NEBEZPEČNÉ SETKÁNÍ SE ŠŤASTNÝM KONCEM

Můj vyšší střední věk stále častěji uvrhuje mysl mou děravou do vzpomínek. Občas z nich na mě vykoukne kdosi, o kom jsem neměla ani ponětí třeba i desítky let. Ne všichni ,,kdosi“ jsou v mých vzpomínkách vítáni. To asi známe všichni. Naší minulostí se občas prochází člověk, kterého bychom raději nikdy nepotkali. Myslím, že skoro každý na takového někdy narazil.

Já o svém ,,kdosi“ vůbec nic nevím. A ani nic vědět nechci. Vlastně ani na něj nechci vzpomínat. Ale možná to může být pro někoho užitečné a třeba si zde každý něco najde.

Bylo mi asi jedenáct let. A i když jsem byla ocejchována puncem ,,podivínské dítě“, na mojí nadcházející pubertu to rozhodně nemělo vliv. Má důležitost, s kterou jsem kráčela po ulici i přesto, že jsem šla jen na obyčejný nákup, nedala se určitě přehlédnout. Už si nepamatuji přesně, jaké oblečení jsem na sobě měla, ale nové spodní kalhotky lososové barvy vidím před očima úplně jasně.

Právě jsem míjela obchod s botami a spěchala jsem do potravin. Proti mně šel pomalým krokem muž středních let. Měl světlou narůžovělou barvu kůže, nazrzlé prořídlé kudrnaté vlasy a na sobě tesilky a silonovou bundu krémové barvy. Viděla jsem, že se zastavuje a začal na mě mluvit:

,,Slečno, prosím vás, já mám na vás velkou prosbu.“ ujistil se, že jsem se zastavila a pokračoval ve svém povídání. Vůbec jsem nechápala, co po mě vlastně chce. Následovala historka o tom, jak přijel z jiného města a nikoho tu nezná a já mu připadám velmi sympatická.

,,Víte slečno, praskla mi guma u trenýrek, vím, že je to velmi trapné, ale potřeboval bych to nějak vyřešit. Ukážu vám to, abyste věděla o co jde. Támhle vedle spořitelny je takový průchod do baráku, tak vám to tam ukážu.“

Byla jsem z jeho požadavku tak zmatena, možná se i styděla, že jsem za ním opravdu šla. Neustále na mě mluvil. V podchodu baráku byla tma.

,,Svlečte si kalhotky, no jen kousek, já vám na nich ukážu, kde mi ta guma praskla.“ říkal a sám si začal rozepínat pásek od kalhot.

Možná jsem už měla i strach. Spíš asi stud převládal. Teprv, když se na mě přitiskl, (teď už vím, že ztopořeným údem), lekla jsem se, rychle oblékla, vzala tašku s nákupem a začala utíkat. Naštěstí mě nechal být.

Můj stud z celé situace, asi i z mé vlastní naivity, byl tak velký, že jsem o tom doma nikdy nikomu neřekla.

Až mnohem později jsem si začala uvědomovat, jaké jsem měla štěstí, že se mi vlastně při setkání s úchylem nic nestalo. Každý takové štěstí nemá.

Mockrát jsem si pak i říkala: ,,Až budu mít jednou svou dceru, určitě s ní budu i o takových věcech mluvit. A včas. A budu si všímat jejích reakcí a chování. A nedopustím, aby se musela doma stydět vyprávět o čemkoliv.....

(Možná mi ,,nahoře“ moc nevěřili, tak mi raději ,,nadělili“ syna autistu). Kdo ví....