Nazdar osude

Jdu si tak životem

a najednou mě zastaví můj osud.

Nevím, kde byl dosud

a vlastně to ani vědět nechci.

Ptá se: "Kam jdeš?

Máš poněkud jiný směr

než jsem ti určil já."

Odpovím: "No, to je prosté.

Jdu tam, kam mi rozum dá

a srdce naznačí.

Říkám to snad posté,

nebudu už jinačí."

Jak tak vidím, platit má,

že každý určí si svůj úděl

a ne vyšší moc

nebo snad Bůh či ďábel.

Ponesu svou radost i svůj žal

tak, jak do cesty byl dán.

To, co mám a znám,

za to vděčím vám, moji milí,

že jste se mnou v dobrém i zlém byli.