Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSmrt
Autor
Cypherion
Smrt, staré kultury v ní spatřovaly osudovou symboliku. Egypťané chápali smrt jako posvátný přechod do jiného, posmrtného života, pro japonské válečníky, známé jako samurajové, znamenala smrt ten nejdůležitější prvek při dosažení neporazitelnosti a Cestu s velkým C, směřující k heroismu, pro severské válečníky pak můstek do Valhally – síně nekonečných hodů, k jejichž účasti se zasloužili udatností v bitvách, pro Inky pak kvantitativně nepředstavovala smrt nic marginálního, nabírala však kvalitativně na významu při hýřivých krvavých ceremoniích.
Já se však nehodlám zabývat otázkou smrti z historického hlediska, mnohem více mě zajímá právě onen analitický, filosofický přístup. Když se zamyslím nad významem smrti v moderní době, přirozeně mi příjde na mysl válka, přírodní katastrofy, nespočet neštěstí, jenž vedou ke konci, pro lidský druh nejcenější hodnoty, a to hodnoty života. Pro nás, jako velmi subjektivně vnímající, neboli egoistický druh, jsou naše životy vskutku neocenitelnými dary, jichž si až sakrálně považujeme, ovšem v mnoha případech pouze když se jedná o životy naše vlastní, či životy nám nejbližších. Doopravdy ale jako civilizovaný společenský celek, máme jen velmi malou úctu k životu jako takovému, jsme sice jeho strůjci a strážci, na druhou stranu jsme také jeho největšími nepřáteli. Na metafyzické úrovni vlastně životem takřka pohrdáme, jelikož když se podíváme na to, jak nakládáme s životy např. zvířat, a životem planety vůbec, zjistíme, že právě ona necitlivost vůči takovýmto drobným aspektům každodenní reality nás dělá méně senzitivními vůči tomu čeho si tak horoucné ceníme – lidskému životu. A to se cení.
Co se zde snažím naznačit – smrt nás provází každodenně a na každém našem kroku, podprahově, ať již chceme či ne. Od našeho vstupu do této reality se stává naší neoddělitelnou součástí, může nás zastihnout v jakékoli chvíli a jeví se jako nejpodstatnější mezník naší existence. Koneckonců celá lidská společnost je na uctívání smrti založena – pro nespočet různých zdůvodnění jsme životy brali a vždy brát budeme. Mnoho lidí však vidí tuto ultimativní pravdu jako nepřípustnou a iritující – vede totiž ke strachu. A stejně jako jde smrt ruku v ruce s životem, jde strach ruku v ruce s láskou, co je pak podstatné je to, že ze strachu ze smrti se odvozuje nespočet dalších „fóbií“ a rušivých vlivů vědomí, které fungují jako blokády ke šťastnému a plnohodnotnému přebývání. Je podstatné pochopit, že smrt je nám vlastní a bez ní nebude života, a příjmout tuto pravdu v srdci.
Pro mě smrt představuje cestu k osvobození, svobodě, vyrovnání energií jingu a jangu a smysl života (myšleno moje smrt). Co jiného nás totiž dokáže oddělit od nepřeberné mnohosti jevů a jejich podstat – snad pouze osvícení, jehož jde dosáhnout mnoha způsoby, vždy však s notnou dávkou sebeodříkání a až pedantské kontroly. A co je sebeodříkání než pozbytí sama sebe a co je kontrola nad sebou samým než pochopení nevyhnutelnosti konce? Stačí pohlédnout např. na budhistické mnichy shaolinu, kteří osvícení dosáhli – počínají si nadmíru koncentrovaně, žijí z minima – jako by byli již mrvi. A čeho dosahují – v mnoha případech jakoby nadlických výkonů – jsou totiž mnohem více koncentrováni na jedinečnosti okamžiku než na svůj život jako takový.
Žij každý den jako bys již byl mrtvý a budeš žít naplno.