Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Žízeň mládí

Výběr: Pipo
18. 02. 2012
7
38
3319
Autor
DavidPetrik

Fame is thirst of youth. (Sláva je žízeň mládí.) George Gordon Noel, 6th Baron Byron (aka Lord Byron)

Čast první

 

Hamza out

 

Co je v životě nejcennější? Čím se zabývat a pro co žít? Pro peníze, pro úspěch? Pro Hamzu to muselo být něco jiného. Protože jinak byl přeci nedal nečekanou výpověď ze svého manažerského místa v reklamní agentůře. Tím spíše, když měli těsně před uzávěrkou na reklamu o pivu Coors Light.

 

Ředitel jim jenom řekl: „Hamza zmizel. Jak zmizel? Nadobro. Ukončil svůj úvazek a odletěl zpátky do Uzbekistánu. Víc vám neřeknu, protože sám víc nevím. A teď do práce, lidi.“ Místo práce ale začaly spekulace, které přiživovalo to, že o Hamzovi málokdo něco věděl.

 

Ve firmě začal asi před sedmi lety a z řadového zaměstnance se vypracoval na jednoho z nejlépe placených manažerů. Proslýchalo se, že před patnácti lety do New Yorku nepřiletěl jako turista, nýbrž jako novopečený permanentní rezident USA, tedy na zelenou kartu. Jak se ale rodilý uzbecký muslim ke kartě vůbec dostal, aniž ve Státech před tím žil?

 

Whatever-stan

 

„Karta byla nejspíš falešná a on byl spícím agentem al-Kajdy. Když se to provalilo, musel uprchnout,“ říkali jedni.

„Nesmysl. Hamza nejspíš kartu vyhrál v loterii pro ‚diversity visa’”, oponovali druzí.

„Loterie pro co?“

„Loterie federálního ministerstva pro stát. Cizinci v ní můžou vyhrát trvalý pobyt.“

„Proč by ale zmizel do Kazachstánu, kdyby nešlo o levotu?“

„Uzbekistán. Ne Kazachstán. Borat je z Kazachstánu a ne Hamza. Kdyby udělal něco špatnýho, byl by to tady samej agent FBI. A to není. Nejspíš jenom musel něco doma vyřídit.“

„Jo? A proč si teda nevzal dovolenou?“

„Třeba potřeboval odjet na delší dobu.“

„Tak proč si nevzal neplacený volno?“

„To nevíme. Ale přeci si lidi vážně nemyslíte, že byl z al-Kajdá? Come on!“

„Oh, yeah? A co ten zlosyn z Afganistánu, co předloni u Times Square nacpal do SUV tu bombu?“

„Ten byl z Pakistánu a trénoval ho Taliban.“

„Whatever-stán. Už ten jeho černej plnovous, snědá tvář a vystouplý lícní kosti...Úplně nás mrazí, že jsme s ním pracovali na stejným patře.“

 

Kdo ví, co si Hamza představoval, když do New Yorku přilétal s novou zelenou kartou. Myslel si, že v Americe prorazí? Že uskuteční svůj americký sen? Nejspíše ano. Místo úspěchu ale přišlo vystřízlivění. Úspory rychle zmizely a s nimi i sny o slávě.

 

Přesto zpět do Uzbekistánu neodjel, protože si nechtěl si přiznat porážku. Proto prodělal tradiční vývoj přistěhovalce: mytí nádobí a uklízení kanceláří. A poté rozvážení jídla, s nímž zkončil v Omaze, kde se nakonec štěstí obrátilo. Dostal se do reklamní agentůry a vypracoval se na dobře placené místo. Jak nečekaně se ve firmě objevil, taky z ní zmizel. Ale proč to udělal?

 

Napalm

 

Bylo večer, několik týdnů poté, co firma dodělala zakázku na pivo Coors Light, které ukazuje pivní láhev jako raketu. Na Markově monitoru zablikala nová zpráva od Billa.

>OMGWTFBBQ !!!!! neuveritelny :-P<

>huh?<

>hamza!!! JFGI! mam to!<

>what?<

>u tebe in sec<

Bill napochodoval do Markovy kóje s poťouchlým výrazem na tváři.

„Nebudeš věřit, co je s Hamzou, kámo.“ uchechtnul se Bill.

„Ven s tím.“

„OK, pusť mě k tomu,“ řekl Bill a vytlačil Marka od klávesnice. „Z toho si, kamaráde, ucvrnkneš. Prostě napalm.

„Ale blbost. Net je prázdnej, kámo. Ninguno Hamza.“

„Oh, yeah? To jsem si taky myslel. Ale pak mě to napadlo! Nechce se mi ani věřit, že jsem první, komu seplo, že problém je v angličtině.“

„Jak jako?“

„Hamza Ahmed, Uzbekistán. Třetí svět. Taškent, hlavní město. Diktátor Karimov. Střílení do lidí v Andijanu. Korupce jako svině. Když je sklizeň bavlny, všichni musej nuceně na pole – feudalismus.“

„A co?“

„Uz-be-kis-tán,“ zahláskoval Bill. „No speak english. Jenom uzbekština a ruština, dude.“

Mark se plácnul do čela: „No jasně.“

„A to je jenom začátek. Tak jsem použil překladač a vygoogloval Hamzu na uzbecký verzi. A ta-dá,“ Bill poklepal na obrazovku. „Hamza je hvězda.“

 

Ruslan Oborov

 

„Cože? Jaká hvězda? Počkat. Co je to za link? Klikni na to!“

„Yep. To je oficiální stránka jeho taškentskejch fanoušků,“ zazubil se Bill.

