Refugio

Zrovna jsem seděl ve svém obchůdku, když se ozval telefon. Neměl jsem ten zvuk nikdy rád. Většinou s sebou nesl potíže, nebo povinnosti. A ani o jednu z těch možností jsem nastál. Chvíli jsem přístroj pozoroval, jak pod náporem vibrací tancuje po stole a když jsem se konečně odhodlal zjistit, kdo stojí za vyrušením z mé letargie, utichl. Záhy  do ticha zazněl tón doprovázející příchozí zprávu. "Jedu za tebou," stálo na displeji. Martin. Kdo jiný. Kdo jiný by se mně pokoušel dovolat a kdo jiný by se za mnou do té pustiny, kde jsem trávil už druhý rok života, vydal. Pohodlně jsem se uvelebil ve starém koženém křesle a přemýšlel, jestli jako první vstoupí do malé místnůstky Martin, nebo se stane malý zázrak můj stagnující byznys oživí jeden z mála zákazníků.

Za poslední čtyři měsíce, kdy jsem skoro přirostl ke svému obchůdku v jedné z úzkých uliček nedaleko náměstí baskického městečka Zumarraga, se tu jen zřídka kdy objevil někdo, koho bych mohl nazvat skutečným zákazníkem. Vlastně si je pamatuju všechny. Několik místních, pár zbloudilých turistů a asi desítka obyvatel San Sebastianu, nejnudnějšího města na pobřeží Biskajského zálivu, kteří vážili hodinovou cestu sem do hor. Jen proto, aby za nemalý peníz nakoupili pravý český křišťál.

Ale abych byl upřímný, nic jiného jsem neočekával. Ne dlouho poté, co jsem předloni koncem léta přiletěl, abych unikl starostem, které na mě v mé milované Praze číhaly za každým rohem, jal jsem se pomáhat své matce v její nádražní trafice. Ačkoli zkostnatělost a konzervativní povaha místních bily do oči, dlouho jsem se zdráhal uvěřit tomu, s jakou zabedněnosti starousedlíci náš obchod míjeli.

Baskové. Ten zvláštní národ na severu Španělska, který jako by k Pyrenejskému ostrovu ani nepatřil. Místo opálených jižanských tváří, šedivě světlá pleť, místo španělštiny baskičtina a místo temperamentu jakási nehmatatelná a těžko pochopitelná povaha. To jsou Baskové, bojovníci za svobodu tohoto průmyslového kraje. Na druhou stranu je třeba říct, že nás, stejně jako všechny cizince, přijali nadmíru vstřícně.

Z mého zamyšlení mě vytrhl Martin. Na zdejší poměry nezvykle vysoký chlapík, jen o málo starší než já. Je skoro zázrak, že se tady, daleko od všech svodů evropských velkoměst, objevil Čech. Navíc ve stejném městě. Jako hospodský se neměl zle. Určitě lépe než v Ostravě, odkud pocházel. Snad pomyšlení na příjemný výdělek, možná životní nátura zasazovaly do jeho mladistvě vyhlížející tváře věčný úsměv.

"Tak co křišťál?" volal na mě ode dveří místo pozdravu. Navzdory svému slezskému přízvuku poslední slovo natáhl jako rodilý Pražan. Skleněná výplň dveří se otřásla, když se za mým hostem zavřely a dva schůdky, které se jako neviditelná past pro neznalé ztrácely pod temně rudým kobercem v šeru mého krámu, tiše zavrzaly. Jen pár vitrín zářilo do té ztemnělé atmosféry. Ačkoli jsem z finančních důvodů interiér příliš neobměnil, byl podle mého gusta. Přesně podle mého gusta! Ani ty nejodvážnější sluneční paprsky se nepokusily vstoupit do mého království. Jen pohled přes prosklené dveře prozrazoval, že den je plném proudu a jeho boj se soumrakem ještě ani nezačal.

"Nula, nula, nic," odpověděl jsem suše na Martinovu otázku. Vstal jsem z křesla, které tu zanechal majitel domu jako součást vybavení a teatrálně jsem prošel mezi vitrínami.

"To máš fuk," přešel Martin rovnou k věci a na dřevěný stůl rozložil jakousi starou mapu..

"Vidíš to refugio?"

Zamžoural jsem na zjevně často používány arch papírů, jehož okraje se na některých místech třepily.

"Tady u jezera?" ukázal jsem prstem na modrou plochu.

"Jo, přesně! A všiml sis ho tehdy?"

Tehdy? Jaképak tehdy? Snad jsme tam už byli?

"To je...?" začal jsem tázavě a teprve teď jsem na mapě rozeznával místo, kde jsem před několika týdny málem vypustil duši.

"Jo, Picos del Infierno;" usmál se Martin.

"Tady pod ledovcem?"

"To není žádnej pořádnej ledovec," ušklíbal se Martin při narážce na můj nedávný boj s několikametrovou vrstvou sněhu, která mě, pravda, v květnu překvapila.

"Dobře, ale je to tam. U toho posledního jezera..." začínal jsem se pomalu orientovat v mapě, kterou přinesl.

"Jo," prohodil suše, jako by čekal na mou reakci.

"No, já tam žádný refugio neviděl. Vždyť to je... Kdo by tam stavěl refugio? Musí to být pěkně vysoko a navíc dost daleko od civilizace, pokud si dobře vzpomínám."

Vzpomínal jsem si velice dobře. Ale refugio, horskou chatu, poslední záchranu pro turisty, jakési útočiště, jak těmto stavením říkají místní, jsem v paměti hledal marně. A jistě bych si všiml! Tyto stavby uprostřed ničeho ve mně vzbuzují nepochopitelnou zvídavost. Když jsme se nedávno vydali z horské ubytovny na túru do oblasti nazývané Picos del Infierno, Pekelné vrchy, žasl jsem nad chatou u jezera, asi dvě hodiny cesty od nejbližší silnice. Za celých čtrnáct hodin pochodu jsme nepotkali živáčka a jediné, co kromě chaty s heliportem napovídalo, že nejsme jedinými obyvateli planety země, byly stopy ve sněhu a nízká betonová přehradní hráz vzdálená několik hodin chůze od naší základny. A přesně tady, pod vrcholky třítisícovek měla podle mapy poskytovat všem dobrodruhům bezpečí a ochranu před bouří jakási stavba.

"Ty tam chceš jet znovu, že?" podíval jsem se na Martina skoro vyčítavě a jen těžko jsem skrýval nadšení.

"A ty ne?"

