Vynález

Vynález

„Dámy a pánové, vážení přátelé. Dovoluji si vás přivítat na oficiální prezentaci našeho nového vynálezu, o kterém si dovoluji říci, že je naprosto revoluční. Jste svědky nové epochy. I při vší skromnosti si troufám náš nový objev přirovnat k průlomovým milníkům, jako byl například vynález střelného prachu, knihtisku, parního stroje, telefonu, nebo atomové bomby. Ano. Stejně jako tyto epochální objevy změnily k nepoznání své obory, taktéž i ten náš je odrazovým můstkem, který naprosto změní naše životy.“
Řečník pan Hladinec a majitel patentu na nový produkt se sebevědomě pousmál a odmlčel se. Prohlížel si napjaté obličeje před ním. O tomto okamžiku poslední roky snil noc co noc. Velký kongresový sál byl zaplněný do posledního místečka. Po okrajích byly televizní a filmové štáby z celého světa. Přelomové vynálezy zasluhovaly pozornost celé veřejnosti. Přenos se přenášel i do sousedních sálů, které byly taktéž zcela zaplněny. Ale nejen ty. I chodby se provizorně proměnily v zasedací místnosti, ale stejně ani to nestačilo. Další davy se tísnily před kongresovým centrem. Celý minulý měsíc se nesl v duchu boje o akreditaci. Tu získávali vedle zástupců médií také představitelé korporací, které se ucházely o licence na výrobu a distribuci produktu. Každý si totiž dovedl dobře spočítat, že to bude obrovský byznys a budou se v něm točit astronomické peníze. Nikdo totiž o slovech pana Hladince nepochyboval. Dle posledních celosvětových průzkumů nejméně osmdesát šest procent lidí z nejsilnějších ekonomik uvažuje o zakoupení nového vynálezu.
Pan Hladinec pohlédl za sebe, kde spolu s ním na pódiu byl vědecký tým, který se na vynálezu podílel. Seděli u dlouhého stolu, které bylo poseto logem firmy Forever. Pan Hladinec na ně ukázal a postupně je představil. Když skončil, roztáhla se za jeho zády opona, za kterou bylo obrovské plátno. „Dámy a pánové...“ z reproduktorů se ozvala fanfára.
Pan Hladinec si s rozkoší vychutnával vrcholnou chvíli. „Dámy a pánové, přestavuji vám...“
Na plátně se objevila dvě krychličky přibližně o velikosti kostky cukru, zabalené do celofánu, na kterém byly nalepené dvě malé pipetky.
„Dámy a pánové, tady je náš vynález! Zde je Láska navždy! Zde je Love forever!“
Spustil se burácivý potlesk.
Pan Hladinec gestem diváky zklidnil. „Konečně nastala epocha, kdy celé lidstvo bude ušetřeno utrpení, které prožil, jak předpokládám, každý z nás. Jedná se o nešťastnou lásku. Už nás tento nešvar, který nás drtí, svazuje, ničí, trápí, vysává, bere nám energii a chuť do života... už nás nikdy nebude trápit! Náš výrobek tomu definitivně zabrání. Stačí, aby partneři požili každý svou polovinu našeho produktu, a budou se už milovat navěky. Před aplikací si odeberete pipetkou trochu svých slin a vstříknete je na svou kostičku našeho výrobku Love forever. Vaše dna aktivuje tu správnou chemickou reakci, která vyvolá ve vašem těle příliv lásky k tomu, kdo pozře druhou část tohoto setu. Pokrok nelze zastavit! Ano, vážení přátelé, ode dneška můžete své partnery milovat až nadosmrti! Nic vám už v tom nezabrání. Láska navždy! Náš výrobek zachrání spoustu životů. Například eliminujeme zločiny z vášně. Kolik vražd se stane kvůli partnerským hádkám ročně? Tisíce a tisíce. Jeden z partnerů je mrtvý a druhý ve vězení na dlouhá léta. A co po nich zbude? Ubozí sirotci. Jejich bolest a nářek v temných dětských domovech. Hle!“
Na plátně se zjevily fotografie nebohých plačících, vyhublých dětí v roztrhaných šatech, které směrem k objektivu vztahovaly vychrtlé ručičky se zkroucenými prstíky. Jejich zoufalé výrazy byly dostatečně výmluvné.
