Turris Babel - hledání dokonalého jazyka

„Mlčící Bože,“ modlil se člověk, jda pomalu a váhavě tou nejtišší polopouští. „Dals nám jazyk, kterým k Tobě můžeme promlouvat, dals nám jazyk ze Sebe, jazyk, kterým jsi v nedohlednu času přikázal věcem, aby byly nebo nebyly. Jsme-li v samotě a nemůžeme-li mluvit k nikomu, máme stále jazyk, jímž Tebe můžeme oslovit, vždy a všude, na ulici, která se dáví davem lidí mezi zvratky člověčenství ve špinavých hradbách měst, i na poušti, kdy klopýtajíce řídkými keříky přemítáme, zda vystačí voda v měchu. Dals nám to, čím jsi stvořil svět: možnost promlouvat a právo mluvit k Tobě, i když nemůžeme mluvit k nikomu jinému, a ani slabika proto nebude vylita vniveč z našich srdcí, aby vsákla do prsti zemské.

Ty sám však mlčíš. Dal jsi nám celý svůj jazyk a zbylo Ti jen jediné slovo, slovo nejmírnější, nejhlubší a nejvšeobsáhlejší, totiž mlčení. Nám jsi dal plnou amforu jazyka, ačli k jejímu vypití nestačí naše chatrné mysli, nám jsi dal všechno právo mluvit, ale mlčení, pravé a úplné mlčení, ticho, které je vznešenější, krásnější a plnější nad každé slovo, to sis ponechal. Ó, jak bys mohl nemlčet! Jaké jiné slovo by mohlo vystihnout Tvou vznešenost, nežli slovo, kterým mluví celý Vesmír, není-li ztrýzněn důtkami lidství?“

Zastavil se na chvíli, nejistě rýpnul holí do země a rozhlédl se po obzoru. V dáli uviděl stíny stavby, k níž byl vyslán.

„Kéž bych, Mlčící, směl mlčet, směl být tichý, všetvárně tichý, tak jako je to dáno Tobě – vždyť zde slyším Tvé ticho jasně, zřetelně a přesně. Mým údělem je však mluvit, mluvit jazykem, který dalo člověku Tvé ticho. Mluvit k Tobě a za Tebe, neboť to je součást úkolu jazyka. Vše oslovit, každou jednotlivinu, všeho se tázat, všemu sdělovat to, co jsme vyslechli z Tvého ticha, překládat Tvé mlčení do lidských slov, ale hlavně naslouchat Tvému tichu, uvědomujíce si plnost všech jeho významů.“

Opět pohlédl ke stavbě, k níž byl vyslán. „Kéž bych mohl stále slyšet Tvé ticho. Takto však Tě mohu pouze oslovovat, mluvit k Tobě. Lidství nezná Ticho a neumí žít mlčením. Umí však mluvit k Tobě a z Tvého ticha se učit. A někdy umí děkovat za Tvé mlčení.“ Šel dál, přemítal o veliké stavbě, kterou viděl v dáli a k níž byl vyslán.

… „Co tu chceš?“ křikl na něho zpoza jednoho vyššího keře biřic. „Sem nikdo nesmí. Králova spravedlnost.“ Poutník sáhl pod cestovní plášť a vytáhl znak kněžství. „Přicházím z Chrámu, příteli, mám zjistit postup stavby.“

Biřic se sklonil v očekávání urážky, ale kněz prošel pokojně a beze slova kolem něho.

Ruch začal houstnout, zástupy dělníků procházely všemi místy, lidé přenášeli v rukách či na plecích vaky písku, vápna, dřevo na výztuže, vlekli na dřevěných smycích velké stavební kameny od skladů ke kameníkům a od kameníků ke stavbě. Tesaři sbíjeli lešení, architekti křičeli na dělníky, většinou postradatelné válečné zajatce, ozývaly se třesky kamenických kladiv i ostrý svist důtek. I zde však bylo zázračné ticho, ačli vzdálené a zasypané v závějích lidského hlasu, bylo zde a umožňovalo vše, co bylo slyšeno.

Neboť i zde platí ta nejnesnadnější a nejnepřipustitelnější z tajemných pravd, totiž že nic není jediné, ale je-li jedno, znamená to, že je netoliko toto jedno, ale též že je i nějaké jiné. Je-li hluk, není jen hluk, ale je proti tichu, je-li hmota, není jen hmota, ale je v protivě k duši, je-li míjivost, tedy je i věčnost, a tyto dva protiklady, jedno a druhé, se navzájem vymezují a obsahují...

Stavba byla dávno před dokončením. Do výše pněly nanejvýš základní stupně, pod lešením nebylo lze rozeznat zda dva či tři, a také obrovská, ostře vyčnívající plošina.