"Upřímně..." Vzpomněl jsem si na poslední cestu do těch míst a trochu se mi zatočila hlava. Abych byl zcela upřímný, poslední část zpáteční cesty jsem přestával věřit, že ještě někdy uvidím své blízké. Promáčené tenisky, které skoro křičely, že jejich majitel se buď zbláznil, nebo netušil, do jakých míst se vydal, vzbudily po mém návratu na chatu živou diskusi, takže moje objednávka - ibuprofen, čaj, čtyři cukry a tabulka čokolády - proběhla bez povšimnutí.

"Tak co, jdeš?" zaznělo naléhavě do hrobového ticha.

"Jo," odpověděl jsem tiše.

"Máš všechno?" zeptal se mě Martin přísně, když jsem do zavazadlového prostoru jeho kombíku ukládal přecpanou plážovou tašku a černý batoh.

"Neboj," snažil jsem se uklidnit obavy, které přímo sršely z jeho pohledu.

"Bojím," prohodil skoro rezignovaně a znovu nevěřícně zhodnotil mou bagáž.

Chápal jsem ho. On, kovaný turista a sportovec a já... Chlapík těsně před třicítkou bez pořádně výbavy a fyzické kondice. Nikdy jsem zcela nepochopil, proč absolvuje všechna ta martyria s mou maličkosti v patách. Když jsem v horách během našich toulek krajinou občas ztratil  jeho siluetu z dohledu, nejdříve jsem svůj vztek směřoval na sebe. Nenáviděl jsem se za svou pomalou obezřetnou chůzi v neadekvátní obuvi. Za svůj strach z výšek. Ale později, když jsem vyčerpáním skoro neviděl, jsem veškeré negativní emoce soustředil na Martina. Ale jen těžko jsem mu mohl něco vyčítat. Především proto, že byl až příliš daleko přede mnou.

"Máš aspoň pořádné boty?"

Znělo to skoro otcovsky. Boty jsem měl. A poprvé mužů říct, že dokonce pořádné. Vysoké, vodě odolné pohorky si hověly v tašce připravené zdolávat pyrenejské vrcholy, stejně jako nepromokavá hřejivá bunda a vydatně jídlo. Měl jsem vše, co mi tehdy chybělo k pohodlnému výstupu k jezerům a ještě výš - k Pekelným vrchům. Snad jsem tentokrát nic nepodcenil.

"Spacáky máš?" ujistil jsem, když se za mnou konečně zavřely staré domovní dveře. Martin souhlasně přikývl. Rychlým pohledem jsem zkontroloval železnou roletu na vstupních dveřích do mého obchodu. Byla stažena stejně jako žaluzie ve všech oknech náležících prvnímu patru, kde se rozprostíral můj staromládenecký byt. "Snad už dnes nikdo nepřijde," zamumlal jsem si pro sebe trochu vyčítavě. Pohled na hodinky prozrazoval, že do konce pracovní doby zbývají skoro tři hodiny. Martin se konečně rozjel a s ním i tři další vozy, které mezitím v úzké uličce vytvořily nezvyklou kolonu.

Kopcovitá baskická krajina se za námi pomalu zavřela a měkké odpolední slunce před našimi zraky pozlatilo pyrenejské velikány, vedle nichž by se kopečky kolem Zumarragy jevily jako dorostenecké fotbalové družstvo vedle národního týmu. Svižně jsme projeli kolem jezera u městečka Yesa, které pro mě představovalo bránu do velehor. Znovu jsem si vzpomněl na tu noc před lety, kdy jsem s Hanou na sedadle spolujezdce projížděl po stejné silnici. V kapse pár eur, před námi tisíce kilometrů a v očích nadšení, které tehdy kalil pocit jakési stísněnosti, kdy jsme za sebou nechávali přívětivou domácnost mé matky a s naším miniaturním hatchbackem se prokousávali neznámým krajem.

Teď jsem seděl na místě spolujezdce já a Martin se neomylně s chirurgickou přesností zkušeného řidiče přibližoval k našemu cíli. Do lázní Panticosa. Jen pár domů, chat a nevelký areál lázeňského střediska na konci slepé cesty. Dál už silnice nevedla. Posledním místem, kde asfalt dovoloval silnému autu plynulý pohyb vpřed, bylo parkoviště před turistickou ubytovnou.

"Dnes jsme tu dřív. Podstatně dřív," prohodil jsem.

"Jo, to teda. Hlavně jsme se nezdržovali prolízaním opuštěných baráku," vzpomněl Martin na nedávnou prohlídku města duchů v podhůří Pyrenejského masívu.

Přestože v údolí panoval teplý červen, tady nahoře už by si zimomřivější povahy začaly oblékat svetr. Z kopců, které lázeňskou osadu obklopovaly že všech stran, vál příjemně chladivý větřík.

"Buenas tardes!" vítal nás od dřevěného baru, který sloužil zároveň jako recepce, majitel chaty. Jistě si nás pamatoval. Cizinců sem mnoho nezavítá a pokud ano, nevyrazí tam nahoru v trepkách.

"Buenas, hombre, muy buenas," odpovídal Martin přátelsky. Na rozdíl ode mě se v konverzaci s místními vyžíval. Pominu-li lepší jazykovou vybavenost, zřejmě netrpěl vůči Španělům takovými  předsudky jako já.

"Dvě lůžka, prosím," předběhl jsem ho, abych zase nezačal nabývat dojmu, že jsem tu jen jakýmsi přívěskem. Zaplatili jsme necelých třicet euro za dvě místa na palandách a usadili se u dřevěného stolu. Martin začal pomalu rozkládat obstarožní mapu.

"Kde jsi ji prosím tě vzal?" zeptal jsem se zvídavě, když jsem si teď, na plném světle, všiml, jak se papír skoro rozpadá.

"Od jednoho štamgasta. Je stará asi třicet let, ale to refugio by tam mělo být."

Majitel chaty zvedl oči.

"Refugio?" zvolal na nás od výčepu.

"Ano, refugio u posledního jezera. Znáte to tam?" upřel Martin své naděje k muži za barem. Zavalitý prošedivělý muž si rukávem košile otřel pot z čela. Z výlevky, kde právě myl sklenice, stoupala pára a jeho tvář byla ještě více rudá než obvykle. Nebyl to typický Španěl. Spíš bych hádal, že je to Němec, nebo Brit. Nasadil si brýle a přisedl si k nám. Zahleděl se do mapy, která zabírala takřka celou desku jídelního stolu pro šest strávníků.

"Jo, slyšel jsem o něm," pronesl zamyšleně hlubokým hlasem aniž by přestal sledovat mapu.

"A byl jste tam?" zeptal jsem se konečně. Ta otázka visela ve vzduchu už dlouho. Španěl se usmál.

