Úvod

Soubor prací Různí lidé, které Neruda sám redigoval, vyšel poprvé r. 1871 samostatně, podruhé již jako oddíl druhý Arabesek 1880. V době svého prvního vydání vzbudil tento drobný prozaický svazeček kladné ohlasy,¹ oproti tomu první vydání Arabesek 1863 bylo kritizováno: „Nesnadná úloha psáti kritiku o arabeskách. Člověk se musí střežit, aby nenapsal mnoho – tu by škodil sobě – a aby nenapsal málo – tu by škodil věci […] Neruda je spisovatel všeho uznání hodný, individuálnost jeho jest již vyvinuta až do nejmenších podrobností, on má svůj názor světa, svůj způsob, kterým svět líčí a jej rozebírá, svůj sloh a svou formu […] Hledíme-li k plodům jeho se stanoviska jistých pravidel ve spisovatelském světě běžných, zbude jich málo, které bychom neodsoudili, pak bychom museli vytknouti více vad a poklesků než předností.[…] Jen s hlediště krásy hledíme k nim, vědomi jsouce pravdy té, že krása nebývá vždy pravidelného rázu“.² Negativní postoj k prvnímu vydání Arabesek okomentoval Aleš Haman slovy: „Především vadil tedy kritikům vyhraněný sociální charakter povídek a pak i pravdivá psychologická kresba postav“.³

K rozdílné podstatě Různých lidí se vyjadřuje Arne Novák ve své Studii o Janu Neudovi⁴ a Lexikon české literatury.⁵ Různí lidé byli doporučováni mimojiné pro svou „pikantnost“, jak je patrné z dobových kritik: „Vedle toho nemůžeme opomenout podotknouti, že p. spisovatel napadl na své pouti nápadně mnoho nevěrných žen. Z 15 obrázků třetina o nevěrných ženách, to je toho pikantního přece jen příliš mnoho. Že pak i na p. spisovatele jedna taková brala, to zajisté nebylo jeho vinou. […] co čtení velmi zajímavé svým čtenářům doporučujeme, zvláště pro trefné líčení rozličných povah a pro lahodné vypravování“.⁶

Ve svých „črtách“ z cest představuje Neruda „hotovou kosmopolis, jaké potud v písemnictví české nepředváděla kniha nižádná![…] většina různých lidí toť mezinárodní zástup cestujících a cizinců, o které se na levantské pouti takměř klopýtá – Neruda svých 26 figurek nehledá, nýbrž se šťastnou spontanností pozorovatele stále napiatého je takřka vždy v zásobě a v životnosti nalézá“.⁷ „Básník dívá se na pestré postavičky s úplnou objektivností; není ani mravokárcem ani pozorovatelem sociálního zájmu“.⁸ „Cílem básníkovým jest hlavně, v kvapně zachycené a úsečně podané postavičce, kterou jediný, dějově obsažný okamžik bleskovým světlem ozařuje a takměř odhaluje, vystihnouti ducha místa, kde se s ni setkal, někdy i charakter národa neb stavu, k němuž figurka náleží“.⁹

V této práci se budeme zabývat jednou z 15 arabesek Různých lidí – črtou Vampyr.

Interpretace – část první

Pro úvod Vampyra je charakteristický kontrast, autor-pozorovatel se na cestě z Cařihradu na ostrov Prinkipo potkává s polskou rodinou, podává výčet rodinných příslušníků, aby se jakoby na okraj zmínil o zprvu nedůležité skutečnosti – příchodu tajemného malíře na scénu: „Ano, abych nezapomněl, také se k nám už na dřevěném, přes Zlatý roh vedoucím mostě v Cařihradě byl připojil jakýs Řek, mladý ještě člověk; snad malíř“.¹⁰ Nástup postavy Řeka je tajemný, objevil se znenadání, autor na něj skoro zapomněl; najednou se zhmotňuje doslova z ničeho a plně uchvacuje svým zevnějškem: „Dlouhé černé kadeře mu splývaly na ramena, tvář byla bleda, černé oko hluboko v důlku zapadlé“.¹¹ Nově příchozí autora zaujme, avšak brzy se jeho přítomnosti zcela nabaží a mladík mu zevšední, začne se opět věnovat polské rodině, kterou podrobněji popisuje: „Otec a matka bodří, dobří lidé, ženich elegantní mladý muž, spůsobů jemných a uhlazených. Jeli na Prinkipo aby zde strávili letní měsíce k vůli dceři, trochu churavící“.¹² Autor je v rozpacích, netuší, zda je dívka po těžké nemoci, nebo zda se „těžká nemoc teprv v ní rozkládala“.¹³ Těkání mezi dvěma póly je zcela očividné: nepřítomnost mladíka a jeho „zhmotnění“, zájem o něj a jeho vyprchání, černé kadeře a bledá tvář, zdravý ženich a nemocná nevěsta, ústup nemoci či teprve její nástup, očividná muka dívky a její vlastní slova: „Vždyť to nic není – jsem šťastna“.¹⁴ Úvod končí, jak jinak, dvěma posledními kontrasty: mladík mizí, přičemž ještě stihne rodině doporučit hostinec k ubytování, a výšlapem na výšinu borovicového háje, kde je prozatím cesta turistů ukončena a kde se k nim připojuje malíř.