„Prosím, kde najdu kameníky a stavitelské mistry?“ otázal se jednoho z dozorců s kněžským znakem v ruce. Znak byl zlatý náhrdelník s vyrytými jmény bohů. Dozorce beze slova ukázal směr.

V boudě pro stavitele se připravovaly sochy a basreliéfy, kreslily se plány a přeměřovaly se otesané kameny. Uprostřed jejího ruchu stál model stavby a obrovský nápis, vytesaný již nyní do kamene, který měl stanout nad branou. „Největší z děl člověka, ke slávě lidských králů. Vesmíre, pokloň se a chval dílo člověka.“

Kněz se otřásl nad tou zrůdnou a šílenou směšností. Tu ho v davu stavitelů rozeznal jeden známý, přiblížil se k němu a oslovil ho jménem. Nebyli žádní velcí přátelé, několikrát spolu promluvili v úředních věcech, přesto se k sobě chovali vlídně, přátelsky a dosti důvěrně.

„Jsem zde úředně. Mám dohlédnout, jak pokračuje stavba. Mohu si ji prohlédnout?“ otázal se kněz po zdvořilých pozdravech.

„Zajisté. Za chvíli nastane večer a dělníci odejdou ze stavby. Nemáme dost oleje, abychom jim svítili.“

Kněz si pomyslel: „Vida, a Mlčící nemusel šetřit na oleji, když stavěl své dílo, kterým je všeliká příroda a vesmír, jak je utvořen.“

Rozhovořili se o úředních věcech. Známý představil kněze jiným stavitelům, předložil mu rozpočet a všechny nezbytné záznamy, provedl ho kolem nápisů a basreliéfů, nařídil kuchařům, aby připravil večeři i pro hosta. Nikdo ze stavebníků si ho příliš nevšímal, byla to ostatně ta nejběžnější obhlídka. Promluvil několik slov i s knězem, který působil přímo na stavbě. Pak vyšel ze stavitelského přístřešku a prohlížel si dlouze okolní hornatou krajinu.

Když se setmělo, zazněl signál k ukonční denních prací a pracovní čety se začaly pomalu stahovat ze stavby do strohých, špinavých táborů na ubohé jídlo a několik hodin spánku, vyšel kněz se svým průvodcem po kosé rampě do výše.

Vycházeli po rampě, v ruce vzácné olejové lampy, jako podivní poutníci do temnot. Stavbu nikdo nehlídal, byla ponořena do tmy. Tábor dělníků zářil skromnými, nezbytnými světly, stavitelský přístřešek jasem okázalé slavnosti. Ale věž sama byla temná. Hle, jak snadné je pro přírodu, aby učinila neviditelným největší z lidských děl a vytrhla je všelikým očím.

Kameny mrtvě obestavovaly pochmurnou ústřední dutinu, do níž padala vyčítavá nebeská tma, polourovnané řady kamenů, písek, cihlový prach, vápno, škaredá lešení, to vše se pod šlářem tmy hanebně spojovalo v odporném nebezpečenství nehotového díla. Krev bičovaných, jejich hmatné a čitelné lidství, přispívaly k dojmu nedůstojnosti. Roztržená, vysvlečená stavba, vystavená jako rozpolcelé tělo a ponížená ve své nahosti, útrobnosti a potracenosti, se chvěla pod trestající Dlaní, která na ni doléhala, i pod zpytavými pohledy kněze a stavitele. Byly postaveny první dva stupně, ne více, ostrá rampa se však zbytečně tyčila až k pomyslnému sedmému či osmému, čněla zbytečně nad celou konstrukcí jako čepel nesmyslného nože, který hledá nepřítomného soupeře, jenž je skryt.

„Vše pokračuje dobře, podle plánů. Bude to nejslavnější stavba všech dob. To největší, co kdy člověk vytvořil, největší lidské dílo a jeho věčná památka. Přijdou sem i bohové a budou se klanět, až naši stavbu uvidí. Probodneme sama nebesa. A lidé o tom nemají tušení, neví, jak budou úžasně a slavně vyvýšeni, jak se svým dílem dostanou nad bohy. Je to nádherná, veliká stavba,“ chválil stavitel a ukazoval zajímavé prvky pochodní, nadšený dílem, na němž spolupracoval.