"Pánové, jestli jsem tam byl? Byl a nebyl," odpověděl trochu zmateně.

Muž u vedlejšího stolu, který cucal své zvětralé pivo se náhle přitočil zahleděl se na cár starého papírů na stole. Chování místních bylo zvláštní. Jako by v těch místech zakopali poklad a dva cizáci se teď rozhodli v jejich teritoriu slídit.

"Já ji viděl," řekl po chvíli chlápek.

"Neposlouchejte ho, už má dost," snažil se majitel zpochybnit mužův výrok.

Nechápavě jsme se na sebe s Martinem podívali.

"Tak jak to je? Je tam ta chata?" zeptal se Martin nezvykle příkře.

"Asi tak," začal vyprávět skoro spiklenecky chatař. "Nevím, kde jste tu mapu našli, ale žádné refugio tam nenajdete. Prostě tam není. Někdo tvrdí, že tam nikdy nebylo, jiní vyprávějí, že ho smetla lavina, ale nikdo ho na vlastní oči neviděl."

"Já ho viděl!" vstoupil znovu do našeho hovoru chlapík, který konečně dopil svoje pivo a hrál si ve své drsné ruce s prázdnou sklenici. Martin mě vzal na chvíli stranou.

"Hele, moc to nevidím. Aši špatná mapa," pronesl sklesle, když jsme vyšli před chatu a posadili se na kamenné schody.

"Hm, ten ožrala viděl bůh ví co a ten chatař mi přijde taky trochu mimo," přitakal jsem.

"Pořád nad tím přemýšlím. Ta mapa není tak stará. Třicet let. To by si někdo pamatoval. Konec konců není to ani měsíc, co jsme tam procházeli a já nic neviděl," pokračoval Martin.

"Já taky ne."

Pomalu jsme ztráceli naději. Ale to nic nezměnilo na našem rozhodnutí vydat se do těch míst a pokusit se staré refugio najít. Ve mně naopak zvědavost zesílila. Vážně to vypadalo, jako by majitel chaty před námi něco tajil. Martin šel po večeři spát. Uvelebil se ve svém spacáku, zatímco já se procházel kolem potemnělé chaty. Široko daleko nesvítilo jediné světýlko. Jen měsíc občas překonal hradbu mračen a na chvíli zalil údolíčko bílým světlem. Zapálil jsem si a sledoval obrysy vrcholu Garmo Negro. Třítisícovka, která se tyčila ještě skoro patnáct set metrů nade mnou, mi teď přišla skoro na dosah. Zahodil jsem zbytek cigarety a přesunul se do jídelny.

"Hola, hombre!" zaslechl jsem za sebou.

Otočil jsem se a očekával úlek, ale postava pod tlumeným světlem, které sálalo z jediné rozsvícené lampy v rohu dřevem obložené místnosti, nepůsobila vůbec děsivé. Naopak. Bylo příjemné spatřit živou duši, když se ostatní nocležníci teď, chvíli před půlnoci, oddávali tvrdému spánku o patro výš.

Odpověděl jsem na pozdrav a přiblížil se ke staršímu muži stojícímu ve dveřích. Byl to ten stařík, kterého majitel odpoledne nenechal  vstoupit do našeho rozhovoru. Posadili jsme se k jednomu ze stolů a já čekal, až spustí. Nemusel jsem ho nabádat, bylo jasné, proč přišel.

"Ta chata, to refugio, tam bylo. Chlapče, jako že tu teď sedím, vím, že tam bylo. Tam nahoře, jak jsou přehrady. Víš, jsou tam..."

"Vím, už jsme tam tudy šli. Vím o nich."

Všiml jsem si, jak se mu zaleskly oči a koutky vystoupaly do mírného úsměvu.

"Tak tam, kamaráde, tam jsem dělal. Už je to dávno. Spoustu let. Stavěli jsme ty hráze tam nahoře. A tu poslední..."

Na chvíli se odmlčel a začal něco hledat ve svém málem šedivém batohu. Vytáhl plechovku s pivem. Tiše zasyčela, když ji konečně otevřel a než se stačil pěnivý mok rozlít po stole, přiložil plechovku k ústům.

"Ta poslední hráz, na tu nezapomenu. Těmahle rukama jsem ji stavěl. Není to vrchol architektury, já vím. Ale umíš si to představit tam nahoře? Těžká dřina."

"A co to refugio?" přerušil jsem jeho zdlouhavé vyprávění.

"Stálo tam. Bylo tam. Jak říkám. Ale pak..."

Poslouchal jsem pozorně každé slovo a začal jsem nabývat dojmu, že stařík přehrává. Že si užívá svých pár minut slávy.

"Pak přišla lavina a strhla ho," zakončil celé vyprávění až příliš prozaicky.

"To je celé?" zeptal jsem se zklamaně.

"Vlastně ne. Tehdy, bylo to z kraje jara, víš, když jsou všude kolem masy sněhu, tam hledala úkryt skupinka turistů."

"Turistů?"

"Jo, asi pět lidí. Starých jako ty a ten tvůj kamarád."

"A co? Jak dopadli?"

"Nijak," odpověděl a dopřál si pár doušku piva, jako by historka skončila.

"Nijak?"

"Noooo, našli zbytky té chaty. Víš, nepředstavuj si to jako nějakou víkendovou chatu na pobřeží. Byl to jen útulek pro zbloudilce. Kamenné stavení, kamenná podlaha a ohniště. Nic víc. Pár šutrů se našlo. I věci těch dobrodruhů."

"Věci?" zarazil jsem se.

"Jo, věci. Věci, co si lidi berou do hor. Oblečení, mačky, cepíny. Ale těla ne. Těla nikdo nenašel."

Na sucho jsem polkl. Přemýšlel jsem, na kolik se té historce dá věřit.

"Ale odpoledne jste říkal, že jste chatu viděl," vzpomněl jsem si na staříkova slova.

"Viděl. Myslím, že jsem ji viděl. Ale to už je pár let. Víš, už nejsem nejmladší a těžko říct, kdy mi síly naposledy dovolí se tam nahoru podívat. Čas od času tam zajdu, abych viděl svou hráz. Třeba naposled, co já vím. A jednou, když jsem se tak procházel a holedbal se, co jsem jako mladík postavil, tam stála."

"Hráz?"

"Ne hráz! Chata! Refugio! Objevilo se před mýma starýma očima."

"A pak?"

"Než jsem tam došel, bylo pryč."

"Zmizelo?" zeptal jsem se trochu naivně. Když se mi ta otázka rozležela v hlavě, chtěl jsem se smát sám sobě. Fajn, dědula se vypovídal a moje únava konečně dosáhla vrcholu. Úkol splněn, můžu jít spát.