„Koukni na ten vohoz. No páni! To je nylon, ne? Devadesátý léta?“ zvolal Mark a rozpřáhnul ruce.

„Osmdesátý. A to ještě nic není.“

„What!?“

„Teď se mi ani nechce věřit, že jsme ho neprověžili na Wiki nebo na Tube.“

„To si děláš legraci, ne?“

„Ani náhodou,“ užíval si svůj triumf Bill a kliknul na jedno video na YouTube.

Do okna vskočil o poznání mladší Hamza. Na hlavě měl melír a na sobě nylonový obleček. Klip začal lajdavou popovou melodií, na níž začal Hamza zpívat v uzbekštině. Mark se s kvílením zakousnul do ruky a nadšeně dupal nohama o podlahu. „Wow! Wow!“

„Na FB má dokonce svoji fanouškovskou stránku. Tak jsem se ‚friendoval“.

„No shit.“

„A na ruský wikipedii má svůj odkaz. Je to sice pahýl, ale mrkni na to.“ Bill otevřel ruskou wikipedii a s pomocí Google Translate text přeložil.

 

Ruslan Oborov (vlastním jménem Hamza Ahmed [pro výslovnost klikněte zde]; narozen 8.6.1965 v Uzbecké Sovětské Socialistické Republice, dnes Uzbekistán) je uzbecký zpěvák a skladatel textů, který byl populární koncem osmdesátých let v jižním Sovětském Svazu, především v Uzbekistánu. Po studiu na konzervatoři byl Ruslan objeven Salimem Karimovem, taškentským producentem populární hudby. Spolu vytvořili několik populární hitů pozdní gorbačovské éry, které byly původně v uzbekštině a některé později jako cover verze i v ruštině. Mezi nejpopulárnější Oborovovi písně patří Nenašeptávej, Soboty dobře znám a Bláznivý den.“

 

„Proč nám to nikdy neřekl?“

„Možná se za to styděl.“

„Už jsi to rozeslal?“

„Ještě ne.“

„To bude atomovka!“

„Myslíš?“ křenil se Bill. „A to ještě neznáš pointu...“

„Cože?“

„Tak podívej,“ poklepal na monitor. „Nějakej místní taškentskej deník.“

 

Ruslan Oborov, hvězda taškentského hudebního nebe osmdesátých let slaví comeback. Pan Oborov se vrátil se svým hitem Nenašeptávej na oslavy šedesátin generála Islama Abdullaeva a sklidil bouřlivé ovace od zamilovaných fanynek. Naší redakci se podařilo zjistit, že pan Oborov má naplánováno několik dalších konzertů na oslavách a večírcích taškenské smetánky. Doufejme, že to znamená, že ho brzy uslyšíme i na větších podiích.

 

Comeback

 

„Wow. Kolik myslíš, že za to má? Musí to bejt rejžák, co? Tady měl nějakejch pět set kilo ročně.“

„Úplně mimo, kámo.“

„Jak to myslíš?“

„Ty seš původně z Nevady, viď?“

„No a?“

„Kamaráde, v Uzbekistánu lidi žijou za dolar padesát na den.“

„Wow!“

„I kdyby jenom hrál pro bohatý, sotva z toho utrhne desetinu toho, co měl tady. Bůhví jestli.“

„Tak o co teda jde?“

„Nevím. Pojď, hodíme to do firemního spamu. Bude hukot.“

 

Část druhá „Přemítání“

 

Čtenář

 

Vedle v pokoji seděl nahoupacím křesle Lukáš a já se nemohl dočkat, až dočte. Jaktože mu to trvá tak dlouho? Nalil jsem si džus a vyšel na balkón. Venku zapadalo slunce a sedm pater pod náma se začala rozsvěcet městská světla.

„Hotovo,“ konečně zavolal Lukáš.

Vešel jsem zpátky do obýváku a mlčky jsem se na něj podíval se zdviženýma obočíma.

„Myslím, že to ujde.“

„Že to ujde?“

„Že je to docela dobré.“

„Docela dobrý?“

„A co bys chtěl slyšet?“

„Tolikrát jsme to probírali. Něco víc. Co já vím?“

„Mám žízeň.“

„V lednici je džus, minerálka, mlíko.“

„Mléko?“ podíval se na mě se zhnusením.

„Počkám na balkóně.“

Za chvíli přišel se skleničkou whisky a posadil se vedle mě do ratanového křesla.

„Začíná už být tepleji, že?“ usrknul si.

„Tohle mi nedělej, Lukáši.“

„Co nemám dělat?“

„Dobře víš, že jsem úplně napnutej. Tak prosím Tě.“

„Dobře, dobře,“ usrknul si znova. „Jenom se nerozčiluj jako posledně.“

 

Pitva

 

„Ta povídka je chabě postavená. Taková zbytečně roztahaná. Přitom ale nepatřičně anekdotická. Nápad zajímavý, ale nevyužitý. A o čem vůbec ta povídka byla? Přišlo mi, že se snažila o nějaké jednoduché poselství. Ale na to by stačila jedna stránka...“

„Jedna stránka? To si děláš legraci, ne?“ skočil jsem mu do řeči.

Podíval se na mě znechuceně. „Péťo, nerozčiluj se. Chceš abych ti k tomu něco řekl nebo ne?“

„Promiň, samozřejmě.“

„Prostě nechápu o co tam jde. Rozumím fabuli a přijímám obnažený syžet. Vždyť víš, jak nesnáším lineární příběhy a klasicistní jednotu času, místa a děje. Domnívám se však, že ti přes všechny ty nástroje uniká konečné poselství. Co je tvým sdělením, Petře? Že reklama je nesmyslná a plytká – proto ta pivní láhev jako raketa? To je ale banální. Že Američani jsou pitomci? To je klišé. Že sláva je lákavější třeba než peníze? To je trochu otřepané, ne?“

Měl jsem co dělat, abych mu zase neskočil do řeči.

