ŠKOLNÍ VÝLET V PÁTÉ TŘÍDĚ ROK 74

Seděla jsme v autobusu vedle spolužačky Marušky. Měla tmavší pleť, než my ostatní, černé vlnité vlasy spletené do dlouhých copů, zvláštní tělesný pach a v učení moc nevynikala. Po cestě jsme si povídaly a já jsem při hovoru, nebo spíš vždy v pomlce za každou větou, udělala takovou zvláštní grimasu ústy. Viděla jsem to tak u naší sousedky, která tímto gestem, které k ní ale patřilo, vždy doplnila svou řeč, aby tím potvrdila asi podstatu právě vyřčeného.
Ani ve snu mě nenapadlo, že v mém provedení to vypadá jako škleb choromyslného. Připadala jsem si velmi důležitě.

Když se mě spolužačka Maruška zeptala: ,,Proč to děláš s tou pusou?" - dělala jsem, že jako nevím , o čem mluví.

,,Vždyť nic nedělám, takhle se normálně tvářím." - odpověděla jsem a cesta ubíhala dál.

Až po letech se mi při vzpomínce na tuto událost vybavil ten pocit trapnosti, který se mě v tu chvíli zmocnil. A byla jsem moc ráda, že Maruška to nikomu nevyprávěla. Možná i proto, že moc kamarádek a spřízněných duší ve třídě neměla.

Abych se držela osnovy, která se mi v hlavě poskládala, další poznámka se týkala WC. Chodily jsme již dlouho po městě a nebyla možnost jít někam na WC, jehož potřebnost už pro nás začala být velmi aktuální.. S drzostí desetiletých holek, ještě navíc mluvících pouze česky, zazvonily jsme na nějaké dveře činžovního domu a gestami prosily, aby nás pustili u nich doma na ,,onu" místmost.

Povedlo se, nám se ulevilo a matně si pamatuji, že ti lidé nám dali i napít limonády.

S odstupem tolika let mi to připadá dost neuvěřitelné. Asi jsem pak už nikdy nezazvonila na cizí dveře, že bych potřebovala na WC. To si může dovolit snad jen dítě v cizí zemi a v cizím městě, schované do určité anonymity.

Koupila jsem si tam krásné sandálky. Jezdilo se do Německa kupovat různé spotřební zboží, včetně bot, protože to bylo levnější a hezčí. Tyhle moje sandálky byly krásně barevné, každý pásek měl jinou barvu a celkově vypadaly tak dospělácky.. Měla jsem z nich velkou radost. Teprve až při zpáteční cestě v autobusu, při podrobnější prohlídce, zjistila jsem, že je jedna bota o celé číslo větší. Mé zklamání snad ani nemusím popisovat. I když jsem věděla, že je stejně budu nosit, radost už nebyla tak velká.

Přijela jsem domů, pochlubila jsem se novými sandálky. O svém nešikovném ,,kupu" jsem se ani slovem nezmínila, stud mi to nedovolil . Sandálky jsem párkrát vzala na sebe, a pak zůstaly někde ,,v propadlišti dějin."

Už nikdy jsem pak později nedělala žádné okopírované grimasy obličejem, nikdy jsem nezvonila u cizích dveří kvůli WC a vždy si od svých deseti let  zkouším obuv pořádně, důsledně a proměřuji, jestli k sobě pár obuvi opravdu patří.