Hlavní část vyprávění se odehrává na kopci. Polská rodina včetně autora-pozorovatele se kochá vyhlídkou a Řek se jich dobrovolně straní, není do jejich společenství začleněn, sám usedá tak, aby mu do jeho skic nebylo vidět. Jedná se tedy o vědomé distancování se jedince od celku, dobrovolnou osamělost. Toto gesto znovu upozorňuje na jeho přítomnost a malá společnost se jím zabývá. Proč se jich však straní? Autor-pozorovatel stanovuje hypotézu: „Myslím, že sedá naschvál tak ke skále, abychom nemohli se mu dívat na kresbu“.¹⁵ Toto téma je ovšem vzápětí ukončeno, když ženich pronese: „Nemusíme se dívat […] vidíme toho před sebou dost“.¹⁶ Stěžejní otázka celého dílka zůstala nezodpovězena: Co tam malíř dělá a proč?

Následuje popis krajiny, její rozdělení na dvě části – Evropu a Asii. Do popředí vystupují barvy, jejich prolínání, kontrast, výraznost. Asijské vrchy jsou hnědé a strmý břeh Evropy se v dálce modrá. „Voda Bílého moře byla jen lehýnce rozčeřena a hrála všemi barvami jako skvoucí opál. V dálce bylo moře bílé co mléko, pak růžové, pak mezi oběma ostrovy jako žhoucí oranž a pod námi již krásně zelenomodré co průhledný safír. Bylo samo se svou krásou, nikde větších lodí, jen dvě malé lodičky s anglickými flagy se proháněly břehu; jedna byla parníčkem, velkým jako hlídačská budka, druhá měla as dvanáct veslařů, a když se jich vesla současně zdvihala, kanulo s nich rozžhavené stříbro. Důvěrní delfíni proháněli se mezi nimi a lítali v dlouhých obloucích nad povrch vodní. Modrým nebem nesli se po chvilkách klidní orlové, měřící mezeru mezi dvěma díly světa“.¹⁷

Jaký je důvod tohoto malebného popisu? Proč tolik barev, ta živost? „Dojem byl uchvacující. Odmlčeli jsme se všichni a vpíjeli se celou bytostí do rajského obrazu“. Svět je rozdělen, každý má svého druha nebo oponenta (v tomto smyslu je malíř oponentem autora-pozorovatele – jeden z nich je členem skupiny, druhý nikoli). Ráj je hlídán právě dvěma orly, dvě lodě jsou sobě opakem – jedna pohledem do minula (poháněna vesly s delfíny po boku), druhá symbolizuje budoucnost (parník). V okamžiku pozorování krajiny došlo k promísení dvou časů – minulosti a současnosti; vše je prozatím v malebné symbióze.