„Nebo sděluješ, že sláva je definovaná danou společností a prostředím? To také není nové, ačkoliv trochu zajímavější. Proč jsi ale potom nepoužil historické příklady? Rád přece házíš takové ty – aniž bych chtěl znít jako snob – méně známé kunshistorické nebo historické perličky. Tak proč ne tady? Zlenivěl jsi a nešel do knihovny? Nebo Ti zrovna nešel internet?“ provokativně se na mě usmál. Evidentně mě zkoušel.

 

Sláva

 

„Sláva je poslední velká šalba,“ skoro jsem pošeptal.

„Ach, Péťo,“ řekl a zamlaskal jazykem jako když chcete probudit chrápajícího spáče. „Nebuď alespoň banální muž bez vlastností.“

„Lukáši, nehledej ztracený čas,“ odpověděl jsem mu. „Je to prostě první vlaštovka.“

„Chromá má křidélka.“

„Možná. Víš, přijde mi zajímavé, že ve světě plném miriád celebrit lidem, natož celebritám, nedochází, že sláva je efemérní, že Ti před zubatou nepomůže. Že i kdyby Tvoje jméno přežilo, Ty sám nepřežiješ. Jenom to jméno.“

„Ano?“ usmál se znova.

„Ale no tak. Na bojůvky morální nadřazenosti už jsme moc staří.“

„Pamatuj, že já stárnu pomaleji.“

 

„Chci říci, že i kdyby sláva byla sebevíc transcendentální, nezachrání Tě. Ty nejsi Tvá pověst, obraz, který o Tobě malují.“

„Mluv laskavě za sebe.“

„Ale vždyť víš, jak to myslím.“

„Ano, vím. Ale o tom ta povídka není.“

„Ještě aby byla. To by bylo plagiátorství Kundery jako řemen. Alespoň intelektuálně. Rozumíš?

„Velmi dobře. Chceš tedy poukázat, že sláva je regionální, jaksi omezená v časoprostoru?“

Odložil jsem skleničku a vstal. U zábradlí jsem si protáhnul ruce a podíval se na tmavnoucí nebe, na němž se začaly objevovat první hvězdy.

 

Temná energie

 

„Víš, že za několik miliard let dosáhne rozpínání vesmíru chvíle, kdy nebudeme schopní vidět věci, které se staly krátce po jeho vzniku? Ano, je to tak. Mluvím teď o temné energii, víš? Tahle temná energie, o jejíž podstatě nic nevíme, tvoří sedmdesát pět procent veškerého vesmíru. Zatímco my, hvězdy a všechna ostatní hmota a energie dohromady děláme sotva procenta čtyři.“

I přes městská světla jsem dokázal vidět Orionův pás.

 

„Všechno má totiž svou cenu. Život, láska, existence dvou pohlaví. Dokonce i za to mít prostor se něčím platí. Fyzikové tomu říkají cena za existenci prostoru.“

Zaslechl jsem, jak za mnou vzdychnul.

 

„Tahle temná energie je nesmírně řídká a neměřitelně slabá na krátké vzdálenosti.V kosmologických rozměrech ale nabývá na obrovské síle a způsobuje, že se vesmír nikdy nepřestane zrychlovat ve svém rozpínání. Důsledkem toho se jednou budou od sebe všechny galaxie vzdalovat tak rychle, že ani světlo z nich vyslané nedosáhne na ty ostatní. A nic není rychlejší než světlo.“

Lukáš za mými zády dopil svou whisky a položil ji s cinknutím na balkónové dlaždice.

 

Nepřenosnost

 

„Nejde o to, že schopnost, ne-li pravděpodobnost stát se stejně slavným jako třeba Kristus, Buddha – což je ironické – nebo Homér je skoro nulová. Nejde o to, že za pár set let, ba co, za pár desetiletí skoro nikdo nebude vědět, kdo byl současný prezident, ale ani třeba kdo byl Einstein nebo Bulgakov. Dokonce nejde ani o to, že už vůbec nikdo nebude vědět, kdo byl Marlon Brando natož nějaká Lady Gaga.“

„Tak o co tedy jde, Petře?“ zeptal se mě.

„Sláva je omezená.“

„Fíha. Kolumbus nakřápnul vajíčko.“

„Na tohle Ti neskočím,“ pokýval jsem lehce hlavou. „Nechci poukazoval na to, jak je sláva definovaná společností nebo prostředím. Poukazuji na nepřenosnost slávy mezi různými společnostmi.“

Posadil jsem se zpátky do křesla.

„Abys pochopil nepřenostnost slávy, nemusíš být indiánem peruánského kmene Murunahua nebo Yori, který nikdy v životě neviděl bělocha. Stačí když žiješ v Evropě nebo Americe. Vezmi si například bollywoodského herce Aamira Khana. Khan je snad největší hvězda pro víc než miliardu Indů. Ale zeptej se v Americe, v Polsku nebo v Uruguayi jestli ho znají? Kolik lidí ho bude znát? Skoro nikdo. Pak se v Bangladéši zeptej na Brada Pitta. A to jsme u herců. Co teprve hudebníci nebo spisovatelé. Kolik lidí si myslíš, že zná Phillipa Glasse nebo Johna Coetzzeho? Ale i kdyby místo toho znali Michaela Jacksona anebo Dana Browna, je to úplně stejné. Sláva je omezená, nepřenosná.“

„Ještě něco?“

„Ale jdi Ty,“ mávnul jsem po něm rukou.