"Nevěříš mi, co?" prokoukl mě můj noční společník.

"Těžko říct," snažil jsem se z odpovědi vykroutit.

"A ještě jedna věc," promluvil tiše stařec, "říká se, že v těch nalezených věcech, víš, po těch turistech, bylo něco, co tehdy nikdo nedokázal rozeznat."

"Nerozumím," prohodil jsem napůl zamyšleně a napůl znuděně.

"No, prostě tam poblíž hráze našli něco divného. Snad nějaký přístroj. Co si pamatuju, tak to popisovali jako něco, co by dnes připomínalo nějakou dětskou videohru, nebo co."

Návštěvník pomalu vstal a vydal se ke dveřím. Jako posel, který předá zprávu a zase odchází. Rozloučili jsme se a já se potichu vyškrábal po schodech do patra, kde kromě Martina dřímalo ještě několik výletníků.

Vyrazili jsme časně ráno. Martin jako vždy svěží a plný energie. Na rozdíl ode mě. Moc jsem toho nenaspal. Nikdy jsem nebyl skřivanem, spíše sovou, která noci raději tráví poletováním než spánkem.

K první přehradě jsme dorazili brzy. Ranní mlha se ještě nestačila zcela rozptýlit, a tak pohled do údolí nenabízel očekávaný zážitek, který by stál za delší zdržení. Nasadili jsme skoro vražedné tempo. Vodopády i rozlehlou planinu tvořenou balvany pokrytými lišejníky, které svou zelenošedou barvou dodávaly místu nádech nehostinnosti, už jsme stačili prozkoumat během předchozí výpravy. Nás cíl, vzdálený ještě několik hodin chůze, nás však čekal o několik set metrů výš.

Nemohl jsem se Martinovi nesvěřit s neočekávanou návštěvou, která mě zastihla během noci.

"Dědek má bujnou fantazii," usmíval se ironicky Martin.

Přikývl jsem.

"Bouda tam stála, přišla lavina, vetché stavení vzala s sebou a hotovo. To se stává," mluvil jako by najednou vůbec nezáleželo na tom, proč jsme sem, do samotného srdce Pyrenejí, přijeli.

"A co ti výletníci?" snažil jsem se ve svém společníkovi vzbudit alespoň nějaký zájem.

"Povídačky. Dětská videohra, žádná těla. Prostě bláboly unuděného staříka."

Martin začínal být cynický. Jako by skutečně zapomněl, že hlavním důvodem, proč jsme se vydali do hor, je staré refugio. Proč se zase trmácíme do těch kopců. Navíc nepříjemně přidal do kroku a já v obavě, aby mi jeho silueta zase nezmizela někde v dálce, musel zrychlit také.

"Tak proč jsme teda tady, když je všechno tak jasné?" pronesl jsem trochu podrážděně a z mého projevu bylo znát, že tempo, kterým se ubíráme vzhůru, je příliš svižné, než abych mohl mluvit bez zadýchání.

"A máš snad něco lepšího na práci?" ozval se Martinův hlas několik metrů přede mnou  a já si uvědomil, že ačkoli se snažím držet krok, vzdaluje se.

Došli jsme ke druhé přehradě. Vypadala větší, než před několika týdny. Především proto, že sněhová pokrývka ustoupila a odhalila obrys břehů, které ještě nedávno splývaly s vrstvou ledu na hladině.

Posadili jsme se ne velký kámen porostlý lišejníkem. Měli jsme spoustu času kochat se okolní krajinou, tajícím sněhem kolem nás a konečně zjistit, jak velký kus jsme urazili a jak dlouhá trasa je ještě před námi.

"Ukaž to," vytáhl mi Martin z ruky navigaci.

"Hm, pár set metrů převýšení je za námi," pochvaloval si při pohledu na čísla, která se na displeji zobrazovala.

"Jo, ale stejná štreka nás ještě čeká," ukázal jsem na displeji místo, které jsem podle papírové mapy orientačně označil jako náš cíl.

"To je divný," prohodil jsem při pohledu na zářící displej přístroje.

"Co?" zeptal se Martin nezúčastněně a zakousl se do banánu.

"Najednou mi zmizel signál. Žádný satelity v dosahu."

"To máš fuk, tam trefíme i bez nevigace," naznačil rukou směr, kudy vede naše červenou barvou značená cesta. "Ale byla by škoda," pokračoval, "kdyby se nám ta trasa neuložila. Docela by mě zajímalo, kolik ujdeme."

To mě taky. Proto jsem tracker vzal s sebou. Užitečná věcička. Rád jsem si v teple domova procházel záznamy z našich cest. Převýšení, vzdálenost, průměrnou rychlost. Čísla, to je moje. Jak rád jsem před známými a kamarády prezentoval nejvyšší body, kterých jsme dosáhli během našich výprav.

"Už je to v pohodě. Už mám polohu," zahlásil jsem vesele. "Takže, zbývá nám posledních pět set metrů převýšení do sedla, kde to refugio stálo. Aši ještě pět kilacku. Hodinka dvě volným tempem i s focením," dodal jsem optimisticky.

"Tak fajn. Tak pojďme."

Vstal jsem a ještě jednou pohlédl dolů na vodní plochu, která vévodila údolíčku pod námi. Sehnul jsem se pro svůj batoh.

"Au!" zaúpěl jsem.

"Co je?" zavolal na mě Martin, který, než jsem stačil vůbec vstát, už urazil několik desítek metrů.

"Ty vole, záda. Houser!"

"To si děláš prdel!"

"Ne. Au. Bolí to jako čert."

Pomalu jsem se narovnal a Martin se ke mně neochotně vrátil.

"Můžeš s tím dál, nebo se chceš vrátit?"

Z tónu, jakým otázku položil, bylo jasné, že o návratu nemůže být ani řeč.

"Dojdu to!" řekl jsem rozhodněji, než jsem vůbec chtěl.

"Fajn."

"Martine?"

"Ano?"

"Teď to ale myslím vážně. Zpomal, prosím tě, dost to bolí."

Tentokrát parťák skutečně zvolnil. Bylo mu jasné, že jakkoli se snažím, s bolavými zády se vykračuje těžko. S každým krokem v namáhavém terénu prolétla mou páteří bolest jako blesk. Ale postupovali jsme. Konečně jsme se přiblížili k vysokohorskému sedlu. Když se před námi rozprostřel pohled na poslední část cesty, těžko jsem mohl uvěřit svým očím.

"Ještě tolik sněhu?" podivil jsem se.

