Zřec

Ten den byl dosud celkem pohodový: shlédl jsem film, trochu pokročil v rozehrané hře na konzoli a pokecal s kamarády na SuperNetovém fóru. Pak se mi ovšem ozval někdo na pracovním komunikačním kanálu: přijal jsem hovor a v mém zorném poli se objevila tvář našeho koordinátora pro oblast západní Evropy. "Dobrý den, pane Zřeci Samuelsone. Zdá se, že bude nutno využít vašich schopností." A je to tady. Celkem jsem to i očekával: již rok ležely mé schopnosti ladem a já pobíral pravidelnou rentu Zřece, ale už jsem se pomalinku začínal nudit a trocha práce mi přijde vhod. "Jde o firmu Weber Holding," pokračoval koordinátor. "Weber Holding?" divil jsem se, "tam přece pracoval Carlos, před dvěma lety. Proč na ten úkol nedáte jeho?" "Pan Zřec Carlos," odvětil koordinátor, "byl před měsícem přiřazen na důležitou práci pro Ministerstvo obrany Unie, čili nyní se zotavuje..." Aha, zotavuje. Čili je nepoužitelný pro další práci, jasně. Budu to tedy muset vzít já. "Dobře," souhlasil jsem, "v tom případě... beru tuto práci. Řeknete mi podrobnosti?" Úkol byl celkem klasický: ve Weber Holding dochází k nějakému divnému úniku peněz a detektivům se nepodařilo nic zjistit - a protože je na tomto podniku závislých mnoho dalších, stálo jim za to povolat Zřece. Sice se pěkně prohnou, ale když na to přijdu, bohatě se jim to vyplatí. Automaticky jsem sáhnul po dnešní dávce NL, ale pak jsem si uvědomil, že jsem přidělený na úkol. *** První den ve společnosti Weber Holding. Obrysy místnosti, ve které jsem seděl, jsem vnímal již celkem zastřeně, ale díky tréninku, který každý, kdo ze narodí jako Zřec, absolvuje od svých šesti let věku, jsem byl zatím v klidu. Soustředil jsem se na duchovní srdce a to mi pomáhalo udržet rovnováhu. Jako krytí jsem si zvolil psaní reklamních textů: to mě kdysi bavilo, něco takhle vymýšlet. Dostal jsem přístup na interní síť firmy s identitou obyčejného zaměstnance: nikdo netušil, že za terminálem sedí Zřec. *** Za dva dny mě už nepomohl ani trénink. Topil jsem se v tom až po uši: a přitom se zatím vyvalily pouze mé klasické osobní záležitosti, čili nic ohledně firmy. Ty jsem ignoroval, odfiltroval. Později to začalo být zajímavější. Připadalo mi, že mi na hlavě kvete květina. Mezi tlačítky na klávesnici rašily trsy trávy. Květina v hale, kde zaměstnanci chodili na kafe, na mě začala mluvit. No výborně. *** "Takže květiny, rostliny..." mumlal koordinátor. Podíval se do svých záznamů na počítači. "Víte, že celá jedna divize Weber Holding se zabývá výzkumem a šlechtěním rostlin?" "Ne," řekl jsem po pravdě. Firma má divizí plno a nemám v tom ještě přehled. "Takže jim řeknu, ať vás tam přeřadí." Kývnul jsem hlavou. Vevnitř v ní mi zase kolovaly nějaké nepopsatelné stavy, takže jsem se tak tak ovládal. *** Jedna ikonka z firemního intranetu ožila. Vylezla z obrazovky a zhmotnila se - to už jsem byl asi tři dny v divizi rostlin... tenhle člověk měl tuším na starosti něco co se týče auditů či administrativy. Hned jsem se spojil s koordinátorem a svým kontaktem ve firmě. *** "Měl jsem vizi," popsal jsem jim. "David Hapgood - najednou vylezl z monitoru a začal sekat všechny ty vyhalucinované květiny. Na rameni měl neviditelného racka, ale já ho cítil. Neviditelný racek měl na krku sošku tučňáka... dává vám to nějaký smysl?" Smith, můj kontakt ve Weber Holding se rozzářil: "Racek - to je anglicky seagull. Váš kolega pan Zřec Carlos před dvěma lety odhalil počítačové podvody jistého Malcolma Seagulla. Mysleli jsme, že všichni jeho společníci jsou odhaleni také. Dám příkaz našim specialistům z oddělení IT, aby si Hapgooda prověřili - a říkal jste tučňák, pane Zřeci? Tak s ohledem na použití nějakého linuxového systému." "Jaktože ho neodhalili detektivové?" zeptal se koordinátor. "V tolika divizích? V tolika odděleních?" povzdechl si Smith. "Kdyby pan Zřec neměl vizi s těmi květinami, nevěděli bychom, kde začít..." Oddechl jsem si. Nyní má práce končí. Stejně se mi to všechno začalo rozpíjet před očima. "Dobře že je konec," řekl jsem jim, "už se začínám cítit hodně špatně." "Zavolejte ihned vrtulník," vyštěkl koordinátor, "pan Zřec musí do zotavovny." *** Ležel jsem v posteli ve zotavovně, týden poté. Dávky NL mi již klesly na dvojnásobek normálního stavu. Zanedlouho budu moct jít domů a budu mít nejméně půl roku klid... Právě jsem prováděl duchovní cvičení, když se mi nad hlavou objevil obraz pana Smithe. Ano, vždyť jsem včera zapojil SuperNet, čili už mě můžou kontaktovat... "Takže jsme ho chytili," usmál se Smith, "bylo to přesně tak, jak jste to popsal: opravdu šlo o Hapgoodovy počítačové podvody. Úžasné, tyhle schopnosti... víte, že můj synovec by chtěl být jako vy? Neprošel testy..." "Zřecem se člověk rodí, ne stává", usmál jsem se, "a vždycky to nebylo takové terno, jako v dnešní době: než lidé přišli na to, jak našich schopností využít, považovali je za nemoc. V takovém dvacátém století například bych místo lukrativní práce měl stigma a práci bych obtížněji sháněl." "Nemoc?" nevěřil Smith. "Ano: říkali nám psychotici, schizofrenici a všelijak takhle." dokončil jsem větu a sáhl po večerní dávce neuroleptika NL, které mě udržuje u běžného vědomí bez halucinací a nemá absolutně žádné vedlejší účinky.

---