 

Závist

 

„Když slávou ostentativně pohrdáš, proč tedy sám píšeš?“

„Protože musím.“

„Vážně, Petře? Nebo hřeješ na srdci sen o spisovatelském úspěchu? A nenapadlo tě někdy, že psát musí třeba i Dan Brown, kterým pohrdáš? Anebo nemusí a je mnohem chytřejší než ty. Nepíše spekulativní bláboly, který nemají pořádnou akci a nechytají – jak by řekl L.B. Johnson – za koule. Zato ale ví, jak být čten a vydělávat balík.“

„A to je to tajemství?“ poznamenal jsem sarkasticky.

„To ani není tajemství. Myslím, že ti uniklo, o co beží ve tvém vlastním příběhu.“

„Jak to myslíš?“ rozhodil jsem rukama.

„Domnívám se, že jsi jako autor povídky přesvědčen, že ten tvůj Hamza nechal výnosného místa v Americe a vrátil se do zaostalého Uzbekistánu, protože ho lákala vidina slávy jako nesmrtelnosti,“ podíval se na mě tázavě. Neřekl jsem mu na to nic.

„Co když ale Hamza neodejel zpátky do Uzbekistánu kvůli tomu, že by se zaobíral nesmrtelností, ale prostě proto, že mu chybělo být slavný ještě za jeho života?“

„To by bylo ubohé, nemyslíš?“

Lukáš zlehka pokýval hlavou a krátce se zasmál.

„Ubohé je spíše nevědět, co člověk chce.“

„To každopádně.“

„Ne tak zhurta,“ zvážněl mu hlas. „Možná je to tak, že mnoho z těch celebrit velmi dobře ví, co chtějí. Chtějí peníze a slávu. A vsadím se, že jsou velmi spokojené se slávou během svých životů, protože jim propůjčuje pocit sebedůležitosti a ceny.“

„To je ale ještě ubožejší“

„Nemyslím, že je to tak jednoduché,“ usmál se poťouchle. „Není lepší mít peníze a slávu během života, nežli se zabývat tím, zda ti posmrtně přinese jakousi přenesenou nesmrtelnost?“

Pokrčil jsem rameny.

„Proto si říkám, jestlipak za tím vším tvým – nejenom tvým, ale tak vůbec intelektuálským – pohrdáním slávou není ani tak snobismus jako spíš závist.“

Otočil jsem se na něj a řekl: „Jdu si ještě pro džus. Dáte si ještě whisky, drahý Sigmunde?“

„Ano, prosím.“

 

Hamza Ahmed

 

Když jsem se vrátil, našel jsem ho opřeného o zábradlí. Jeho silueta se rýsovala proti nočním světlům města.

„Tady to máš.“

„Děkuji.“

„Hlavně abychom se nezapředli do kravin typu smysl života. Třetí Ti už raděj nepřinesu.“

„Neboj se. To bys pak zase ty do toho začal tahat Alberta Camuse. Avšak řekni mi, kde jsi přišel na toho Hamzu Ahmeda?“

„Vymyslel jsem si ho.“

„Určitě? Vždyť ty si tak rád vypůjčuješ skutečné lidi.“

„Ano, určitě. Můžeš si to snadno ověřit. Internet mi jde a mimochodem mi nikdy nepřestal jít.“

Lukáš se ušklíbnul.

„Ten příběh s Hamzou Ahmedem jsem si celý vymyslel. Alespoň rámcově. To už spisovatelé dělají. Ale ve všech menších, a nejen postkomunistických, zemích určitě existují regionální celebrity, o nichž nemá nikdo mimo danou zem vůbec ponětí, a které teď třeba žijí z nějaké zašlé slávy. A teď si představ, jak jsou zvyklé na pozornost. Pak vyjednou na dovolenou. Třeba na Havaj. A nikdo nemá ani ponětí, co jsou zač.“

„Někdo z nich si to třeba užívá. Nikdo je konečně neotravuje. Nikde žádní paparazzi.“

„Možná, ale pro některé z nich to musí být naopak kruté vystřízlivění. Samozřejmě, že tuší, že jejich lesk nepřesáhne hranice jejich vlasti. Ale něco jiného je si to uvědomovat a něco jiného to zažít. Vlastně mi je jich líto.“

Napil jsem se džusu a on se napil whiskey.

„Hmm. Domnívám se, že většina lidí bude uvažovat nad tím, proč Hamza odjel zpátky do Uzbekistánu. Někteří se budou ptát, jak a jestli vůbec dostal zelenou kartu. A pár lidí se zeptá i na to, proč původně odjel do Ameriky. Anebo dokonce jestli přeci jenom nakonec nebyl agentem al-Kajdá a jeho návrat domů nebyla jenom zástěrka. Ale mě zajímá něco úplně jiného.“

„Myslíš, proč nechodil na bowling?“

„Ani ne. Spíš proč on má alespoň zevrubně popsané rysy tváře a my ne.“

 

Část třetí

 

Karaoke

 

Open karaoke nights. Miluju to. Miluju ty neonový trubice,taneční parket a na stěnách obrazovky, kam pouští text, abyste mohli zpívat s člověkem na pódiu. Nejvíc ale miluju jednu vychytávku, kterou maj jenom tady. Nechaj vás si přinýst svojí vlastní písničku a přede všema si jí zazpívat.

