Čaroděj

   Ocelově šedá obloha sypala první sníh do večerních ulic. Rohy, sloupy veřejného osvětlení i slepá okna prázdných baráků “krášlil” plakát zvoucí širokou veřejnost do varieté Hvězda na nevídané vystoupení kouzelníka Čáryfrnka, který má předvézt své umění bílé magie.

   Před jedním takovým plakátem stál drobný mužíček a vztekle nadskakoval.

   Jakýpak kouzelník, no?! Jakápak magie, no?! Já nečiním kouzla – kouzla jsou šarlatánství! A bílá magie? Pcha! Copak jsem baba s bradavicí na nose a kočkou na rameni?! Prskajíc prudkým pohybem plakát serval a poklusem zamířil směrem k varieté.

   Nad pasáží honosně vyhlížejícího domu svítil neonový nápis VARIETÉ HVĚZDA a blikal. Mužíček na krátkých nohách prolétl vchodem jako smršť a vřítil se do kanceléře uměleckého šéfa.

   Co, co to má jako být? No! Já jsem čaroděj! Slyšíte – ČA-RO-DĚJ. Slabikoval vykulenému muži za stolem, který se před čarodějovou drobnou postavou podvědomě sesouval z židle.

   Víte, co hrozného jste to o mně napsal, no?! Já čaruju. Tudíž jsem čaroděj. Tvořím čarovné děje – potěchu pro všechny smysly! A... a. No! Mrsknul plakátem na stůl a odzuřil na chodbu. Umělecký šéf se narovnal na židli, posunul si brýle, prstem naznačil kolečko na čele a dal se do sepisování.

   Čáryfrnk doběhl do šatny, kde se svalil do křesla. Sotva dosedl, už se k němu lísala všemožná havěť. V klíně se mu uvelibila nádherná bílá kočka – Drápek, kocour Mlíko mu vrněl u nohou a mlsně koukal na holuba Vrků a králík Mrkev vykukoval z klobouku.

   Děti moje, nevím. Třeba už nastal ten správný čas a vy se máte vrátit tam, kam patříte... a já třeba také. Víte když jsem před stovkami let obul Toulavé boty a vydal se do světa lidí, bylo všechno jiné. Chtěl jsem těm ubohým ukázat, že na světě je i radost, že je z čeho se těšit..., tehdy byla zábava nějak prostší, srdečnější. A dlouho to i fungovalo. Ale teď? Všichni si myslí, že jsem jako ten, no, Kaprfíld – samé triky a žádná sranda. Myslím, že se tomu říká komerce. Už mě nebaví bavení druhých. Mám pocit, že to nedělám pro potěchu, protože lidi nechtějí pobavit a utěšit, chtějí... No jo, co oni vlastně chtějí? Čím se jim mám zavděčit? Asi jsem už moc starý...a unavený... Vzpomínám si, jak mi Bratři poslali vás. To jeden čaroval a najednou jsem měl svojí havěť. Láskyplně podrbal kočku za ušima. Kocour na čaroděje upíral smaragdové oči.

   Je čas, viď Mlíko?

   Konferenciér ohlásil ČARODĚJE Čáryfrnka. A čaroděj čaroval...

Jen málokno, nebo spíš nikdo, poznal, že tohle vystoupení je výjimečné. Čáryfrnk předváděl svá zvířata s každý se krátce pomazlil, něco mu pošeptal do ucha a nechal je zmizet a pokaždé, když se nevrátilo, spokojeně se usmál. Lidé v hledišti šuměli, protože si mysleli, že ten KOUZELNÍK je neschopný a neví, kam zvířata dal a nemůže si vzpomenout. Pravda, čaroděj působil trochu zmateně, ale to jenom proto že nevěděl, kdy přijde ta Správná chvíle a to se chová zmateně každý.

   Nakonec zůstal na jevišti jen Čáryfrnk a holub Vrků. Čáryfrnk mohutným rozhozením paží nadnesl svůj široký plášt, který “vylétl” nezvykle vysoko. Na zem však nikdy nedopadl. Plášť jako by se rozprsknul v miliony měňavých flitrů, jež se na zem snášely s čarodějovým smíchem. Vrků zůstal sám, poplašeně se kolem sebe rozhlédl a uletěl.

   Lidé rozpačitě seděli, až po chvíli někdo začal tleskat a vyvolávat čaroděje na pódium. Čáryfrnka už nebylo. Tak se obecenstvo rozešlo do svých domovů a mávlo nad tím rukou. Čarodějové přeci mizí, mají to v popisu práce. Nikdo Čáryfrnka nehledal, nikomu nescházel. Byl čas odejít.