ale prostě proto, že mu chybělo být slavný ještě za jeho života?“
„To by bylo ubohé, nemyslíš?“
Lukáš zlehka pokýval hlavou a krátce se zasmál.
„Ubohé je spíše nevědět, co člověk chce.“
„To každopádně.“
„Ne tak zhurta,“ zvážněl mu hlas. „Možná je to tak, že mnoho z těch celebrit velmi dobře ví, co chtějí. Chtějí peníze a slávu. A vsadím se, že jsou velmi spokojené se slávou během svých životů, protože jim propůjčuje pocit sebedůležitosti a ceny.“
„To je ale ještě ubožejší“
„Nemyslím, že je to tak jednoduché,“ usmál se poťouchle. „Není lepší mít peníze a slávu během života, nežli se zabývat tím, zda ti posmrtně přinese jakousi přenesenou nesmrtelnost?“
Pokrčil jsem rameny.
„Proto si říkám, jestlipak za tím vším tvým – nejenom tvým, ale tak vůbec intelektuálským – pohrdáním slávou není ani tak snobismus jako spíš závist.“
Otočil jsem se na něj a řekl: „Jdu si ještě pro džus. Dáte si ještě whisky, drahý Sigmunde?“
„Ano, prosím.“
Hamza Ahmed
Když jsem se vrátil, našel jsem ho opřeného o zábradlí. Jeho silueta se rýsovala proti nočním světlům města.
„Tady to máš.“
„Děkuji.“
„Hlavně abychom se nezapředli do kravin typu smysl života. Třetí Ti už raděj nepřinesu.“
„Neboj se. To bys pak zase ty do toho začal tahat Alberta Camuse. Avšak řekni mi, kde jsi přišel na toho Hamzu Ahmeda?“
„Vymyslel jsem si ho.“
„Určitě? Vždyť ty si tak rád vypůjčuješ skutečné lidi.“
„Ano, určitě. Můžeš si to snadno ověřit. Internet mi jde a mimochodem mi nikdy nepřestal jít.“
Lukáš se ušklíbnul.
„Ten příběh s Hamzou Ahmedem jsem si celý vymyslel. Alespoň rámcově. To už spisovatelé dělají. Ale ve všech menších, a nejen postkomunistických, zemích určitě existují regionální celebrity, o nichž nemá nikdo mimo danou zem vůbec ponětí, a které teď třeba žijí z nějaké zašlé slávy. A teď si představ, jak jsou zvyklé na pozornost. Pak vyjednou na dovolenou. Třeba na Havaj. A nikdo nemá ani ponětí, co jsou zač.“
„Někdo z nich si to třeba užívá. Nikdo je konečně neotravuje. Nikde žádní paparazzi.“
„Možná, ale pro některé z nich to musí být naopak kruté vystřízlivění. Samozřejmě, že tuší, že jejich lesk nepřesáhne hranice jejich vlasti. Ale něco jiného je si to uvědomovat a něco jiného to zažít. Vlastně mi je jich líto.“
Napil jsem se džusu a on se napil whiskey.
„Hmm. Domnívám se, že většina lidí bude uvažovat nad tím, proč Hamza odjel zpátky do Uzbekistánu. Někteří se budou ptát, jak a jestli vůbec dostal zelenou kartu. A pár lidí se zeptá i na to, proč původně odjel do Ameriky. Anebo dokonce jestli přeci jenom nakonec nebyl agentem al-Kajdá a jeho návrat domů nebyla jenom zástěrka. Ale mě zajímá něco úplně jiného.“
„Myslíš, proč nechodil na bowling?“
„Ani ne. Spíš proč on má alespoň zevrubně popsané rysy tváře a my ne.“
Část třetí
Karaoke
Open karaoke nights. Miluju to. Miluju ty neonový trubice,taneční parket a na stěnách obrazovky, kam pouští text, abyste mohli zpívat s člověkem na pódiu. Nejvíc ale miluju jednu vychytávku, kterou maj jenom tady. Nechaj vás si přinýst svojí vlastní písničku a přede všema si jí zazpívat.
Když si něco přinesete, Karaoke Jockey to poslechne, aby to nebyla nějaká prasárna nebo tak. A pak to hodí do prográmku. Ten odfiltruje původní vokály a nechá instrumentál. A taky sladí text, co jim dáte, s vaší muzikou, aby si to mohli zazpívat všichni. Teda jak kdy, hehe.