 

Když si něco přinesete, Karaoke Jockey to poslechne, aby to nebyla nějaká prasárna nebo tak. A pak to hodí do prográmku. Ten odfiltruje původní vokály a nechá instrumentál. A taky sladí text, co jim dáte, s vaší muzikou, aby si to mohli zazpívat všichni. Teda jak kdy, hehe.

 

Dneska to začalo jako normálka. Nostalgický Kvíni nebo Depešáci. Pak ale na pódium skočil takovej chlapík ve středním věku – byl mě nějakej povědomej – a rozetnul to věcí, co si sám přines. No prostě šílenost.

 

Začalo to takovým přiblblým automatickým bubeníkem jako od Duran Duran. Melodie šílená. Nějaký osmdesátý léta. A pak ten chlapík začal zpívat. No, úlet jako prase. Ale kdo ví? Myslím, že tomu textu stejně nikdo nerozuměl. To ale nevadilo. Lidi jsou v tomhle podniku tolerantní. A tak se aspoň pod pódiem pohupovali do rytmu.

 

Chlapík dozpíval a odešel k baru. Chvíli jsem si ho zezadu prohlížel. A pak jsem ho poznal. Přisednul jsem si vedle něj a objednal si Coors Light. Maj teď takovou super reklamu s lahví jako s raketou, která vás kamkoliv donese.

 

Fabule

 

„Zajímavej kus,“ zakřičel jsem směrem k němu, aby mě přes hudbu slyšel.

„Prosím?“ zakřičel směrem ke mě.

„Zajímavej song.“

„Aha. To ano.“

„Ale text mi nějak utek,“ řekl jsem a zakřenil se.

„To se ani nedivím,“ odpověděl. „Víte, co to bylo?“

„Nemám páru.“

„To byla uzbekština.“

„Uzbe-co?“

„Uzbekština. To je jazyk, kterým se mluví v Uzbekistánu.“

Pokrčil jsem ramenama a říkal si, jestli jsem si ho s někým nespletl.

„To je ve střední Asii. Písnička se jmenovala >Nenašeptávej<.

„Aha,“ řekl jsem a napil jsem se piva. Odvrátil se ode mě. Ne, to musí bejt on, řekl jsem si v duchu. „Poslyšte...“

„Ano?“ podíval se na mě.

„Nejste Vy náhodou ten spisovatel Peter Beulaff z toho open serveru Writers.com?“

„Ano, jsem Peter Beulaff. Proč se ptáte?“

„No páni! Těší mě že Vás poznávám,“ a potřásnul jsem mu rukou. „Poznal jsem Vás podle fotky z Vašeho profilu. Moc se mi líbily Vaše poslední povídky. Opravdu hodně.“

„Děkuji. To mě těší.“

Pousmál jsem se: „Nezlobte se, ale já si vždycky myslel, že jste jenom takovej vymyšlenej.“

On pokýval hlavou a řekl:

„To nejste sám.“


38 názorů

DavidPetrik
26. 06. 2013
Dát tip

@chci_slyset_tvoje_ticho: dekuji za navstevu. Potesilo me, ze se nejenom vubec nekdo vrati k davno lavinou prispevku zasypanemu textu, ale dokonce napise komentar. Tahle povidka je komplexni, ale tady temer nenasla odezvu. Nekdy se k ni vratim a zkusim orezat.


„Všechno má totiž svou cenu. Život, láska, existence dvou pohlaví. Dokonce i za to mít prostor se něčím platí. Fyzikové tomu říkají cena za existenci prostoru.“

Zaslechl jsem, jak za mnou vzdychnul.

 

„Tahle temná energie je nesmírně řídká a neměřitelně slabá na krátké vzdálenosti.V kosmologických rozměrech ale nabývá na obrovské síle a způsobuje, že se vesmír nikdy nepřestane zrychlovat ve svém rozpínání. Důsledkem toho se jednou budou od sebe všechny galaxie vzdalovat tak rychle, že ani světlo z nich vyslané nedosáhne na ty ostatní. A nic není rychlejší než světlo.“

Tohle je krasny. Taky si vybiram to, co je memu svetlu nejbliz. Navzdory  tomu Aamira Khana znam. Blizko mi ale neni.

To s tim karaoke a vlastni pisni funguje snad vsude ne? A Coors Light is nothing like Bulmers :).

Je pekny, jak se to na konci vsechno propoji. I kdyz sem cekala neco jinyho. Ta atmosfera je krasna. And that's what counts so *.


baaba
17. 03. 2012
Dát tip
Samotnej příběh Hamzy mě ba ...ten zbytek nijak zvlášť :)

StvN
15. 03. 2012
Dát tip
Ono bohate staci zacit Capkem a snazit se neco odkoukat.

DavidPetrik
15. 03. 2012
Dát tip
Zminovany odkaz neznam. Nikdy jsem neprosel zadnymi (ani internetovymi) dilnami tvurciho psani. Jsem vedec a ne spisovatel. A psani grantu ma ponekud jinou povahu nez psani beletrie. Dekuji za odkaz. Proverim ho. Nejspise me muze mnohemu naucit.

