A svět je tak romantický místo k žití

  Kupříkladu já - vždyť já jsem vám děsněj romantik, fakt. Úplně nevyléčitelnej. V hlavě mám jedinou, a je to holka z masa a krve. Nejsem zamilovanej do láhve rumu ani do obrázku na zdi. Eva dýchá a chodí, jí a raduje se z maličkostí. Málokdo tuší, že není jenom další tuctovou běloškou. Kromě mě si to uvědomují nanejvýš tak dva nebo tři další lidé. A mámu bych zas tak moc nepočítal, no ne? O to víc by si mě Eva měla vážit. Nikdy si mě nijak zvlášť nevšímala a už půl roku se mi vyhýbá úplně. Kráva pitomá. Našla si chlapíka, párkrát jsem toho týpka zahlíd. Hrozně mě pak rajcovalo představovat si ty dva spolu. Po pár dnech se mi to omrzelo a já si pro ně musel vymejšlet nejrůznější krkolomný polohy. Kdybych tak tušil, kde Eva bydlí. Chodil bych je šmírovat. Často ji zahlídnu kráčet po chodníku, ale když se pozorněji zadívám, zjistím, že je to jenom ženská s podobnou postavou nebo účesem. 

  Jednou... byl to páteční večer... vracel jsem se domů a potkal jsem další takovou napodobeninu. Díky šeru jsem málem uvěřil, že je to pravá Eva. Ale byla to jenom další kopírka. Hubenější a mladší. Nu což - za pár let to jistě dožene, problesklo mi hlavou. Skutečná Eva by si nevykračovala parkem takhle pozdě. Bála by se jít sama. Otočil jsem se za malou Evčou. Vlastně to mělo docela hladkej průběh.

  Chvíli jsme si jenom tak povídali. V temným místě parku jsem ji pak podrazil nohy. Padla a já ji drapnul za blonďatej ohon. Odtáhnul jsem ji o pár metrů dál k hustýmu křoví. Chvilku trvalo, než se vzpamatovala, ale po pár okamžicích už zuřila, křičela a kopala kolem sebe. Jistě si zle poškrábala lýtka. Chytnula mě za nohu - těsně nad kotníkem - trhla a dostala mě na zem. Překulil jsem se na ni a pokoušel jsem se roztrhnout její modrou blůzku. Znervózňoval mě fakt, že malá Evča neječela o pomoc, jenom mi nadávala. Nezvládl jsem to. Tloukla mě pěstí. Odstrčila mě stranou, vstala a třikrát nebo čtyřikrát mě vší silou nakopla. "Pozvala bych tě k sobě, kdybys mě doprovodil až před barák," řekla. Chvilku strávila hledáním levé boty a za další chvilku už byla pryč. Horko těžko jsem se posadil a opřel se o kmen stromu. Krev mi stékala z ksichtu na límec košile. Malá Evča mi prstenem rozsekla bradu a tvář. Proč to kurva tak štípe, napadlo mě, než jsem se zvednul a odkulhal domů. A tahleta prostá myšlenka mě pronásledovala ještě několik dnů.