„Tomuto náš produkt zamezí!“ zahřímal pan Hladinec.
Opět se strhl frenetický potlesk, který pana Hladince povzbudil. „Vezměme si například přísloví. Láska hory přenáší. Ano vážení přátelé, po aplikaci naší látky budeme mít sílu přenášet hory do konce života. Ne jenom pouze ty dva roky, po které probíhá dle našich průzkumů průměrná zamilovanost. Vždyť jde pouze o hříčku přírody. Jedná se o chemický proces v našem těle. A to je právě podstatou našeho výrobku. Vyvolat tento proces a udržet ho v našem organismu až do konce. A to se nám podařilo. Podařilo se nám pokořit a obelstít matku přírodu. Jsme mocnější než příroda! Jsme chytřejší než příroda! My jsme vládci země! My jsme vládci celého kosmu!“ Pan Hladinec se dostal do transu, celý se rozklepal, pohled žhnul a jeho gestikulace připomínala fanatické projevy Adolfa Hitlera. Nutno podotknout, že i projev pana Hladince vyvolával podobné bouřlivé reakce. Někteří přítomní nejenže tleskali, ale začali i podupávat. Další začali tančit a křepčit. V ten moment kulminujícího davového šílenství se u vchodu se spustil velký ryk a ozývaly se zoufalé výkřiky:
„Zadržte je!“
„Sem máte vstup zakázaný!“
„Zavolejte posily!“
„Bacha, má obušek!“
„Kouše!“
„Bijte je!“
U vchodu se spustila regulérní bitva.
„Zavolejte policii, to sami nemůžeme zvládnout!“ řval hystericky do vysílačky jeden z černých šerifů, najaté bezpečnostní agentury. Měl vystrašený výraz a nebylo divu. Dovnitř vtrhla horda rozvášněných lidí, kterým tento produkt sebere obživu. Jednalo se o koordinovaný útok unie rozvodových právníků. Ti samozřejmě akreditaci neměli, ale venku část prorazila kordony a vtrhli dovnitř. Nakonec naštěstí zasáhla policie. Venku na větší dav rozvodových právníků použila vodní děla a strážnici rozbili jejich semknutý šik proniknutím policistů na koních. Mlátili je přitom obušky.
Vevnitř odbojné a frustrované rozvodové právníky museli policisté nahnat do hloučku a obvázat tlustým konopným, řezavým lanem a pevně utáhnout k sobě. Obtloustlí právníci jenom zhluboka vydechli.
Komisně se tvářící zaměstnankyně pracovního úřadu jim začala rozdávat dotazníky. „Prosím, na druhé straně máte návod, jak správně vyplnit formulář Žádost o zprostředkování práce. Musíte se nahlásit do osmi dnů. Dotazníky přineste už vyplněné, ať se na úřadě nezdržujeme.“
„Ale já nic jiného neumím než rozvádět!“ prohlásil jeden obzvlášť tlustý advokát plačtivě.
„Budete zatím dělat veřejně prospěšné práce, zametat ulice, deratizovat kanály a tak,“ uklidnila ho zaměstnankyně pracovního úřadu a chlácholivě se usmála.
Poté, co byly zpupní právníci odvedeni do připravených policejních antonů, prezentace pokračovala a pan Hladinec se opět ujal slova:
„No... už se nám to konečně zklidnilo. A teď dám prostor pro média. Prosím. Támhle...“ pan Hladinec ukázal na černovlasého obtloustlého redaktora, jehož čerň vlasů byla způsobena tím správným odstínem Pallete color. Asistent pí ár oddělení ihned k němu přiskočil a podal mu mikrofon.