StvN
15. 03. 2012
Dát tip
Jasne. Uplny zacatek je fajn. Ten navnadi. Pak to ale moc nerozvijis a ten zajem opadne. Navic preskakujes a tak. Je to velka povidka, tak by si asi zaslouzila propracovat. Znas treba tohle? http://neff.cz/psani/33workshop_03.html Pise mimo jine: 06) Krátká povídka, toť gradovaný a pointovaný obrázek jediného nápadu. V povídce zpravidla sleduji příběh jedné osoby, přičemž ostatní postavy hrají podpůrnou roli; děj se odehrává v statické dimenzi jedné situace. V novele sledujeme konflikt několika postav (ideální počet tři až pět) a situace je v dynamické dimenzi vývoje situace. V románu složitě rozvíjíme interakci několika vzájemně propojených dějových rovin. Čím delší je žánrový útvar, tím se vzdalujeme od prostého nápadu; ten přestává být jádrem a stává se pozadím pro lidské interakce. Plus bod 7 a 8 by se tykal tohodle dila. Asi nejvic tole: U krátké povídky je kritické místo v prvním a druhém odstavci: běda, pokud v nich není vyjádřena podstata konfliktu. U tebe proste ta podstata neni jasna. Asi proto me to nechytlo. Protoze mi nebylo jasne, o co vlastne pujde.

DavidPetrik
15. 03. 2012
Dát tip
Exaktniho mam dost v praci;-) Je pro me dobre vedet, ze duvod muze odrazovat. Jestlize uvod odradi, povidka pochopitelne prijde vnivec...

StvN
15. 03. 2012
Dát tip
Hehe. Vzdycky, kdyz jsem nekomu napsal, ze to vypada, ze ma malou slovni zasobu, tak mi napsal to, co ty. Exaktne to spocitane nemam, i kdyz jsem drive mel program, ktery to umel spocitat. Ale kdyz to tak srovnavam treba s kandelabrem, tak mi to tak prijde. Jinak cele jsem to necetl, promin, ten uvod nikam nevede, nevtahlo me to.

DavidPetrik
15. 03. 2012
Dát tip
StvN: dekuji za komentare. Oplosteni si uz vsimnul Ostrich. Nejspise vzniklo, kdyz jsem puvodni text osekaval, aby nebyl dlouhy a vyrazil rovnou k veci (hlavne v prvni casti). Jestlize tyhle upravy ex post ochudily text o rozmer, o uveritelnost, jak pises o streva, zamyslim se nad tim a zkusim ho ozivit. Stran slovni zasoby: tak to me nikdy nenapadlo. Vetsinou mi vytykaji opak. Mohl bys mi pomoci tenhle svuj komentar lepe pochopit. Predem diky. Jinak si vazim, jestlize jsi text opravdu cely precetl, protoze neni jednoduchy.

StvN
15. 03. 2012
Dát tip
A jeste jedna vec. Je to jen dojem a mozna se pletu, ale prijde mi, ze mas slabsi slovni zasobu. To muze mit take vliv na celkove zplosteni.

StvN
15. 03. 2012
Dát tip
Pises dobre, ma to spad, o to nic. Ale pribeh me nezaujal a celkove podani je na muj vkus proste ploche. Chybi tomu nejaky streva, jako jsou popisy, detaily, metafory, nejaky treba nahravky od autora, proste zivot. Mel jsem pocit jako bych koukal na film, kterej nekdo pustil zrychlene.

..to mi mluv!!! ..máš můj obdiv..teda!

DavidPetrik
13. 03. 2012
Dát tip
Ocenuji, ze jsi vubec cetla;-) Povidka neni jednoducha a tim, ze jsou to tri pribehy v jednom, ctenar musi byt trpelivy... Nepredpokladam velkou odezvu v povidce mesice, hehe. Preji inspiraci a trpelivost pri psani. Sam jsem za posledni dva roky napsal asi 40 povidek a ted je osekavam a prepisuji. Coz je mnohem tezsi a casove narocnejsi, nez prvni psani.

..no..vůbec to nebylo špatné..ovšem nevím proč..úplně jsem se do textu nedokázala ponořit..asi tou..jak bych to řekla..nekontunoitou? ..ovšem četlo se mi to hladce..což je velké plus a taky oceňuji smysl pro humor a nápad.. ..ještě ve mně doznívá a taky to určitě bude jedna z povídek..která v člověku uvízne.. ..budu muset kouknout na další..časem..sama mám rozepsané dvě..teda..jedna je pro altera na pokračování a píšu obě věci současně.. ..tím chci říct..že není moc času:) ..celkově hodnotím kladně..

DavidPetrik
06. 03. 2012
Dát tip
@VuneSlov: dekuji za komentar. Tomuhle textu bylo vytykano, ze nema dostatecny spad. Povidka ale neni "akcni", spise meditativni. Rad uslysim Tvuj nazor i na dalsi texty.

DavidPetrik
05. 03. 2012
Dát tip
@Ostrich: bajecny komentar. Naprosto souhlasim, ze zivot urcujici psani nesmi byt polivicate. Nerad se vymlouvam. Ale psanim se nezivim a zivit nespise nebudu, jakkoliv by to mohlo byt zajimave. Nejsem Maria Marquez. Nedokazu riskovat svoje zivobyti, zaopatreni sve rodiny, abych vse vsadil na svych Sto let samoty. Znamena to, ze nemuzu hrat tenis stejne dobre jako profesional? I kdyby, dulezita je radost ze hry. Jinak jsi presne vystihl Achilovu patu textu. Na male plose (no pro Pismaka je dlouha az prilis;-) nelze podat uveritelneho Hamzu, ktereho by pak bylo mozne dekonstruovat. Povidkovy Hamza je pouze nastroj, nikoliv bytost. A co se tyce originality: vyjadruji se k ni v povidce Bez tvare. Ta je ted priserne zdlouhava a dlouha a musim ji usmernit. Presto verim, ze metodicka originalita je potrebna a neztotoznuji se s rovnitkem mezi vedou a tvurcim psanim. Veda je rigorozni, jakkoliv velmi tvoriva. Psani je umeni, nemelo by se svazat presnymi formami. Tveho komentare si velmi cenim. Je mnohem hlubsi, nez co lide pisou. Dekuji.

