Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVasudev, svatby a já
Autor
VH64
Vasudev, svatby a já
(1)
Ve druhém hotelu, ve kterém jsme v Egyptě bydleli, pořádali každý víkend svatby. I někdy v týdnu, ale o víkendu vždycky. Obytná část hotelu dělala jakési C s nožičkou obklopující bazén, v nožičce bylo technické zázemí s kuchyní a jídelnou a k nim ze strany od ulice přiléhala hala pro svatební veselice. Normálně nás svatby nijak nerušily, jen jsme se potkávali se svatebčany rojícími se před hotelem.
Ke svatbám se vážou dvě příhody, jedna úsměvná, třebaže až dodatečně, protože Vasudevova, druhá neúsměvná, protože moje.
Ta Vasudevova se udála asi takhle. Vyšli jsme před hotel a čekali na řidiče, až se někde vypovídá a přijde k autu. Před vchodem do svatbové haly stáli dva chlapi, na první pohled bylo poznat, že jsou silní jako býk a skoro také tak chytří, a všem bylo hned jasné, co jsou zač. Jen Vasudevovi ne. Nedívá se na správné filmy. Založil si ruce za zadek, takže je chlapi neviděli, rozšafně se k nim klátil a skřehotal svojí příšernou indglish žoviální otázku, co že to tu máme za svatbu. Chlapi ztuhli a svěsili brady a ruce do pohotovostní polohy.
Bylo to v období, kdy už jsem byl občas zralý na vasuvraždu, tak jsem jen ukročil za auto, pomyslel si, že třeba to konečně někdo udělá za mě, a sledoval jsem, co bude. Na poslední chvíli se odněkud vynořil náš řidič. Situace mu musela být úplně jasná, protože už z dálky se širokým úsměvem chrlil směrem k chlapům něco arabsky. Ti přitáhli brady k obličeji a beze slova sledovali, jak odvádí zmateného Vasudeva k autu.
(2)
Moje příhoda nebyla takhle svižná a nikdo se nevynořil, zůstal jsem v ní celou dobu sám.
Chodili jsme s Vasudevem na stálé noční směny, před nebo popůlnoční, ale jednou za tři týdny jsme drželi víkendové denní dvanáctky. Pro mě to jsou nejhorší směny, špatně se mi na ně mění spaní, ve dne se pak většinou ani nedá si někde ukrást záchovné půlhodinové zdřímnutí, nemám je rád. A před jednou takovou směnou spustila v noci na bazénové straně hlasitá muzika. Měl jsem pokoj v přízemí, dvě obrovské reprobedny mi hrály hned za oknem, spát se nedalo. Oblékl jsem se a šel se podívat, co to.
K bednám patřilo pět usměvavých fousáčů v černém, na živo hráli a zpívali do mikrofonů, okolo bazénu dvanáct patnáct stolů, u každého osm deset vážných fousáčů v černém, před každým sklenice a láhev s vodou. Svatba. I fousáči se žení. Nebylo sice moc jasné s kým, že by..., to u nich nepřichází v úvahu, ale holky se nejspíš tvářily vážně v prostorách, které obvykle stačily všem dohromady.
Vydal jsem se protestovat do recepce. Náhodou tam byl ten nejvstřícnější, nejslušnější a nejspolehlivější recepční. Omluvil se a slíbil intervenci. Za pár minut hudba skutečně ztichla a fousáči začali odtahovat bedny. Zalezl jsem do postele a zkoušel usnout, než se mi to povedlo, hráli zase. Ne že by se mi ta hudba nelíbila, byla zajímavá, šlapalo jim to jako Zappovi a živě, za jiných okolností bych si jí určitě rád poslechnul. Ale potřeboval jsem spát a štvalo mě to i z principu. Ti lidé ignorovali všechny hosty v hotelu.
(3)
Znovu do recepce. Recepční se omlouval, určitě to brzy skončí doopravdy a ty bedny přeci popotáhli. Že není velký rozdíl mít po prsa vysoké reproduktory 2 nebo 5 metrů od okna ale uznal. Zeptal jsem se, co může znamenat brzy. „Je to svatba.“ – řekl s velmi omluvným výrazem.
V mém pokoji se nedalo nejen spát, ale delší dobu ani existovat. Jsem selského rodu, mám v genech, že většina problémů se dá vyřešit vidlemi. „Nanejvejš mě podřežou.“ – a vyrazil jsem.
Přisedl jsem si k nejobsazenějšímu stolu. Fousáči dělali, že mě nevidí, jen se tvářili ještě vážněji. A jeden po druhém se začali vytrácet. Když se stůl vyprázdnil, přestěhoval jsem se k sousednímu a vše se opakovalo. Bohužel nemizeli úplně, pouze se rozptylovali k okolním stolům a hlavně, muzika hrála dál. Před kapelou byly tři řady židlí, přesedl jsem si doprostřed té první. Při každém náznaku konce skladby jsem vstával, tleskal a pískal. Muzikanti se rozpačitě usmívali a brzy se odněkud vynořil funebrácky vypadající pán. Přihrbený, s výrazem jako by se chystal mi sdělit, že nebožka nám nechce hořet, řekl – „Víte pane, my tady máme oslavu.“ „No to je skvělé, já tady bydlím, tak let’s party!“
Pán odcupital, za chvíli jsem ho viděl, jak u protějšího rohu bazénu přikyvuje dvěma fousáčům, pořád ten chmurně všesouhlasný výraz, a za půl hodiny už jsem v klidu spal.
(4)
Byl to dost možná můj malý soukromý příspěvek světovému džihádu, tak až někdy někde poblíž vás exploduje sebevražedný fousáč, vzpomeňte si, pokud přežijete, třeba to bude i mojí vinou.