"Hele, to je vážně divný, co? Skoro mám pocit, že tak bílo tu nebylo ani tehdy," žasl nad sněhovou vrstou Martin, kterého jen těžko dokázalo něco vyvést z míry.

"Koukni, jak jsme vysoko. Podle mě jsme něco kolem dvou a půl tisíce metrů."

Zalovil jsem ve svém rukasaku a vytáhl navigaci.

"Ty vole, my už jsme asi půl hodiny bez signálu."

"Dej to sem, třeba to nemůže určit polohu, když to máš věčně zahrabané pod svačinou."

Ušli jsme několik stovek metrů. Pomalu. Jak jinak, když mě bolest zad navzdory dvěma tabletkám brufenu stále neopouštěla. Držel jsem krabičku, na jejímž displeji místo mapy blikala červená nula značící, že se přístroj nemůže spojit s jediným navigačním satelitem.

"Podělaná gepeeska!" ulevil jsem si.

"To je v klidu," konejšil mé rozčilení Martin, "obejdeme tenhle pahorek a měli bychom být v místě, kde stálo refugio."

Po římse jsme překonali skalní stěnu, která jako jedna z mála sněhové přikrývce odolala. Měl jsem takovou chuť vytáhnout foťák a udělat pár snímku té výšky pode mnou, ale raději jsem věnoval veškerou energii bezpečnému překonání poslední přírodní překážky, která nás dělila od přehradní hráze, nedaleko níž měla kdysi chata stát.

"Už jsem tady!" volal na mě Martin a já sledoval, jak poskakuje ve sněhu snad dvacet metrů pode mnou.

"Už letím za tebou!" odpovídal jsem a doufal, že se moje slova nevyplní doslovně.

Sestoupil jsem dolů, zatímco on uháněl směrem k pahorku nad přehradou.

"Heeeej," zakřičel jsem a můj hluboký hlas se vydatnou ozvěnou rozlehl mezi skalami.

"Co jeeeee?" hulákal vesele Martin.

"Opatrně, pod tebou může být voda!"

Pamatoval jsem si, že v místech, kde teď Martin radostně běhal, se při naší poslední návštěvě tohoto nehostinného místa rozprostírala hladina vodní nádrže. Ale teď byla celá pod sněhem. Nešlo mi to do hlavy. Sníh měl tát. Ted v červnu už po něm měly zůstat jen pomníčky, nepatrné pozůstatky, bílé ostrůvky. Místo toho se před námi rýsovalo bílé peklo. Velikány nad námi jako by získaly novou a mnohem mohutnější bílou přikrývku. Vůbec se mi to nelíbilo. Začal jsem přemýšlet, jestli jsme nesešli z cesty a neoctli se na jiném místě. O něco výš. Na špatné straně, což by mohlo tu sněhovou masu alespoň částenčně vysvětlit. Ale ne, to je hloupost! Vždyť před námi je vrchol, který se nám podařilo zdolat, pode mnou přehrada... Ne, nejsme na špatném místě. Poznávám to tady-

"Do prdele!" zaklel Martin.

Po úbočí horské stěny se linul zvuk praskajícího ledu. Ostrý zvuk, který svou dynamikou a rychlostí připomínal řítící se vlak a při tom zněl tak děsivě a cize. V místech, kde stál Martin, se bílý povrch začal rozestupovat a sníh se z obou stran zvětšující se praskliny sesypával do ledové vody pod tenkou vrstvou ledu.

"Martineeeee!"

Zapomněl jsem na svá záda a seběhl posledních pár metrů po svahu, které mě dělily od staré kamenné hráze.

"Lehni si! Lehni si na led!"

Než jsem to stačil zopakovat, propadl se Martin do vody. Jeho nohy zajely až po pas mezi ledové kry. Měl jsem pocit, že ho něco stáhlo dolů. Přišlo mi skoro neuvěřitelné, že zemská gravitace pracovala s takovým temperamentem. Běžel jsem po hrázi a vůbec nevnímal bolest.

"Plav ke mně!"

Martin se přidržoval ledu, který ho obklopoval z obou stran, ale kdykoli se pokusil vytáhnout pomocí rukou, tenká vrstva zmrzlé vody se pod náporem jeho váhy podlomila.

"Plav sem! Plav ke hrázi! Vytáhnu tě! Dělej!"

Snažil jsem se aby můj hlas nezněl příliš histericky. Rozhlížel jsem se kolem sebe, čím bych mohl kamarádovo snažení usnadnit a vytáhnout jej dřív, než doplave k pevné přehradní hrázi. Nikde nic. Jen bílá pustina místy ozvláštněná holými kameny. Trvalo věčnost, než se Martin v ledové tříští dostal až ke mně. Stiskl mou ruku tak pevně, jak jen může dospělý muž stisknout. Martin je bojovník, pomyslel jsem si. Kolik lidí by se poddalo osudu, zpanikařilo a za pár minut ztratilo vědomí. On ne. Doplaval až sem a měl ještě dost síly na to, aby se skoro sám vyškrábal na břeh. Byl na kost promočený. Oči rudé, konečný prstů a nos skoro modrý, ale dýchal, byl při vědomí a uvědomoval si, že musíme oba spojit síly, abychom se odtud dostali. Bezděky jsem zkontroloval telefon. Věděl jsem, že toto nehostinné místo bude jen těžko pokryté signálem, ale nedovolil jsem, aby moje naděje pohasla dřív, než se skutečně podívám, jestli nějakým zázrakem... Ne, ani čárka. Žádný signál. Pomoc byla vzdálená hodiny chůze odtud. Museli jsme si poradit sami. Okamžitě jsem že sebe strhl budndu, kterou si Martin oblékl místo promočeného oblečení. Boty ani kalhoty jsem mu nabídnout nemohl. Ležel tam a hlasitě oddechoval.

"Díky!" zasypal.

"Neděkuj. Ještě jsme tě odtud nedostali."

Srdce mi bušilo, nevnímal jsem chlad, nevnímal jsem bolest. Přistihl jsem se, jak několik vteřin bezradně zírám na svého kamaráda. Na jeho drkotající zuby, pobledlou tvář a chvějící se tělo. Na kamaráda, který byl za všech okolností nad věcí. Byl to vždycky on, kdo mi radil, jak správné dýchat, kam našlapovat, kudy jít a teď byl jeho osud v mých rukou. V mých nezkušených rukou.

"Zvládneš vstát?" zadíval jsem se mu do očí.

Pomalu se začal zvedat. Napřímil se a já z jeho tváře četl pocity, které ovládaly jeho mysl. Představoval jsem si tu pálivou bolest, která ho ve vodě musela skoro připravit o rozum.