Kněz neviděl nic krásného. Spíše smutně směšnou drzost. Je to největší dílo člověka, o tom není sporu. Ale jeho slávu zničí již tma, která je zakryje. Na jeho stavbě si nemohou dovolit ani olej do lamp. Za léta dřiny postaví kupu kamenů s pyšným nápisem – a Mlčící vytvoří bez pýchy, bez námahy a bez luceren v jediné vteřině dílo tolikrát větší! Hle, vždyť každá hora je vyšší a majestátnější, než tato ubohá vížka, žalostný a zbytečný chrám lidské pošetilosti. A hory nic nezlomí, nejsou duté, marnivé, nerozhryže je všeznicotňující čas, leda až se zalíbí jejich Staviteli a tento je nahradí jinými. Mlčel však, jako mlčí Ticho, které stojí vůči hluku tohoto světa, ač je přelito nejhoršími řečmi a rouhavostmi. Mlčel a prohlžel si vše. Stavba jistě ve své ohavné, slizké nedorozenosti postupuje dobře a rychle, rozpočtů se drží a žádné potíže neohrožují její průběh. Ta čísla také mlčela.

Sešli dolů. V boudě stavitelů se na mlčenlivém, tichém plameni peklo mlčící jehně. To dobré mlčelo, to špatné, lidé, stavitelé, se veselilo. Smích, písně o nevěstkách, silné víno, dech hýření poléval všechny votivní sochy a nápisy, oslavující lidskou marnost. Neřest prorostla nad hladinu cti jako zrůdný leknín z bezedné tůně. Kněz na přání všech hýřících posvětli jejich neřest úlitbou a slavnostní modlitbou, ale pak raději z přístřešku vyšel.

Tábor kolem stavby byl přísně hlídán, aby dělníci, váleční zajatci, nemohli utéci. Stráže s meči a s holemi obcházely palisádu kolem tábora. Na tohle bylo pochodní dost. Kněz vystoupil po rampě až k její hraně. Byl nad hlubinou, nad kamenným lůnem lidské pýchy a smrti.

„Tuším, proč mlčíš, Tichý,“ promluvil dávným jazykem do mrtvosti stavby, do její vyschlé žíznivosti po směšném a ubohém. „Dal jsi lidem jazyk, mocný a veliký jazyk, ten byl však znesvěcen jejich urážkami a hanebnostmi a ztratil proto svou moc. Bude-li jazyk očištěn, budeš jím zase moci hovořiti, vykoná-li jazyk přísné pokání, nebude bez moci jsoucím zvukem hlasu, ale jazykem stvořitelským. Ale i kdybys, Mlčící Bože, člověku jazyk navrátil, poskvrnil by jej tím, že by hovořil k ne Tobě, ale k míjivým věcem a ještě míjivějším lidem, nehlásal by vznešenost, ale pýchu.

Odeber raději člověku jeho jazyk a zmať řád, který v jazyce je a kterým bylo nebytí přikázáno, aby bylo. Zbav jazyk vší moci a navrať ji, až se bude kát. Mlčící, mlčíš stále, nevím, zda vyhovíš mé prosbě nebo ne, prosím Tě však, abys... Jak je to strašné, lační-li člověk a žízní po spravedlnosti, musí žádat i o svůj vlastní trest! Mlčící Vládce, odeber nám moc jazyka, kterým jsi nám dal možnost a zaslíbil nás k oslovování a oslavování. Mlčící Vládce, vzdal od nás jazyk, dokud mu pokáním nenavrátíme jeho svatost!“

Do tichého hrobu spadnul jeho povzdech.

„Smíme se Tě tázat a prosit Tě o cokoli chceme, ale Tvou odpovědí bude vždy jen Ticho, svaté Ticho, protože to je tím jediným, co je svou plností hodno, abys jím mluvil. Zbav lidi možnosti, aby znesvěcovali slova mluvením vespolečným, mohouce oslavovat toliko Tebe, svaté Ticho! Neboť jen Ty rozumíš každému slovu a odpovíš nejpatřičnějším Tichem, které vede k rozvažování a očištění. Mlčící, potrestej člověčenství a zbav je porozumění slovům Tvého svatého jazyka! Prosím Tě jménem lidství o Trest, Mlčící!“

Tu uslyšel z tábora a přístřešků, z nichž k němu zaznívalo veselí stavitelů, jakýsi hluk. Nemohl rozeznat, z čeho by mohl pocházet. Byly to výkřiky strachu, zoufalství a podivnosti.

Seběhl dolů, klopýtal o přílišnou rovnost a hladkost výstupu rampy. Když došel k její patě, byl všude nezměrný zmatek. Otroci v děsu pobíhali, sráželi palisády i zábrany, stráže se k nim připojovaly, odhazovaly meče a hole, stavitelé svrhávali sochy džbány vína i vytesané nápisy. Jedna z palisád vzplanula, přístřešek rovněž.

Když vyšel až k patě rampy, křikl k němu jeden z dělníků: „Aurahmand llagla faranzi!“

A jiný: „Taughari, taughari, taughari!“