Ostrich
04. 03. 2012
Dát tip
Kunderovu Nesmrtelnost mám velmi rád, i když s ní polemizuji v podstatě ve všem. Mám pocit, že tě fascinuje docela podobně :-) Ale vlastně mne mnohem víc než povídka (tj. nějaký poutavý děj, kde čtení přináší jakousi kladnou emoci ze spoluprožívání) zajímá přemýšlení o podstatných věcech. A to je tu nakousnuté - ale jakoby odmítnuté? Strach z čtenářovy nudy - nebo něco jiného? Ano, naučit se psát jde skutečně jenom psaním, s tím souhlasím :o) Tak to taky beru - jako počáteční pokus. Ale myslím si, že aby to bylo dobré, budeš muset ve svém přemýšlení jít víc s kůži na trh. Nemohu samozřejmě vědět, jak je to doopravdy, ale když Kundera vkládá do děje svoje myšlenky, zdá se mi, že jsou tak nějak "hlouběji jeho", že ho samotného opravdu zasahují - snad i proto mám pokaždé při čtení chuť přemýšlet nad daným tématem... jakoby mne to roztočí "A jak to je podle mne?" - donutí mne znovu si začít ujasňovat si svůj postoj, líp v něm ohraničit černá, šedá a bílá místa. A to se ti zatím nedaří. Jako by ses nerozhodnul, zda to psaní budeš nebo nebudeš brát vážně, zda to je jen taková osobní záliba asi jako tenis, nebo zda to je cosi podstatného, život určujícího, asi jako láska. Řekl bych, že nejenom psát se dá naučit jenom psaním, ale že i vážné psaní se dá naučit jen vážně míněným psaním - ale ber to tak, že zase samozřejmě nevím, jak to je u tebe doopravdy. Teorie motivace... tady v té povídce by mne zajímalo, kdybych ji vzal vážně, kdyby ses pokusil udělat to, co dokáže Kundera: napsat tu postavu "živou". Ten tvůj Hamza musí ukázat, jak on přemýšlí, jak jedná. Potom, když budeš mít tohle za sebou, můžeš kolem toho spřádat autorské eseje. Ale musí tady být "živý člověk". Samozřejmě, že můžeš potom jeho příběh zpochybnit. Můžeš si s ním hrát a odvyprávět ho vícenásobně jinak. Co na tom, že metoda není originální, že to dělal už Čapek -metoda není podstatná, podstatný je výsledek, kterého se dobereš. Ve vědě je to přece taky tak. Logika pokusů je pořád stejná. Ale je podstatné, že se na neurony teď můžeme dívat téměř v přímém přenosu, případně že máme k dispozici teorii grafů a jsme mnohem schopnější vidět komplexitu - takže se můžeme ptát jakoby na to samé, ale odpověď bude na úplně jiné rovině. Nejhezčí příměr snad budou ty obligátní Démokritovy atomy - a ty naše :-) Proto je nejzajímavější ta třetí část - protože ačkoliv tady to je jakoby konečná (a úplně cítím to "uff, už je to hotové"), zároveň - až se v tobě nashromáždí dost motivační energie - to je místo, odkud se musí začít. Cosi jako vrcholové tábory při výstupu na nějakou opravdu pořádnou horu- je fuška se tam dostat - ale dostat se jen tam? Držím palce *

DavidPetrik
01. 03. 2012
Dát tip
@fly_through: dekuji.

Janina6
23. 02. 2012
Dát tip
Díky za nominaci, zařadím.

DavidPetrik
22. 02. 2012
Dát tip
@Pipo: svou povidku jsem nikdy do Povidky mesice nenominoval, ackoliv StvN rekl, ze nominovat vlastni texty je standardni praxe. Budu pocten, jestlize me nominujes. Soude dle prozatimni odezvy je to ale hure stravitelny (a pro vetsinu ctenaru pismaka prilis dlouhy) text. Zkusim zapracovat na prvni casti a upraveny text sem znovu nabidnu. Jeste jednou dekuji za Tvou podporu.

DavidPetrik
21. 02. 2012
Dát tip
@Rasek a Janina6: dekuji za komentare. Jednoznacne jsou uzitecne. S vetsinou pripominek souhlasim. Pokusim se text upravit. Stran cteni a psani: kazdy se musi naucit chodit, behat, cist, hrat tenis apodobne sam. Muzes se divat, jak dlouho chces, jak nekdo hraje top spin forehand, ale dokud nevezmes do ruky raketu, nic neumis. Plany na dum jsou uzitecne, ale kazdy se musi naucit stavet sam. Nejde o vynalezani kola znovu a znovu, nybrz o pochopeni, ze vsechno se kazdy jeden musime naucit sami. Zdenek Sverak rekl, ze se to napise pouze psanim. Presne tak. @Pipo: jojo ;-)