„Igor Zárubný E patnáctka. Chtěl bych se zeptat, zda jste si uvědomil, že láska ztratí samu podstatu romantiky, napětí, toužení. Vždyť se jedná o cit, emoce. Vytratí se veškerá ta rozechvělá rozdychtěnost, která lásku a její počátky doprovází. Vy z tohoto vznešeného citu, z toho daru přírody děláte prefabrikátovou masovou výrobu. Bude to jako na běžícím pásu. Miláčku, koupíme si dům, auto a společnou nikdy nehynoucí lásku. Nezlobte se, ale mě to osobně připadá naprosto úchylné.“
Pan Hladinec se sladce pousmál, ale v očích mu blýskalo. Úkosem se podíval na paní Topolovou, která byla vedoucí public relations oddělení. Ta se zatvářila vystrašeně a jenom bezmocně pokrčila rameny. Akreditaci měli dostat pouze ti zástupci médií, kteří o vynálezu smýšleli pozitivně v duchu pokrokovosti. Pan Igor Zárubný evidentně úlisně proklouzl.
„Ehm,“ pan Hladinec si začal upravovat kravatu, aby získal čas na rozmyšlení správné odpovědi. „Ehm.“ Panu Hladincovi se najednou rozjasnila tvář. „Podívejte, pane redaktore. Jsme ve svobodné zemi. Rozhoduje svobodný trh. Konec konců si náš výrobek nemusíte koupit, že?“ V sále se ozval souhlasný šum.
Pan redaktor Zárubný přikývl. „To máte naprosto pravdu, ale nebuďme naivní. Tady se spustí hromadné vymývání mozku lidí. Reklamní kampaň bude brutálně masivní. Většina lidí podlehne jako nejrůznějším trendům o ideálu štíhlosti, nutnosti hypoték a tak dále a tak dále. To samé se stane i s láskou navždy. Většina lidí je naprosto ovlivnitelná a propadne tomu. A i podle průzkumů se na koupi chystá převážná část koupěschopné populace.“
„Vidíte! Převážná část se na to těší!“ Pan Hladinec měl vítězoslavný výraz.
„Ano, protože si neuvědomují, o co se ochudí. Vždyť, když si to jednou partneři aplikují, tak... je to přece nevratný proces, že?“
Pan Hladinec přikývl. „Ano. Je to stoprocentní. Už to nikdy nezle vrátit. Prostě Forever! A o tom to je.“
„Takže když si jednou někoho vyberete, už nemůžete milovat nikoho jiného. Nikdy v životě?“
„Ano!“ Panu Hladincovi se rozzářily oči. „Právě v tom je ta krása! Tato silná láska, ba přímo závislost na osobě nikdy nezeslábne. Budete zamilovaní až na věky!“
Pan redaktor Zárubný se zatvářil znechuceně. „Ale já právě v tomhle vidím tu hrůzu,“ řekl potichu, rezignovaně si sedl a odevzdal mikrofon.
Asistent odevzdal mikrofon vedle sedícímu malému mužíkovi v dlouhém plášti, který kýchl a zimomřivě se otřásl. „Promiňte. Pán Vonk. Pán s dlouhým á. Syndikát. Pane Hladinče, to co chcete spustit, myslíte vážně?“
Pan Hladinec sekl pohledem po nešťastné paní Topolové, která začala plakat. Potom se opět líbezně pousmál. „Ano, samozřejmě, že to myslím vážně. To byste tady neseděl.“
„A nechcete si to rozmyslet?“
„Samozřejmě, že ne!“
Pán Vonk neúčastně pokrčil rameny. „No jak myslíte...“ Potom odevzdal mikrofon. Ten putoval redaktorovi z New York Times.