"Jdeme?" zeptal se mě tak klidně, jak jen dokázal a zároveň mi tou otázkou, tím, jak ji vyřknul, předal pomyslné vedení.

"Jo, půjdeme."

Do jeho zkřehlého těla se pomalu vracel život. Voda odkapávala z jeho šatů a boty při každém kroku vydávaly odporný čvachtavý zvuk. Popošli jsme snad jen pár desítek metrů, když nebe nad námi změnilo svou barvu. Z modré oblohy, jen místy ozdobené několika bachratými bílými mraky, se nezvykle rychle stávala jednolitá tmavě šedá hmota, za níž se schovaly poslední paprsky slunce, které s sebou nesly naději alespoň na částečné vysušení Martinových svršků. Údolím zazněla rána doprovázena skoro hmatatelným duněním nekonečné ozvěny.

"Bouřka?" podíval se Martin tázavě na oblohu. Pohlédl jsem na hodinky. Čtvrtá hodina odpolední. Čas na bouřku, pomyslel jsem si. V tuto dobu zuří bouřky tady nahoře takřka se železnou pravidelností . Krátký intenzívní déšť z tmavých mraků, které ve své touze překonat pyrenejské velikány naráží na jejich nekompromisní skalnatý terén a poddajně ze sebe vydávají svůj obsah. Déšť. Prudký liják. Ale nikdy předtím jsem neviděl, aby se obloha zatáhla tak rychle.

"Pojď," promluvil tiše Martin, "když půjdeme ještě kousek po červené, dojdeme pod skalní převis. Tam se schováme."

Obdivoval jsem jeho duchapřítomnost a znovu mu předal velení naší zoufalé dvoučlenné výpravy. S respektem jsem vzhlížel k jeho znalostem. Nosil v hlavě mapy, místa, o kterých četl v průvodcích i z vyprávění turistů.

Prvních pár kapek  dopadalo na naše zkřehlá těla. Martin byl promrzlý na kost. Jistě. Ale i mně byla pořádná zima. Prudký vítr se kolem nás stáčel a bičoval společně se sílícím deštěm do našich tváří. Muselo mrznout. Třepal jsem se bez své bundy, jen ve svetru, jako ptáče, které se vyklubalo z vajíčka přímo do sněhu.

"Někde tu musí být značka!" ozvalo zoufale se z Martinových úst .

"Kde?"

"Tady. Vím, že na tomhle kamení byla značka. Pamatuju si to. Určitě tu byla."

"A víš kudy k tomu převisu?" zjišťoval jsem opatrně.

"Jo, po červené. Vím to. Psali to v průvodci."

Obloha potemněla. Skoro se zdálo, že někdo pomalu zhasíná světlo a déšť se zároveň stával čím dál méně snesitelným.

"Pojďme tudy," prohlásil rezignovaně Martin.

Následoval jsem ho. Tentokrát jsem vytušil, že ani on přesně neví, kam jdeme. Navzdory tomu peklu, co nám příroda společně s počasím připravila, jsme postupovali rychleji, než by člověk v takové chvíli očekával. Zašátral jsem v kapse v naději, že se navigace umoudřila a navede nás na cestu. Nic. Ani jeden satelit. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažil.

"Martine, nechceš to otočit začít se vracet?" zkusil jsem kamaráda odradit od jeho nápadu hledat přírodní útočiště.

"Ne, někde tady už to musí být. Nevidím značky. Jako by je někdo smazal, ale už jsme blízko, cítím to."

Neodporoval jsem mu. Konec konců, nebyl jsem to já, kdo se potřeboval urychleně dostat do sucha. Ale moje představa o bezpečí vypadala jinak, než jakýsi skalní výklenek.

"Kde jsou značky? Musí tu být značky!" opakoval pořád dokola.

Když jsem se rozhlédl po okolí, nabyl jsem dojmu, že je noc. Obloha byla skoro černá a z nebe padaly stále mohutnější kapky. Provazy vody, které se valily z mraků nad námi, už jsem skoro nevnímal. Přestal jsem Martina litovat. Byl jsem promočený stejně jako on.

"Jak dlouho už leje?" zvolal jsem do rámusu tříštící se vody o všudypřítomné skály.

"Dvecet minut? Co já vím."

Pohlédl jsem nad sebe. Hutný koberec černých mraků se rozprostíral do všech stran a nezdálo se, že by někde začínal, nebo končil. Skalní stěny ozářil blesk a skoro souběžně s tou prapodivné fantastickou podívanou se ozval hrom. Další nekonečna salva burácivého dunění.

"Cítíš to?" už jsem musel skoro křičet, aby mě Martin, jdoucí jen několik metrů přede mnou, slyšel.

Zastavili jsme se a nasávali vzduch.

"Něco se pálí," špitl zamyšleně Martin.

"Stromy tu žádné nejsou," přemýšlel jsem nahlas.

Znovu jsem se pořádně nadechl. Nebylo pochyb o tom, že někde něco hoří. Rozhlédl jsem se kolem sebe.

"Martine!" zajíkl jsem.

Oba jsme pozorovali staré kamenné refugio. Stalo přesně tam, kde bylo zakreslené na mapě a vypadalo tak, jak jsem si ho z popisu starce představoval. Kamenná stavba, ne větší než bývají strážní domy u trati. Stalo tam - jen o kousek výš, než hladina přehrady. Bez hnutí jsme v tom hrozném počasí stáli a sledovali prapodivné obdélníkové stavení, od něhož nás teď dělilo několik stovek metrů. Upřeně jsme civěli na kouř vycházející z komína té staré chatrče a nechápali, jak jsme ji mohli minout. Vždyť byla skoro na dosah od místa, kde se Martin, než jsme se rozhodli vydat do skalního úkrytu, vyškrábal z ledové vody.

Skoro sprintem jsme se vydali k té připomínce lidského snažení uprostřed pyrenejské pustiny. Zmrzlí, vyčerpání a promoklí jsme otevřeli těžké kovové dveře a nasáli ten nasládlý zápach čerstvě spáleného dřeva. Místnost čtyři krať čtyři metry byla potemnělá a skoro bez oken. Jen přes nevelké tlusté sklo zasazené v železných dveřích sem pronikal náznak denního světla. Uhlíky v ohništi, jakémsi neuměle vytvořeném krbu uprostřed stěny, pomalu dohořívaly. V rohu místnosti jsem rozeznal obrys hromádky dříví. Martin se posadil na hrubé lože, které zabíralo nemalou část místnosti, a hlasitě sypal. Svlékl jsem si mokrý svetr, přiložil do ohniště několik tenkých polínek, které jsem po hmatu vybral z hromádky dřeva a pokusil se rozfoukat oheň. Úspěšně. V duchu jsem se zaradoval. Byla to první dobrá věc, která nás dnes potkala. Martin zatím neřekl ani slovo. Až teď.

"Kdo?" vydal že sebe.

Správně. Kdo? Ta otázka mě sžírala od první chvíle, kdy jsem v nose ucítil kouř, neklamný důkaz nedaleké přítomnosti lidí.

Když se plamen konečně rozhořel, přiložil jsem ještě několik silnějších polen a přisedl si k Martinovi, který tupě zíral před sebe. Myslím, že si ani neuvědomoval, jak se k jeho kůži nepříjemné lepí mokré oblečení. Chtěl jsem s ním zatřást a ubezpečit, že vše bude v pořádku, že jsme v teple, v bezpečí a jakmile se přežene bouřka a my jen trochu oschneme, vyrazíme zpět do civilizace, k autu, do hostelu, kde na nás čeká teplé jídlo. Ale neřekl. Stejně jako on, i já jsem přemýšlel nad vším, co se událo a zdaleka ještě neskončilo.

Martin konečně vstal. Když jsem v pološeru, které příjemné narušoval plápolavý pohyb světla od ohniště, spatřil, jak se neobratně snaží rozmístit své svršky po místnosti, jako jsem to před chvíli udělal já, usmál jsem se. Ne proto, že by mě jeho neobratně zápolení pobavilo a hlavně proto, že jsem si uvědomil, že se jeho mysl opět přiblížila k normálnímu stavu.

Pootevřel jsem těžké dveře, abych obhlédl, jaké počasí venku panuje, ale mrazivá sprška ledové tříště a sněhu mě zahnala rychle zpět.

"Sněží," prohodil jsem až příliš lakonicky.

"Sněží?"

"Jo, padá nějakej hnus. Sníh, led. Co já vím. Déšť to není."

"Ted v červnu?"

Otázka to byla spíše řečnická. Posadil jsem se lůžko a natáhl promrzlé nohy směrem k ohništi.

"Na co jsem to sedl?" zašátral jsem pod sebou a nahmatal něco tvrdého. "Hele, co jsem našel! Někdo tu nechal zápisník."

Můj hlas zněl uprostřed té ponuré atmosféry nezvykle vesele.

"Co tady ta chata dělá?" vyloudil že sebe Martin první delší větu.

"Já nevím. Dědek má v hlavě asi trochu chaos a hostinskej tu prostě dlouho nebyl. Asi sem nahoru nechodí," přesvědčoval jsem sám sebe o jediné rozumné možnosti.

"A jak to, že jsme ji posledně přehlédli?" vypálil na mě Martin, jako bych znal odpovědi na všechny otázky světa.

"Prostě jsme ji nehledali. Podívej se kolem, je to tu sama skála a sníh, taková kamenná chatrč v horském terénu snadno zanikne."

Skoro jsem uvěřil sám sobě. Vlastně to, co jsem říkal, dávalo smysl.

"A ta gepeeska, ten sníh všude?"

"Martine, do háje, nehledej ve všem záhady. Navigace se prostě pokazila. Navíc nejsem meteorolog. Počasí se občas zblázní. Mrzne, když nemá a sněží, když to nečekáš," odháněl jsem s nehraným rozhořčením jeho pochybnosti a snažil se nedovolit, aby jeho otázky vnesly do mé mysli závan něčeho nepatřičného a nereálného, co nemělo v běžném světě místo.

Otevřel jsem deníček a zalistoval v něm. Hořel jsem zvědavostí, co na jeho stránkách najdeme.

"Máš čelovku?" hlesl jsem na Martina.

"Jo, někde v báglu. Bude asi promočená. Jako všechno," dodal znechuceně.

Prohledal jsem jeho batoh. Z mapy, trhající se čar papírů, z fotaku zřejmě bezcenná těžká černá cihla a úplně vespod rozmáčený chléb, do něhož jsem právě znechuceně zabořil dva prsty. Konečné jsem čelovou svítilnu našel. Fungovala. Zářila uprostřed chaty jako bílý laserový paprsek. Její světlo mě skoro oslepilo.

"Pojď sem, přečteme si, co se tady píše, než uschneš," pobídl jsem přítele a moje nálada se v tom chvějivém vzrušení až nepatřičně zlepšila.

Zvenku se ozvala tlumená rána doprovázena ozvěnou a následovaná jakýmsi těžko popsatelným valivým zvukem.

"Co to?" zpozorněl Martin.

Takového jsem jej neznal. Zažil jsem Martina veselého, neústupného, rozhněvaného, ale nikdy ne zlomeného a vystrašeného jako nyní.

"Bouřka," odpověděl jsem nezúčastněně.

"To není bouřka. Tohle znělo jinak. Pojď ven!" zavelel.

"Ty ses zbláznil. Sedni si sem a jdeme číst!"

Martin vůbec neposlouchal, co říkám. Pootevřel dveře a vykoukl ven. Neodradil ho silný vítr, ani břečka, která ho bičovala do tváře. Chvíli stál napůl vykloněný do toho nečasu, pak si přisedl a jeho tvář byla ještě více pobledlá.

"Co je?"

"To není normální. Tam nahoře jsou tuny sněhu. Myslím, že ten zvuk-," na chvíli se odmlčel. Podezříval jsem ho, že se mi tou dramatickou pauzou snaží nahnat strach.

"Co je s tím zvukem?"

"Myslím, že se kousek odtud utrhla lavina."

"Nestraš. Tebe ten dědek děsí ještě teď, co?" snažil jsem se ho popíchnout.

"Já jen... Je červen. Už nějakej pátek po horách lezu a říkám ti, že v červnu v téhle výšce laviny ani sněhové bouře nebývají. Prostě nejsou."

"Tak dneska jo."

Už mi ta jeho vystrašenost lezla na nervy. Kupodivu na mě ale měla opačný účinek než před chvílí. Najednou jsem se stal jakýmsi protipólem jeho pesimismu. Byl jsem přesvědčený, že se odtud v pořádku dostaneme. Buď ještě večer, pokud se počasí umoudří, nebo tady přenocujeme a vyrazíme ráno. Dřeva bylo v rohu místnosti tak akorát, abych se nemusel strachovat. Na chvíli jsem se zamyslel nad tím, kdo sem dřevo přinesl a kdo několik hodin před námi refugio opustil, aniž by oheň uhasil, ale věděl jsem, že i tato záhada má prostě vysvětlení. Třeba tady nějaký zamilovaný párek strávil noc a kousek dne a hořící krb tady zanechali stejně jako deníček, který jsem netrpělivě třímal v ruce.

