Jen další životní příběh

Narození dítěte, svatba zamilovaných, nebo narozeniny - to vše vítáme s otevřenou náručí, to nás duševně naplňuje štěstím.

Ale vyrovnat se se smrtí někoho blízkého - to nebylo, není a snad ani nikdy nebude snadné. Víte, sice se nepovažuji za žádného mága v literatuře, ale chtěla bych Vám přiblížit svůj příběh. I přes můj v celku mladý věk jsem zažila již mnoho životních příběhů, jak tomu ráda říkám. A zatím jsem se s úmrtím blízkých - nevím jestli bohužel, nebo bohudík - setkala jen u těch, které jsem moc neznala.

Pro někoho by to mohlo být to nejtěžší s čím se v životě mohou setkat - odchod blízkého. Ale pro mne bylo mnohem těžší snést pohled na člověka, u kterého jsem si jako dítě myslela, že je citově kamenný. Vždy jsem od něho cítila lásku, i když ji neuměl dát mnoho najevo. Nikdy jsem ho neviděla plakat, jen se smát. A nyní, nyní jsem ho viděla v slzách s křaplavým hlasem vyptávájíc se na podrobnosti. Bylo mi do pláče, když jsem takto viděla svého tátu.

Oh ano, jistě. Už přeci nejsem malé dítě, měla bych to unést. Ale možná, že mi dáte někdo za pravdu - byla jsem bezmocná. Nevěděla jsem jak mu pomoci, protože jsem zaslechla jen jejich rozhovor. Jen útržky toho mizerného rozhovoru mámy a táty! Cítila jsem jak mě štípe cosi na sliznici nosu a úst. Cosi mi stékalo po tvářích a pohled se rozostřoval. Nic mi neřekli. Ani neřeknou, vím to! Myslí si, že nic nevím, že bych to snad nepochopila, nebo mě toho chtějí jen ušetřit? Ale já věděla oč šlo. Pochopila jsem to ze dvou vět a oni dělali jakoby nic...

Odešla jsem z kuchyně. Vše jsem slyšela otevřenými dveřmi do obýváku, kde seděli. Nechtěla jsem, aby mě viděli plakat, aby se mě vyptávali, Proč pláčeš? s jejich kamennými obličeji co by mi stejně nic neprozradily. Zavřená v pokoji se sluchátky mého oblíbeného zpěváka jsem se oddávala frekvencím s co nejvyšší hlasitosí. Ležela jsem naznak, ruce mi splývaly s tělem a pohled těkal po stěnách s plakáty. Proč? Proč si myslí, že jsem jen naivní dítě? Proč mi nedovolí je obejmout, vyjádřit jim svou upřímnou soustrast, říct jim, že mě to mrzí. Nikdy mi o strejdovi nevyprávěli, jen že mě opět pozdravuje. Ale kdo to byl? Nikdy jsem ho neviděla, a jesliže, nepamatuji si ho pro svůj mladý věk. Vím jen, že si mě prý dobíral pro to, co dělám. Že jsem jen naivní hudebnice. Chtěla jsem mu dokázat, že jednou budu úspěšnou umělkyní. Ale teď? Kde je můj zápal? Moje touha předvést se člověku, kterého si ani nepamatuji a který o mě zapochyboval, je pryč. Odletěla jako i on se vznesl do výšin.

Byl mladý, opravdu ještě mladý. Proč se to stalo? to nikdo neví. A asi nikdy nepochopí. Já určitě ne, protože jsem jen malé dítě. Aspoň v očích mých rodičů. Neměla jsem nikdy čas ho poznat a teď jsem ztratila i šanci. Datum 10. ledna bude navždy ve mě uschované jako veliký otazník. A snad to bude i začátek poutní cesty, s jediným cílem - na počest jeho památky se opravdu stát někým hudebně významným.