dvanáct zastávek v neznámém chrámu nejisté církve

lásko

dnes už jsem překročil rozpočet bdění

usínám pro to bez milosti

v drncajícím dostavníku plném havranů

co klovou mé neustále dorůstající oči

jsi trpělivá omývačka mrtvol

z každé mé vrásky vymýváš výkaly viklaného času

něžně jak za peníze

rýhy naoko mizí ve tvém mizerném pohlcovači prostoru

lásko

I.

jednou jsme našli vodopád ztajený v lese

smáli se zmateným značkám

napínavým šipkám do polí

srdce mi šplouchlo radostným plesem

o návrat nebyla pražádná dračka

klapalo potichu soumlýnské soukolí

II.

v polích se kostel rozpadal

obloha crčela poslední okamžik

z oken se ozval pravýkřik

dopadal s kapkami oběma na záda

vybouchla peřina pampelich nepřímá

záblesků šeptání hřbitov si nevšímal

volal jsem s kostelem věžinou bez pater

škvírami do nebes o zájem navzájem

myšlenky na tebe myšlenky nesvaté

každičké úpřítmí ve vrbách šou ráje

šlehouny svěření šlehají do tváře

zvědavé oltáře číhají při faře

sotva ses ohlédla zrosenou šíjí

kropenky svěcené rozpaky oblomné ostychy nedomyjí

i tiše nášlapné stesky se míjí

úsměvnou hádankou -hádám- nedořeklas mi ji

III.

kdysi na posedu sis poposedla ke mně

naděje v hlavách pažemi zuřivě drtivě plály

hřálas mé zahřívání a já tvé samozřejmě

hromové svítili nad něžné fauly

dokud nás tráva nepřerostla

nevraceli jsme se nikam

naděje láskou zhoustla

a zdálo se že osud odtud neuniká

IV.

a zdál se nám jedné noci nesouvislý sen

chviličku mně chvilku tobě

celý den oklikami proveden

hýčkal se odpočinkem v lesklé chloubě

svatební louky se pod nohama hřály

věnečky spletené spletly se bezděčně

příslibem neustálým

kam patřím v souboji -v zápase přítomných- v utkání o věčné

V.

kdyby věděly kam patřím

více by se leskly

perly z vitráží nevidomých bratří

vidí mne černými brýlemi za skly

říkají všechny hlasy kostela

věřím v jednoho … nejiného …

kontrabasy se nedrží od těla

objímáme se na různé straně dveří      s něhou

VI.

a já ti věřím že nezahyneš daleko od mých slz

že slyšíš do padání pláče           smích

pronikat hlasem každou tvrz

stvořenou časem kolem tíh

ráno se umodřilo šílí modrou

na tvoje tence otevřené rty

hněv zapomíná písní moudrou

chorálem úcty bez omerty

odpouštím z přehrad květy planné

oheň je strmá radost býlí

proud napůl cesty nikdy neustane

před branou nebes           abychom milost zatančili

VII.

z podsvětí netáh bych tě za vlasy

kdyby ses zmijím zpěčovala

nemusel bych se prosit o spásy

já nejsem -Eurydiko- žádný valach

abych tě nesl roklinami

táhl jak dřevo křivým svozem

skákal s tvým strachem neuboze

před ú morem či přes tsunami

z toho jsme vyšli jako ze cviku

každý svým neopačným směrem

konejším „bratry“ s kvérem

s epikou pleteš si mou lyriku

VIII.

lyra teď ohranná visí na zdi

tóny se štípou z vleklých hornin

změnil jsem nástroj         spíš    oceány brázdím

bludičkám holanďáckým kazím zatoulání

fušuji plachtám směr v koši strážním

na stěžni nejvyšším         nadávaj        nepokorní

IX.

prodal jsem duši za dvě kůrky chleba

tělo už dávno zbičovaly deště

jdu krajinou a snad už si mě vstřebá

nechá u sebe          snad nezůstanu třeštěn

hrob kdysi našich pevných stisků

zůstává zarostlý a nepřístupný

stravuje mě i tebe ta nekonečnost obelisku

jsem nepředstavitelné nic          stín z kutny

X.

včera s tam byla mezi prsty promnout popel

do konce neviděna Bohem

byl jsem tím popelem i solným sloupem

vzkříšení bylo skoupé

hříšníci se mnou rozemletí

kvílí mé verše        závistivci

mé řídké žalmy o staletích

letím si nesmrtelnost jinde odsedět      a tvoje tvář je stále dívčí

XI.

Fénixův pařát se do večera zatnul

odnese tuhle půlnoc jinam

odnese obě dvě naše tmy

za nichž se snadno neusíná

půjčí své peří plátnu

o nějž dva štětce sotva zašeptly

oblétá veškeré orfické proměny

snese se básníkem doprostřed spavých múz

volnosti nadýchej  nadýchej žehnaně

vyšli jsme za snění blouzněni souzněním

přílišní hranici na kopcích žhaví mu

aby se zas tavil                léčivým                 na ráně