Poslední noc s ní

Poslední noc s ní

Kolikrát v noci jsem tady takhle poslední dobou byl? Spoustu nocí. Spoustu. Sám. Ale vše marné. Pusté. Dlaně zůstaly prázdné. Nic nezachráněno, vše utopeno. Věděl jsem, že tentokrát už to je poslední noc zde. S ní. Narodila se nám před sedmnácti lety. Před dvěma lety náhle těžce onemocněla. A jeden ze stvořitelů to psychicky neunesl a opustil ji. Partner. Zůstal jsem s ní sám a se mnou několik silných paží. Námořníci se svým kapitánem. Snažili jsme se pádlovat dál, ale ostatní postupně z lodě na rozbouřené řece vyskakovaly na břeh. Chtěli se zachránit. Vždycky se to s námi zbylými jenom zhouplo, když vyskočil další. A když se to zhouplo naposledy, já zůstal v rozbouřené řece nakonec jako jediný. Kapitán, co ztratil sílu, svého kormidelníka i mužstvo. Z vody se před přídí začaly zjevovat kameny. Rostly přede mnou, náhle, bez varování, škodolibě. Černé, obrovské, lesklé, vlhké, zákeřné. Zdálo se mi, že mi našeptávají: Vzdej to! Už nemůžeš! Už jsi zlomený! Nemáš na to! Podej se tomu! Z poslední síly jsem zabral. Napjal svaly. Začal jsem křičet, řvát, nadávat, hecovat se. Musím proplout. Musím zvítězit. Je to ve mě. Ty to dokážeš. Aspoň to zkusit! Aspoň to do háje zkusit!... nepovedlo se. Příď se rozbila. Ona i já jsme se začali topit.

Byly dvě hodiny v noci. Lehl jsem si v kanceláři na podlahu na záda, dal ruce pod hlavu a koukal do stropu. Zíral. Takže to všechno doopravdy zítra končí? A proč ne? Logický závěr. Dávno ze mě vyprchalo to nadšení a energie, kterou jsem oplýval, když jsme si do noci povídali o plánech, strategiích, cílech, snech. Když jsem poprvé držel v ruce výpis z obchodního rejstříku a tam bylo i mé jméno. A našeho dítěte. ASTRA. Naše reklamní agentura. Víra, optimismus, kreativita.

Bylo to tak dávno. Dřív mě to bavilo, vymýšleli jsme, tvořili jsme, pracovali do úmoru, věřili jsme. Co si o tom myslím teď? Sám o sobě? O reklamě? Prodával jsem sebe, aby prodávali jiní. Pletl pro ně pasti. Za úplatu. Sám jsem v pasti. Chytli mě už dávno jiní. Kolegové z reklamy. Kolotoč. Koloběh. Lze vystoupit? Ne. Všude jsou nástrahy. Značky, segmenty, produkty, branding, rebranding, poziciování... cha cháááá! Jedeme vážení. Jsme svázaní. Loga nás rozkousávají. Tráví. Myslíte, že nám něco nechají? A když z nás náhodou něco zbude, jsou tu ještě banky. Dorazí nás. Půjčka bez jištění! Na všechno si můžeme půjčit. Půjčí mi i na vykoupení?

Ale tenkrát... tenkrát to byl opájející pocit. Zplodili jsme naší firmu a ona nás potom dlouho vděčně kojila. Pracovali jsme do úmoru. S entuziasmem. Než se do ní zakousl vlk. A roztrhal na kusy. Vysál. Diagnóza smrti? Druhotná platební neschopnost. Vychytralý developer si nechal od nás připravit a naší firmou objednat reklamní kampaň. Vybral také zálohy od svých klientů. Potom firmu vytuneloval, byty nepostavil, kampaň nám nezaplatil. V rámci zákona a slepé spravedlnosti všechny okradl. Prošlo mu to. Žije prý na ostrově Sant Marten, nejraději jezdí na vodním skútru, žije s dvěmi kreolkami a pije margaritu. Nemusí do konce života pracovat. Ten se má. Ať žije česká legislativa. Já pít margaritu nebudu. O Saint Marten si můžu nechat tak akorát tak zdát. Jenže mě se poslední dobou nezdá nic. 

Telefon. Ve dvě v noci volá někdo sem? Proč????? Telefony tady přestaly poslední dva týdny zvonit i ve dne. Firma byla přece mrtvá. Opuštěná. Vyvržená na břeh. Ležela na boku, vnitřnosti vyvržené a křečovitě sebou škubala. Telefon zvonil neodbytně. Dlouho. Nakonec mi to nedalo, rychle jsem vyskočil, přistoupil k němu a vztáhl nad něj ruku. Kdo? Snad někdo shůry, aby si vyslechl mé poslední přání? Stačilo ho zvednout a vše bych se dozvěděl. Vše by bylo jasné. Krystalicky čisté. Ale chci se to dozvědět? Nechal jsem ho zvonit. Nakonec přestal.

V kancelářích mi bylo najednou dusno. Otevřel jsem okno. Vyklonil se ven. Hvězdy. Zářily. Jedna velká blikala. Mrkala. Na mě? Znamení? Vždyť mrká na celý svět. Ale každý v tom může spatřovat znamení jenom pro sebe. Poselství. Stačí chtít. Mrkala tedy na mě. Kdybych byl víc pošetilý, zamával bych ji. Ale nebyla na to nálada. A hodiny utíkaly. Poslední hodiny s ní.

Bylo osm ráno. Slyším dupot. Už jdou. Je jich víc. Přesila. Proč? Copak se chci bránit? Copak netuší, že už jsem to dávno vzdal? Podíval jsem se na hodiny. Veselé hodiny s ciferníkem coby obrázkem klauna. Klaun se pořád smál. Bylo mu jedno, že není už čemu. Ale kdo by plakal? Proč by plakal? Copak se něco vůbec děje? Ne, čas proudí dál, lidi na chodníku jdou dál, támhle ta zelinářka, Ukrajinka jménem Oxana, co mi vždy vybírala ty nejčervenější rajčata se s někým hádala. Asi se za čas bude divit, že jsem k ní přestal chodit. Nebo ne. Třeba si toho vůbec nevšimne. Zmizím a nevšimne si toho ani zelinářka Oxana.

Dupot ustal. Drnčivý zvonek. Nešlo to oddálit. Nemělo to smysl. Šel jsem ke dveřím, otevřel a za nimi stála saň. Několikahlavá. Šedivé obleky. V pařátech držela literu zákona. Zákona bez periferního vidění.

„Dobrý den, to vy jste pan Jareš?“ zeptala se jedna z hlav.

„Doufám,“ řekl jsem ve snaze odlehčit situaci. Pousmál jsem se.

Nejbližší Hlava se na mě pátravě dívala a v očích měla mramorový led. Nesmála se. Navenek ani vevnitř. Přestal jsem se tedy smát i já. Popadla mě vnitřní křeč. Stáhla mi hrdlo, srdce, myšlenky i ideály.

Hlava se ušklíbla. Poznala, že jim patřím. Že mě vlastní. Že mě vysají jako pavouk. Popraví. A nebudu sebou škubat. Jsem oběť poslušná. Hlava se samou radostí několikrát otočila dokolečka. Šlo to snadno. Byla totiž bez páteře. Saň se nadechla, zamávala úmrtními listy ASTRY a jedna z hlav se zadostiučiněním řekla. „Jmenuji se Zábranský. A jsem exekutor.“