Buzerant

Tomáš byl Karlův spolubydlící. Vždycky, když si dal sklenku vína, tak to na něj zkoušel. Věnoval mu úsměv a vzal ho za ruku. Karel ucukl. Pokaždé to bylo stejné. Už roky.
"Sorry, kámo. Víš, že já jsem jen na ženský."

"Co ty tvoje noční můry?" Tomáš měl o něj strach. Přátelský. Jasně že jen přátelský, ví přece, že nejsem buzna, ujišťoval vždycky sám sebe.
"Dneska horší."
"Vyprávěj mi o ní," poprosil a rozvalil se na kanapi. Jednou rukou si podepřel hlavu, druhou si laškovně hrál s vlasy. Sakra, kdyby to byla nějaká kočka, řekl bych, že je takhle sexy, problesklo mu hlavou. Rychle tu myšlenku zahnal.
"Seděli jsme venku v kavárně. Tam, jak občas chodíme, u náměstí."
"Kdo všechno?" přerušil ho.
"Kdo? Eh, no já, ty a Petr." Petr byl Tomášův bývalý přítel. Rozešli se minulý týden. Karel, při zmínce o něm, zahlédl krátce ve tváři svého kamaráda bolest. Jen na vteřinku. Takový záblesk.
"Prosím, pokračuj," pobídl ho a napil se vína. Karel ten večer nepil.
"Jasně. A najednou přišla ta nejkrásnější holka, jakou si dokážu představit. Nikdy jsem takovou neviděl. Šla a byla úplně nahá a nikomu to nepřipadalo divný."
"Ach, to si dovedu představit jako noční můru," zasmál se jízlivě buzerant. Heterák mu smích oplatil.
"Jenže," pokračoval. "Ona ho měla. Prostě se jí tam houpal pták. A noční můra je to, že já se jí pokoušel sbalit. Nevadilo mi to. Líbilo se mi to!" Trochu se při vlastních slovech otřásl. "Hele, dej mi napít vína."
"Ne ne ne, ty jeden hříšníku. Slíbil jsi, že dneska nebudeš pít. Tákžé," protáhl s přehraným povýšeneckým pohledem "kunda už tě omrzela?" Zachichotal se jako malá holka.
"Tome, žádnou jsem už neviděl tři měsíce, jak by mě mohla omrzet? A sakra, nemluv takhle o ženských."
Chvíli jen tiše seděli. Pak Tomáš vstal, došel ke Karlově křeslu a sedl si na opěradlo. Přitulil se k němu. Slyšel, jak těžce vydechl. Pohladil ho po hlavě. Ucítil, jak se jeho kamarád začal třást a slyšel jeho zrychlený dech.
"Já na tohle vážně nejsem," snažil se mu něco chabě namluvit, mezi vzrušenými vzdechy. nechápal to, nechtěl to, ale nedokázal tomu odolat.
"Mluvíš jak ty hloupý holky, co si sem taháš."
"Počkej. Nech toho," zvážněl. Odolal. Už byl zase sám sebou.
"To myslíš vážně?"
"Jo. Ještě jednou na mě sáhneš a rozbiju ti hubu!" Vzrušení vystřídala zlost.
Tomáš se vrátil zpátky na své kanape. Zadržoval pláč. Karel to na něm už za ty roky poznal.
"A ještě něco," pokračoval po chvíli mírněji. "Už mě serou ty chlapi, co si sem věčně taháš."
"Cože? Ty si sem taky taháš ženský a mně to nevadí!" Zavřeštěl ten druhý. "To že ty držíš celibát ještě neznamená, že já budu taky!" Teď už měl slzy v očích.
"Ne, tak to není," pokračoval Karel tiše. Trochu zlomený v hlase. Vstal a došel k němu. Vzal ho za ruku. Tomáš k němu zvedl zrak.
"Pojď do ložnice."
"Tak dobře."