Janina6
21. 02. 2012
Dát tip
Předesílám, že chválit moc nebudu. I kritik je v první řadě čtenář, a já tohle přečetla celé jen proto, že jsem si to zkrátka „dala za úkol“. Má to celkem přehlednou a promyšlenou formální stavbu, ale to bohužel nestačí k tomu, aby to člověka bavilo. Když jsem se prokousala jazykově příšernou Částí první, byl pro mě doslova úlevou přechod do Části druhé, kde jsem si oddechla, že konečně čtu normální češtinu. Obsah mě však brzy opět téměř uspal. Nejlepší mi připadá Část třetí. Škoda, že tahle odměna čeká na trpělivého čtenáře až v poslední šestině textu. K Části první: Začátek je obsahově celkem zajímavý. Vadily mi chyby a překlepy (např. ďanový úřad, na se bowlingu, zkončil, agentůra, mezi Oborovovi písně, neřeknul, konzertů) a neobratnosti typu „byl na reklamě“, „nahodil (?) ve firmě šot“, „Nebo je sám zločinec. Spekulace notně přiživovalo to, že o něm něco věděl.“ – kdo, o kom? o zločinci? zřejmě Hamza o zločinu, ale pořadí vět je prostě zavádějící. Opakování stejných výrazů (lidé sice věděli... ale jen málokteří věděli..., na tak zvanou zelenou kartu... k zelené kartě... jeho zelená karta... a ještě dvakrát zelenou kartu, to už se vážně nechce číst...) Bylo večer. (večer je rodu mužského!) Spousta slovního balastu, který zahlcuje text. Např. když v jedné větě mluvíš o tom, že Bill přichází do kóje k Markovi, je zbytečné a únavné opakovat i v dalším souvětí, že se přitom uchechtnul „Bill“ a posadil se „vedle Marka“. Části Napalm a Ruslan Oborov jsou zbytečně rozsáhlé. Závěr první části „Tak o co teda jde?“ „Na tom nesejde.“ je, řekla bych, příznačný – řeší se tu velmi málo na obrovské ploše. Navíc to, že veškerý děj, dá-li se o něm vůbec mluvit, je pouze rozebíraný v rozhovoru, na čtivosti nepřidá. K Části druhé: Podle mě nejproblematičtější část. Začátek, kromě překvapivé informace, že předchozí text je vlastně něčí povídkou, o které se teď bude mluvit, nepřináší nic nového. Dialog v části Čtenář je kompletně vata. Část Pitva – tady se častěji oslovuje, a všechna ta Ti, Tě, Tobě působí rušivě. Tohle přece není dopis, v běžném textu se zdvořilostní velké T nepoužívá. (To platí i pro zbytek textu, samozřejmě.) Slovo „anegdotická“ si sprav na anekdotická. Obsahově je Část druhá alespoň pro mě velice nudná. Opět jde o pouhý rozhovor, který se točí v kruhu. Myšlenka o tom, že „sláva je regionální, jaksi omezená v časoprostoru“ není nová ani převratná, a docela mě pobavilo, že Petr se nejdřív ohrazuje, že tak jednoduché to není, a nakonec po sáhodlouhé debatě (která se, snad pro efekt, stočí až kamsi k rozpínání vesmíru) dospěje zpátky k tomu, že „Sláva je omezená, nepřenosná“... Nejlepší se mi zdá Část třetí, která je konečně napsaná zajímavějším stylem a přinese i úsměvné překvapení, ve kterém do sebe všechno pěkně zapadne. Ani tenhle nápad (kdy se autor a postavy pohybují střídavě v textu a v realitě) není nový, ale je tady šikovně použitý. Ode mě tip za nápad a odvahu pustit se do poměrně složitě stavěné povídky. Tvůj styl psaní je pro mě zatím dost odrazující, doporučuju soustředit se víc na jádro sdělení a omezit "slovní vatu", a taky pohrát si trochu víc s češtinou.

DavidPetrik
21. 02. 2012
Dát tip
Me funguje, ze pouze psanim se naucim psat. Ctenim to lze take, ale tam hrozi kopirovani. Na totem se podivam - diky za upozorneni.

DavidPetrik
20. 02. 2012
Dát tip
@Pipo: velice dekuji za uvedeni povidky do vyberu. Citim se pocten. Budu nejspise nosit drivi do lesa, kdyz nadhodim, ze "popularita" (rekneme i mistni "slava") je dana predevsim politicko-spolecenskym kontextem. Kratsi texty autoru prokazujicich pozitivni odezvy u mnoha ostatnich autoru jsou vice cteny, nezli delsi texty autoru, kteri se neangazuji. Co je totem (predpokladam, ze nejaka www stranka), netusim. Ziji uz deset let ve Statech a ceske literarni prostredi znam velmi povrchne. Pismaka vnimam jako platformu, ktera mi dovoli zlepsit me psani. Kontruktivni kritika je pro me to nejcennejsi. Jestli ma povidka hodne ci malo tipu me zajima az druhorade. Take neresim, jestli je na pismaku nekdo povolany takovou kritiku dat. Uz samotny pokus je cenny. Stran toho jsem nedavno psal Janine6. Chtel jsem si upresnit, kdo jsou mistni "kritici". @Janina6: tesim se na Tvuj komentar.

Janina6
20. 02. 2012
Dát tip
Kouknu na to, hned jak bude víc času, Pipovo nadšení je dobrou reklamou :-)

DavidPetrik
19. 02. 2012
Dát tip
@Pipo: Zkusim napsat kritikum a korektorum. Dekuji za tip.

DavidPetrik
19. 02. 2012
Dát tip
@Pipo: chyby kdekoliv v povidce nejsou zamerem, ale mym selhanim. Jestlize najdes cas, mohl bys me, prosim, upozornit na ty nejkriklavejsi? Napadlo me, ze google translae by to neprelozit tak hladce. Ale pro plynuti textu jsem to nechal jako dobre upraveny clanek z wikipedie. Dekuji za priznivy pohled na povidku. Jenze neni trivialni a kratka na to, aby ji nejspise vetsina lidi docetla do konce. Jestli znas nekoho z pismaka, kdo by mi mohl poskytnou kontruktivni kritiku, avizuj jim, prosim, tuhle povidku. At se Ti dari.

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru