Není zač. Rád to rozvinu. I když u díla, k němuž jsem si nenašel cestu, je to vždy ošemetné. Takže snad záznam o téhle mé čtenářské zkušenosti, bude-li ti k něčemu.
První věc, o kterou se lze opřít, je ta, že pokud máš svůj záměr a svoje vidění, které se ti podařilo v básni realizovat, není proč hořekovat. Potom tedy pouze čelíš mému nepochopení (odmítnutí), a to není zas takový problém. :) - Stůj si za svým a jeď dál. Pohoda.
Z pohledu toho, co se mi na básni nelíbí, nebo co nepřijímám, je věc zapeklitá, protože ten problém vidím rozšířený do celého stylu básně, jak jsi správně vyrozuměl.
Zkouším číst první strofu a zjišťuji: obrazy mi do sebe nezacvaknou přirozeně. Když například čtu nějaký surrealismus, nebo něco vymykajícího se prvoplánovému označování, nemusím rozumět, ale CÍTÍM, že básní vede proud, že obrazy jsou do sebe vtavené, že to funguje. Cítím ten náboj za obrazem, aniž bych musel přemýšlet, jaký to je význam, převádět si jej na myšlenku apod. - tohle je primární.
U téhle básně mi to nefunguje. Musel bych to luštit rozumem, abych si představil, co jaký obraz znamená a potom, jestli to něco říká dohromady. - jenže tohle není cesta k poezii. takhle bych četl nějaké pojednání, nebo úvahu.
Tak a tebe teď možná zajímá, jak k tomu došlo. O tom lze spekulovat. - Zkušenost mi říká, že v takových případech jde o hladinu ponoru do vědomí. Jde o to, co ze svého prožitkového a obrazového světa zaznamenáš a jak. - To je vcelku trvalé tajemství poezie a neexistuje k němu jasný klíč. Nikdy tu nebude návod na to, jak něco napsat, aby to fungovalo. Je potřeba se k tomu dostat oklikou. Snad až nevědomky. - Takže ono to poznání může být zdrcující, ale není na ně lék. Jedině se tázat sebe, co je třeba dále zkoušet a kam jít apod.
Když to čtu a zkouším se do básně dostat, cítím, jak mě chce vtáhnout do svého labyrintu, ale s tím, že se v něm ztrácím. Ta báseň mě nenese. - Snad jsou obrazy příliš neurčité, nevím odkud co přichází. Od prvních slov se nese na symbolické rovině, ale obraz je roztříštěný. Nevím, kam ty symboly odkazují. Nesloží se mi to. Je to natolik iracionální, že nevím. - "dlaň s prsty mi zaduní až na dně propasti"? - "docvakne mi v zátylku"? - "ucítím (čí) dech"? - je toho moc neurčitého najednou a nevím, kde se čeho chytit. - a tahle moje ztráta pokračuje i dál. - potom se tam vezmou "hvězdy" a "navigace" odněkud, a motiv dlouhého nedívání se.
tady se chytám: dlouho spal, nedíval se - ale to ostatní? - když vybíráš symboly, měly by mít za sebou silnou oporu, měly by být zhuštěním i třeba nějakých konceptů, prožitkových a myšlenkových bloků, které samotné nerozepisuješ, ale vhodným spojením dvou tří čtyř slov je vystihneš. - jako špička ledovce vystihne to, co má pod hladinou. - ovšem tady mi přijde, že se báseň sama zahuhlala do těch bloků, které měly zůstat pod hladinou, aby bylo řečeno to, co by v básni sice nechybělo, ale co by nebylo označováno takto přímo. -
a nebo, další podezření: tyhle bloky jí vůbec chybí. v takovém případě je výchozí koncept (prožitek, zkušenost, myšlenka, vidění apod.) samo neurčité, řídké, málo nosné, takže nebylo co překládat do jazyka.
a potom zase "hrob", nějaká "smlouva", "souhlas" - tyhlety různé motivy, které třeba u tebe mají spojitost s obsahem, nevytvářejí v té povrchové rovině básně obrazy, jimiž by se dalo procházet a za nimiž by bylo možné něco tušit, nejsou ani dost koherentní na to, aby se nechaly vnímat jako myšlenky. - proto je můj výsledný dojem tříšť a zmatek a zahuhlání se.
je-li myšlenkový, nebo prožitkový koncept básně zvlášť složitý, potom jej řeč obrazů nepomohla zprostředkovat. - je-li tvoje myšlení takhle strukturováno, asi s tím nelze nic udělat přímo a holt takhle budeš psát dál, protože ti to je blízké, a kdo se chytne, ten se chytne. - ale myslím, že vždycky lze
něco měnit. :)
poslední strofa je obrazově nejčitelnější. - lépe si ji konkretizuji. - ale k čemu vedou ty motivy? - co tu najednou dělají sousedé? proč jsou vůbec potřeba? - mějme prošlapanou cestu, ale proč tematizovat, že právě sousedy? - a do toho hned odkaz na "lásku" a "Boha" - aha, tak možná motiv solidarity, bratrské (sousedské) lásky. - ale ta podmínková vazba? - na jaká "ta" místa - na houby, nebo tam, kde se vstává ze "sna dětství"? - ovšem, proč by tam zase chodili? - a proč do toho ještě míchat "pravdomluvnou" hlášku, že vždycky se někam dojde? - chodí si prohlížet hrob na ta místa? - ne, nechce si mi to luštit takhle myšlenkově.
to, co se do básně takto dostalo, možná to tam mělo být, ale jinak. nepojmenováno, mělo to být z ní cítit. takhle se tam dostalo hafo ingrediencí, rozcuchaných motivů a mám z toho ten gulášovitý dojem. -
nějaký návrh: pokud si chceš báseň promyslet, je to v pořádku. pokud máš po ruce nějaký koncept. - ale potom to musíš do básně nastylizovat tak, aby v ní nebyly vidět ty součástky a latě a konstrukce tím způsobem, jako když je přetřeseš v krasohledu. - proto mi přijde, že to je věc vynoření se. - pro mě, zdůrazňuji. pro tebe to může být v pořádku, ale potom by ses mě asi už neptal. - zkus třeba použít výraznější, jednodušší obrazy, aniž bys musel kompromitovat jejich náboj a vklad, který do básně vnášejí. - to pozadí klidně může být kdovíjak složité, ale nemělo by se tak vyjevit na povrchu. - ta složitost by se neměla přenášet na čtenáře tímhle způsobem (znovu: hledám v tom složitost, a na vině je třeba mělkost, zvířená hladina do níž napadala smítka, která by chtěla sahat na hvězdy?)
povrch by měl být uchopitelný jinak. - a když se tohle podaří, můžeš zjistit, že mezi zdánlivě jednoduchým povrchem a neviditelným tělem básně (pokud má svůj vklad) se vytváří napětí, které jí dodává sílu. - v tomhle případě nejsem schopen uchopit ani ten koncept. - tím se vracíme na začátek. - můžeš mít pravdu, míjí mě to, a míjí s těmito vjemy z četby. -
viděno z nadhledu, báseň jako celek mi přijde ztracená, rozpuštěná, rozpitá ve slovech a myšlenkách. nevidím výraznější hrany ani tvary. - nepochybuji, že chce něco sdělit, ale v poezii o sdělování samo příliš nejde přeci; ne v tom informačním významu slova "sdělovat". - od toho jsou jiné žánry.
báseň by na mě měla působit jazykem, zvukem a obrazem, i třeba myšlenkou, která není jen myšlenkou, ale objektem s poetickou kvalitou, vytrženým z obvyklého myšlenkového řetězce. a k tomu tady, bohužel, nedošlo. - chtělo by to vynořit se na jinou rovinu zobrazení, potom by mohlo textem něco proudit.
jako by ten symbolismus byl zamotaný do sebe a měl být jen hávem pro nějaké myšlenky. - to nemůže fungovat. - obraz v básni má být obrazem pro sebe sama, a teprve, když to dokáže, může jej nějaká případná myšlenka v pozadí obohatit. ne naopak. - tady ty obrazy nejsou dost silné a zřetelné, v tom je zádrhel básně. zbytek na to doplatí.
Písmák