Dneska to začalo jako normálka. Nostalgický Kvíni nebo Depešáci. Pak ale na pódium skočil takovej chlapík ve středním věku – byl mě nějakej povědomej – a rozetnul to věcí, co si sám přines. No prostě šílenost.
Začalo to takovým přiblblým automatickým bubeníkem jako od Duran Duran. Melodie šílená. Nějaký osmdesátý léta. A pak ten chlapík začal zpívat. No, úlet jako prase. Ale kdo ví? Myslím, že tomu textu stejně nikdo nerozuměl. To ale nevadilo. Lidi jsou v tomhle podniku tolerantní. A tak se aspoň pod pódiem pohupovali do rytmu.
Chlapík dozpíval a odešel k baru. Chvíli jsem si ho zezadu prohlížel. A pak jsem ho poznal. Přisednul jsem si vedle něj a objednal si Coors Light. Maj teď takovou super reklamu s lahví jako s raketou, která vás kamkoliv donese.
Fabule
„Zajímavej kus,“ zakřičel jsem směrem k němu, aby mě přes hudbu slyšel.
„Prosím?“ zakřičel směrem ke mě.
„Zajímavej song.“
„Aha. To ano.“
„Ale text mi nějak utek,“ řekl jsem a zakřenil se.
„To se ani nedivím,“ odpověděl. „Víte, co to bylo?“
„Nemám páru.“
„To byla uzbekština.“
„Uzbe-co?“
„Uzbekština. To je jazyk, kterým se mluví v Uzbekistánu.“
Pokrčil jsem ramenama a říkal si, jestli jsem si ho s někým nespletl.
„To je ve střední Asii. Písnička se jmenovala >Nenašeptávej<.“
„Aha,“ řekl jsem a napil jsem se piva. Odvrátil se ode mě. Ne, to musí bejt on, řekl jsem si v duchu. „Poslyšte...“
„Ano?“ podíval se na mě.
„Nejste Vy náhodou ten spisovatel Peter Beulaff z toho open serveru Writers.com?“
„Ano, jsem Peter Beulaff. Proč se ptáte?“
„No páni! Těší mě že Vás poznávám,“ a potřásnul jsem mu rukou. „Poznal jsem Vás podle fotky z Vašeho profilu. Moc se mi líbily Vaše poslední povídky. Opravdu hodně.“
„Děkuji. To mě těší.“
Pousmál jsem se: „Nezlobte se, ale já si vždycky myslel, že jste jenom takovej vymyšlenej.“
On pokýval hlavou a řekl:
„To nejste sám.“
38 názorů
DavidPetrik
26. 06. 2013@chci_slyset_tvoje_ticho: dekuji za navstevu. Potesilo me, ze se nejenom vubec nekdo vrati k davno lavinou prispevku zasypanemu textu, ale dokonce napise komentar. Tahle povidka je komplexni, ale tady temer nenasla odezvu. Nekdy se k ni vratim a zkusim orezat.
chci_slyšet_tvoje_ticho
17. 06. 2013„Všechno má totiž svou cenu. Život, láska, existence dvou pohlaví. Dokonce i za to mít prostor se něčím platí. Fyzikové tomu říkají cena za existenci prostoru.“
Zaslechl jsem, jak za mnou vzdychnul.
„Tahle temná energie je nesmírně řídká a neměřitelně slabá na krátké vzdálenosti.V kosmologických rozměrech ale nabývá na obrovské síle a způsobuje, že se vesmír nikdy nepřestane zrychlovat ve svém rozpínání. Důsledkem toho se jednou budou od sebe všechny galaxie vzdalovat tak rychle, že ani světlo z nich vyslané nedosáhne na ty ostatní. A nic není rychlejší než světlo.“
Tohle je krasny. Taky si vybiram to, co je memu svetlu nejbliz. Navzdory tomu Aamira Khana znam. Blizko mi ale neni.
To s tim karaoke a vlastni pisni funguje snad vsude ne? A Coors Light is nothing like Bulmers :).
Je pekny, jak se to na konci vsechno propoji. I kdyz sem cekala neco jinyho. Ta atmosfera je krasna. And that's what counts so *.