Zkouška

Ze zapadajícího slunce zbyly už jenom rudofialové čmouhy, ale stále ještě bylo teplo a světlo. Za hodinu začne z lesa táhnout chlad a dostaví se komáři. Teď je ale ještě krásně. Nejlíbeznější a mnou nejmilovanější chvíle z celého dne...

Ležela jsem v houpací síti jak přežraný líný pavouk. Občas jsem vystrčila nohu a mírně se palcem odrazila od vyprahlé hlíny plné jehličí a vystouplých kořenů borovic. Rezaté řetězy konejšivě povrzávaly. Lážo plážo. Prostě nádhera. Měla bych se radovat ze života, a ne mít zase plnou hlavu výčitek!

Od rybníka sem doléhalo cákání, šplouchání a frkání, jako by se tam ráchalo stádo koní. Do podvečerní vůně lesa a suché trávy se vmísila vůně šampónu a dětského mýdla. Jiné jsem v chatě neobjevila. Jak příznačné- mýdlo pro děti! To použiju, rozhodla jsem se masochisticky. Až nebudu vědět, kudy kam, vrazím mu: „Vždyť ty i voníš jako to dítě!“

Pochybnosti jsem měla hned od začátku, co bych si to nepřiznala. Nejdřív mě pobavilo, pak i polichotilo, že se kolem mě tak očividně točí, zatímco kolem něj se točily pro změnu všechny ostatní kolegyně, všechny v tom „správném“ věku,“přiměřeném“, pak jsem se zalekla a odtáhla se. Nevšímal si toho, a točil se dál.

„Budeme kamarádi, jo!“ Opravdu jsem pronesla tuhle stupidní frázi. „No dovol,“ ulevil si tak opravdově, že jsem se rozesmála. „Tak teda na tvé riziko,“ oznámila jsem mu rezignovaně, když jsem konečně vyjmenovala všechny důvody, proč spolu nemůžeme chodit ani nic podobného, zatímco on se smál a svítil si na mě nadšenýma klukovskýma očima.  „A následky si ponesu sám!“ uzavřel to slavnostním hlasem, a přede všemi ostatními zaměstnanci, kteří se právě vraceli z oběda, si mě pevně přidržel a dlouze políbil...

Přiběhl od vody a uličnicky nade mnou zavrtěl mokrou hlavou: „Vstávat a cvičit!“ Ani mě tak neprobrala studená sprška z jeho vlasů, jako ta narážka na známý večerníček. Je to kluk, a já jsem pedofilní osoba středních let. Jsem na chatě s klukem, který mi cituje Boba a Bobka. Který je o pouhých deset let starší než můj vlastní syn, zato o dvanáct mladší než já! Plnoletý už nějaký ten pátek je, takže do lochu nepůjdu, což je tak jediná pozitivní zpráva...

A o kolik jsem já starší nežli on... „Víš, kolik ti je? Podívej se do zrcadla!“ Matčin hlas se dramaticky zlomil do fistule. „Ten má z tebe leda tak srandu! Za pár let si najde mladou holku, a po tobě už ani nevzdechne!“

Něco takového slyšet vždycky potěší, ale od vlastí matky dvojnásob. „To si nemůžeš najít sobě rovného?“ Myslela to zcela vážně, a já se nad jejími slovy vážně zamyslela. Nehledala jsem vůbec nikoho; ani rovného, ani nerovného. Po čtyřletém manželství s takto rovným jsem se zařekla, že už nikdy více. A po dvouleté známosti s ještě rovnějším jsem se smířila, že budu žít sama. To má taky svůj půvab! Bude- bude. Nebude? Nezblázním se. No a on je...

Seběhnul ze schodů, až to zadunělo, a obezřetně se blížil k houpačce. „Hele- mír, jo?“ ubezpečoval se zbaběle. Okázale jsem pokývala. Mír. Ovšem. Jak jinak. Měl na sobě jenom kalhoty od pyžama. Chytla jsem si ho za ně a přitáhla si ho těsně k houpačce. Já ti dám mír! Mírně jsem se pohupovala, aniž jsem pustila gumu kalhot. Střídavě jsem obnažovala chlapsky zarostlý klín, a střídavě jsem do něj jemně drcala. „ No ne, ty tu máš rozparek,“ potěšila jsem se, „a funkční!“ Hned jsem jej vyzkoušela, a fakt. „Počkej,“ zašeptal vytřeštěně, „myslíš, že sem od sousedů není vidět?“ „Je,“ připustila jsem. „A taky je sem vidět z dolní cesty,“ přidala jsem vlídně další informaci, a pořád jsem se odstrkovala. „No ale teď tudy nikdo nepůjde, viď“ zaprosil, ale já jsem nehodlala přistoupit na žádnou milosrdnou lež. „Půjdou tudy všichni chataři- na procházku před spaním, víš, to je takový zdejší zvyk,“ poučila jsem ho přejícně a stáhla mu pyžamovky až ke kolenům. „Taky je tu děsná ozvěna, to bys nevěřil...Stačí vzdychnout, a vědí to až v Budějovicích! No, ale jestli se bojíš,...“ Nechala jsem otázku krutě viset ve vzduchu a dala mu pusu na horké břicho.

Stál přede mnou nahý, vzrušený a bojoval svůj marný boj, zatímco mně se začala vtírat neodbytná myšlenka. Naprosto šílená, ale o to vlezlejší. Jestli jsem si až do teď jenom hrála, najednou jsem byla smrtelně vážná. Jestli to udělám, něco tak ujetého, znamená to, že můžu. Že si ho můžu dopřát. Chlapa o dvanáct let mladšího. A že to dobře dopadne! A jestli to teď odpískám, tak na to nemám a propustím ho...

Pyžamo jsem stáhla úplně až na zem, přišlápla ho nohou, abych měla volné ruce, olízla si rty a s pootevřenými ústy naposledy vzhlédla.