„A kdy vás vůbec napadla myšlenka něco takového vytvořit? Podle mého se jedná o geniální nápad.“
Pan Hladinec se samolibě zapýřil. „Ano. Máte pravdu. Naprosto geniální! Jednou v noci po další hádce s mou manželkou, jsem nemohl usnout. Vzpomínal jsem na to, jak to bylo pěkné, když jsme se milovali a jak nás nějaké nesklopené záchodové prkénko nebo vousy na umyvadle vůbec nemohly rozházet. Říkal jsem si, jaké by to bylo, kdybychom se milovali na věky. A v té chvíli mě napadla ta božská myšlenka. Ráno jsem to řekl své manželce a ta mi potvrdila, že jsem úžasně chytrý a že by to bylo skvělé, kdybych něco takového existovalo. A od té doby mě po celou dobu velmi podporovala a fandila. Den co den mi byla nablízku, a když už jsem umdléval a ztrácel víru po počátečních neúspěších, ona mi vlila novou energii do žil. Proto patří můj dík nejen mým kolegům, ale hlavně jí! Má milá ženo! Má milá Renato! Nebýt tebe, nikdy bych to nedokázal! Děkuji ti z celého srdce. Za tvou podporu tě odměním. Staneme se prvními klienty našeho zázraku!“
Pan Hladinec sáhl do vnitřní kapsy saka a vytáhl polovinu z balíčku, označeným sériovým číslem jedna Love forever a i titěrnou pipetku.
„A kde je vaše žena?“ zeptal se jeden z redaktorů.
„Má žena by neunesla tu publicitu. Dívá se na přímý přenos. v našem soukromí A chce si první nával lásky vychutnat bez zraků veřejnosti. Svou polovinu našeho setu sní zároveň se mnou, ale doma. Takže dámy a pánové, má milá ženo!“ Pan Hladinec se usmál do kamery České televize, zajišťující přímý přenos. „Teď přichází slavnostní okamžik!“ Pan Hladinec vybalil svou nahnědlou kostičku ze setu, označeném sériovým číslem jedna a celofán dal do kapsy u saka. Pipetkou si pod jazykem odebral trochu slin a vymáčkl je na kostičku. Musel počkat předepsanou minutu a kostička se zbarvila do ruda. „Teď je připravena! Dámy a pánové... nyní si aplikujeme já zde a má žena doma jako první na světě náš výrobek ze setu se sériovým číslem jedna!“
Blesky fotoaparátů spustily světelnou bouři. Pan Hladinec přivřel oči a vložil kostičku do úst. Chvíli ji přežvykoval a potom ji spolkl. Ozval se ohlušující potlesk, přítomní vstávali, pan Hladinec jim velkopansky kynul. Na tváři se mu rozlil šťastný - trochu připitomělý výraz zamilovaného. „A teď vás zvu na raut, ale mě, prosím, omluvte. Já se ho nebudu účastnit, já jedu za svou milovanou ženou!“
Přítomní začali tleskat ještě víc a chápavě přikyvovali. „Bravo! Skvělé!“
Pan Hladinec sestoupil z pódia, procházel skrz vytvořený špalír, freneticky jásající. Mnohým bylo na očích možno vyčíst touhu. Ne po lásce, ale po penězích, které jim Love forever přinese.

Pan Hladinec dychtivě běžel po schodech v jejich domu do ložnice své manželky. Tu potkal na prahu ložnice ve sněhově bílém froté županu, který ji koupil k desátému výročí svatby. Měla taktéž roztoužený výraz, tak typický pro zamilované. Ale bylo na ní také vidět výraz překvapení. „Co ty tady? Já myslela... já myslela, že máš... vždyť máš být na té prezentaci! Teď probíhá raut, ne?“
„Spěchal jsem za tebou, lásko! Jsi šťastná, že jsem to dokázal? Že to funguje?“
„Ano, jsme šťastní,“ ozvalo se zevnitř ložnice.“
Teď se pro změnu tvářil překvapeně pan Hladinec. Vedle manželky se na prahu dveří objevil jeho spolužák Václav. Byl pouze v trenýrkách.
„Jsme ti moc vděční, kamaráde,“ řekl a majetnicky pravou rukou objal jeho ženu. „Viď, miláčku.“
V levé ruce držel prázdný celofán od setu Love forever se sériovým číslo 2.
K O N E C