„‚Zde se musí i mysl i tělo uzdravit,‘ šeptalo děvče, ‚Jak šťastný to kraj!‘“ Došlo k slzám. Opojení krajinou přešlo ve smutek, matce i dceři tečou slzy a ženich se nezmůže na nic jiného, než že slíbává nevěstě slzu za slzou. Slečna vidí takovou krásu možná naposled. Všichni jsou rozněžnělí, avšak každý – přes příslušnost k malému společenství – sám; lidé jsou od sebe beznadějně odděleni, hranice mezi nimi nemohly být zbořeny, mlčeli, každý byl ve své podstatě odsouzen k samotě, i přes pocit, který je sjednocoval: „A zase se všichni odmlčeli. Bylo všem tak krásně, tak nevýslovně sladce! Každý cítil pro sebe celý svět štěstí, a každý by byl s celým světem štěstí své sdílel. Cit byl u všech stejný, proto jeden druhého nevyrušoval“.¹⁸ Zde by se dalo oponovat: skupina turistů byla ve vzájemné shodě, byli sjednoceni právě v onom prchavém okamžiku opojením z krásy. Ale nebyli sjednoceni právě tím, že nebyli schopni pojmout krásu okamžiku? Že jejich rozum zůstal nad tou krásou doslova stát? Byli si rovni právě ve smrtelnosti, ve svém odloučení od sebe.

Ani náhledem do ráje se nezbavili nebezpečí blízké smrti. Nebo právě ono uzření ráje s sebou neslo trest smrti pro toho nejkřehčího, nejcitlivějšího a nejzkoušenějšího z celé skupiny?

Ostatní dění má pak rychlý spád. Společenství se vrací do hostince a o budoucím neštěstí netuší nic do té doby, než přijde osudné vysvětlení: „‚Eh – kdo ví, jak se ten pán jmenuje‘, bručel hostinský a díval se jedovatě dolů, ,my mu říkáme Vampyr‘[…] ,Jak někdo v Cařihradě nebo zde po okolí umře, už má tentýž den obraz mrtvoly hotov. Ten chlap už maluje napřed – a nikdy se nemýlí, jako sup!‘“.¹⁹ Opět pták, nyní však mrchožrout, pták věstící smrt. Závažná otázka, která nebyla zodpovězena ve svůj čas, nyní dostala svou odpověď.

Mladá nevěsta je stále bledá, byť se v okamžik největšího vytržení „bledý oválek jejího něžného obličeje nabýval lehké barvy“.²⁰

Vše končí slovy: „na jednom listu – tužkou nakreslená hlava mladé Polky – oči zavřeny, kolem čela myrta –“.²¹

Interpretace – část druhá

Vampyr je postaven na rozporu: realita a iluze. Zásadní otázka: Kým vůbec mladý malíř je? Skutečným vampýrem nebo jen osobou citlivěji vnímající své okolí? Co nás vede k tomu, že na základě těch málo vodítek, co máme, vnímáme tajemného mladíka jako nadpřirozenou bytost? Samozřejmě nás k tomu strhává samotný autor, když ústy hostinského nazve mladíka vampýrem. Avšak, jaká jsou naše vodítka? Pouze stranění se společnosti, záhadné objevování se a mizení, skica s portrétem nevěsty, výrok hostinského. V samotném textu není řečeno, zda dívka skutečně zemře, ačkoli je zjevně nemocná. „Stará Polka vykřikla zděšeně – v její rukou ležela dcera, bledá jako křída, omdlelá“.²² Slečna jakoby ztělesňovala nemoc, smutek, smrt: bledá, churavící – těmito slovy je charakterizována několikrát, byť jde o velmi krátký text. Právě napětí mezi realitou a iluzí je ve Vampyrovi směrodatné: střízlivé a pravděpodobně reálné vysvětlení záhady řeckého malíře a až mystická možnost, která se nabízí. Sami tíhneme k tomuto vysvětlení. V tomto se Nerudův Vampyr podobá povídce Jaroslava Havlíčka Hodinky pana Balabána.²³

Je na pováženou, zda je vůbec možno nějakým způsobem definovat skutečnost a život. Zda je skutečnost a život to, co je stálé nebo to, co je dynamické. Živoucí tradice a modernost, řád a chaos, stagnace a pohyb. Opozice dvou aspektů, hodnot (ukotvení člověka v historii; identita národa v tradicích) a proměnlivosti (rychlost, pokrok a evoluce) jako podstaty života, určuje naše vnímání světa. Soupeření dvou archetypů, setrvačnosti a dynamičnosti, zde není rozřešeno; archetypy vystupují současně: odpočívající lidé pozorující pohyb lodí, proměnlivost barev. Samotné emoce v lidech přecházejí od pólu k pólu: štěstí plynoucí z uchvácení výhledem a smutek z této krásy. Jakoby rozdělení pozorovaného na dva světadíly znamenalo život a smrt.