Prohlížel jsem si ten zápisník. Vzpomínám si, že do podobného zapisoval můj otec, dej mu pánbůh věčnou slávu, svoje zápisky z vojny, do kterých jsem jako kluk tak rád nahlížel. Ale tento notes nenesl známky stáří. Papír byl zářivé bílý a tužkou psaný text krásně čitelný.

"Je to španělsky," předal jsem deník Martinovi, jehož španělština byla neoddiskutovatelně na vyšší úrovni. Neochotně nalistoval poslední stránku a pomalu překládal.

"Sobota druhého března," začal.

"To už tady leží pěkně dlouho, co?"

"Počkej, je tu i letopočet."

"A?"

"1982"

"To je nesmysl," zvýšil jsem hlas a pohlédl na osvětlenou stránku. Číslo souhlasilo.

"To musí být nějaký vtip, hloupost. Přece to tu neleží třicet let!" pronesl jsem rozhodně. Martin četl dál.

"Vystoupali jsme na tři vrcholy Picos del Infierno. Cestu po hřebeni jsme nenašli. Museli jsme se vrátit po stejně stezce podél jezer."

"To mi trošku připomíná tu naši minulou výpravu," usmál jsem se při vzpomínce na neúspěšné pátrání po pěšině mezi vrcholy. Michal se ale nesmál a pokračoval.

"Bylo už pozdě a my se začali obávat bouřky. Neplánovali jsme, že budeme muset absolvovat stejnou vzdálenost i zpět. Cesta po hřebeni je výrazně kratší."

To souhlasilo. Podobné pocity jsme prožívali i my. Nakonec jsme se tehdy vrátili do hostelu po deváté hodině večerní. Michal se na mě podíval. Mysleli jsme na to samé. I jemu se vracely vzpomínky z našeho nedávného výletu.

"Sestoupili jsme dolů," četl, "sedlo je zasněžené. Trvalo nám snad hodinu, než jsme hlubokým sněhem dorazili k přehradě. Věděl jsem, že přijde bouřka. Všichni jsme to věděli. Když se obloha zatáhla, s povděkem jsme kvitovali, že tady někdo v té pustině postavil tu kamennou boudu. Bohužel se cestou sem, do refugia, stala taková nepříjemnost."

"Jaká? Co se jim stalo?" naléhal jsem na Martina, který během překládání ani jednou nezaváhal. Na rozdíl od svítilny, jejíž paprsek pomalu slábl, až úplně zhasl. Přiložil jsem pár polen do ohniště a pozoroval, jak plamen zaplavil stěny místnosti hřejivým světlem. Ani to však nestačilo, aby mohl Martin ve čtení pokračovat. V dálce znovu zahřměl ten nepříjemný zvuk. I já jsem tentokrát poznal, že to není bouřka, co zadunělo údolím. Ani já ani Martin jsme to nekomentovali. Hořící dříví mezitím zapraskalo. Byl to příjemný uklidňující zvuk. Zalovil jsem ve svém zvlhlém batohu. Byl jsem rád, že voda neprostoupila dovnitř. Vše bylo v pořádku. Foťák, mobil a turistická navigace. Bezděky jsem telefon vypnul. Chtěl jsem uchránit baterii před vybitím pro případ, že bychom cestou zpět narazili na signál.

"Neposvitíme si tímhle?" hodil jsem Martinovi navigaci, která teď mohla posloužit jako zdroj světla. Rozzářil jsem její displej a namířil na stránky zápisníku. Martin mohl číst dál.

"Skončil jsem u té nepříjemnosti."

Tiše jsem přitakal.

"Tak tedy nepříjemnost," našel v textu poslední slovo a stejně napjatý jako já předčítal španělsky psaný text: "Když už byla chata skoro na dosah, Oskar se probořil do ledové vody."

Martin přestal číst a podíval se na mě, jako by mi vyčítal, že jsem doteď celou situaci zlehčoval. Náhoda, chtělo se mi říct, ale neodvážil jsem se vmést do jeho rozrušené tváře další argument proti jeho bláznivé teorii, že jsme... Kde vlastně? Ve snu? Uprostřed nějakého spiknutí? Nebo...

"Nemyslíš si, že jsme v nějaké časové smyčce, že ne?" snažil jsem se ubezpečit, že můj přítel, jehož myšlení za všech okolností stálo na racionálních základech, nepodlehl té souhře náhod a nedovolil své fantazii, aby se vkradla do skutečného světa.

"Není toho už moc?" odpověděl otázkou.

"Martine, jsou to jen náhody. Spousta náhod, já vím, ale nehledej v tom nic nadpřirozeného. Prosím."

Skoro jsem naléhal. Tak moc jsem si přál sedět v autě, ležet ve své posteli, sedět ve starém křesle uvnitř obchůdku s křišťálem, že jsem si už ani nepřipouštěl jinou možnost, než že se brzy v vrátíme domů, kde mě čeká horká vana a snad i úleva od té nesnesitelné bolesti, která při každém pohybu protla mou páteř jako neviditelná  jehla.

Položil jsem na jazyk poslední tabletku brufenu, kterou jsem našel ukrytou v boční kapse batohu. Cítil jsem v ústech její hořkost, dokud jsem prášek nespláchl hutnými doušky vody.

"Sakra, zaklel jsem."

Martin na mě tázavě vzhlédl.

"Došlo nám pití."

"Venku je vody dost," usmál se trpce a znovu se chopil notýsku, který celou dobu držel otevřený na poslední stránce. Neměl chuť pokračovat ve čtení, ale přirozená lidská zvídavost jej přiměla, aby tak učinil.

"Když jsme ho promočeného konečně vytáhli ven z vody a dostali se dovnitř chaty, zachvátila mě radost. Dříví! Dřevo, které nás - a hlavně Oskara - zachránilo před umrznutím. Teď tu sedíme a posloucháme dunění z okolních kopců. Máme strach z lavin."

"A dál?"

"To je celé. Tady to končí."

Nevěřícně jsem zíral na poslední větu. Skutečně. Zápis končil větou, kde se psalo o strachu. Víc jsem přeložit nedokázal. Chtěl jsem si prohlédnou předchozí záznamy v deníku. Procházel jsem stránku po stránce. Zápisky z cest, zážitky z výletů do hor a všechny datované na začátek osmdesátých let minulého století. Přidal jsem na jasu displeje své navigace, která teď působila jako rozbitá dětská hráčka. Jako dětská videohra. Těsně nad námi se ozvalo zahřmění a blížící se valivý zvuk.

"To je konec," stačil ještě špitnout Martin.