Příloha – Různí lidé očima A. Nováka, Světozoru a Národních listů

Náměty Různých lidí sbíral Neruda během svých cest: „Roku 1870 podnikl [Neruda] velkou cestu do východních zemí evropských, Do Malé Asie, Palestýny, Syrie, Egypta a Italie. Z této cesty získala česká literatura dva spisy ceny neobyčejně vzácné: sbírku rozkošných arabesek z cizích zemí nazvanou Různí lidé a objemný svazek cestopisných líčení Obrazy z ciziny, které vyšly na jaře r. 1872“.²⁴ „Že také umělec přinesl si kořist z cest, vypráví malá, neprávem zapomenutá knížka Různí lidé“.²⁵ „Cestovní episody od Jana Nerudy. Knížka s názvem obsahuje řadu kratších povídek, v nichž charakterisováni jsou "různí lidé", jak se cestovateli tu a tam namanouti mohou. Některá je krátkou, velmi podařenou novelkou, jiná stručným náčrtkem, čili spíše úryvkem ze života buď podivínského; třetí obsahuje kus charakteristiky nebo scenu charakteristickou, čtvrtá konečně nějaké dobrodružství, jaké se na cestách spíše vypravuje a vypravovati slyší, nežli skutečně přicházívá“.²⁶

„Z teplého klínu smyslností zrodily se též některé velmi rafinované kontrasty, kde rozkoš se zvyšuje protikladně položenou hrůzou, a pocit života násobí se blízkostí smrti […] Stejně povídka Vampyr: na barvitém pobřeží Marmary maluje malíř-vampyr krásnou, bledou hlavu mladé polské souchotinářky, aby ji takřka předurčil smrti. A cítíce blízkost konce a zmaru, básník i čtenář tím dychtivěji se vpíjejí do opojného vína života“.²⁷

„Vedle zkratkového umění, s nímž Neruda kreslí postavičku v pregnantní chvilce – tím líší se i od ryzí novely, která podtrhuje děj a příběh – oslňuje v "Různých lidech" krajinářské umění, ač není, jak již naznačeno, nikde samo účelem“.²⁸

„Různí lidé s celou kázní své úsečnosti, se vším kouzlem charakteristické své zkratky, s veškerou intensitou svého koloritu dokazují, že kolem roku 1870 se Neruda muž, Neruda umělec blížil k požehnané zralosti letní. Avšak vlastní bohatá sklizeň básnická dostavila se teprve po desíti letech“.²⁹

„Jiskří a světélkuje v nich neobyčejně prudký a intensivní pocit života; vybijí se jimi radostná a mužná láska ke skutečnosti, k pozemskému víru, k lidské komedii; konečný dojem těchto skizz a episod, v nichž jen povrchní doktrinářství může si hlavně pochvalovati rozšíření okruhu látkového a pestrost národopisnou, jest dojem věčné a marné hry, v níž kmitne se lidská postava na okamžik na cestě ze tmy do tmy a přece každá chce uchvátit s sebou největší kus světla a štěstí a přece každá prožívá svou vteřinovou episodickou úlohu, jako by byla Alexandrem nebo Don Juanem“.³⁰

Literatura

Prameny

NERUDA Jan, Drobná prósa, uspořádal Novotný Miloslav, Praha, Kvasnička a Hampl, 1926.

Národní listy, Kritická příloha k Národním listům, Arabesky od Jana Nerudy, 1864, č. 2, s. 43–44

Národní listy 1891, roč. 31, č. 232, s. 1.

Světozor, 1871, roč. 5, č. 47, s. 560.

Odborná literatura

HAMAN Aleš, Arabesky ve vývoji české prózy šedesátých let, Česká literatura, 1960, roč. 8, č. 3, s. 298–318

Lexikon české literatury 3. díl sv. 1. M–O, Praha, Academia, 2000, s. 493–502

NOVÁK Arne, Studie o Janu Nerudovi, Praha, Topič, 1920.

NOVÁK Arne, Jan Neruda, Praha, Spolek výtvarných umělců Mánes, 1920, 3. vydání.

Poznámky, citace