Fraktura
Fraktura
Zahoď tu svíčku, vyjmi plamen
a zatni do něj zuby
Vykousej žár a jdi se cenit do všech zim
Anorexie
Anorexie
jak absurdní; zlomíš
oči a z talíře neubude
scvrkne se ti tělo, bude vypadat jako panenka
Nezbývá než
Nezbývá než
zabít ruiny
vyvlastnit každou z jejich tváří
nabodnout na kůl slunce a nechat
Nalévání hroznů; bezpodstatně
Nalévání hroznů; bezpodstatně
Navlékl jsi svoje tělo do přezrálých
hroznů ticha. Příliš snadné krvácení
Bezpodstatné, každodenní. Mlčení až do nezbytí. / Z této strany
Dušičky
Dušičky
Vykroč nás zcest, co kveškeré krajnosti
nicotně bezmezně po plece zlatobýl.
Neléčí. Nehojí
V těle Anny
Vtěle Anny
Nejdříve tu byly ztracené detaily
Vratké pohyby, balancování po páteři
tvora ne nepodobného těm tvým,
Sníh
Sníh
Píši vám,
vám bez stínů. Vám, co jdete přímo
přes noc napad'sníh.
Inzerát bez pořadového čísla
Inzerát bez pořadového čísla
/dědovi/
docela obyčejné
přání; zavěsit se na svazek cibule
Předměstí
Předměstí
Jsem prázdná útrob
Lidé, moje vnitřnosti
jsou vyjmuté a pohozené na rozespalý chodník
Mezisklí
Mezisklí
večery. nájemná laboratoř. modlitba vytahaného svetru
skoby, co visí tě za ruce
když mezi prázdnými vitrínami
Píši Vám
Píši Vám, Markéto,
a nevím, zda jste živa
tikot, vilný tikot --- můj dech v kusech zdiva
domu, co se v lidech
Nedopalky; dostředivě
I. Odjezd; pokoj bez pravých úhlů
Vystavět lešení, pevné vzpěry
zatlačit kolíky do země, vyhloubit nové jamky
pro nové oči, zdrátovat hlavu
Nedopalky
I. Pokoj č. 409; Nezbytná přežití
Jsou věci, tak nakrátko střižené
tak v dlouhém rozpražení, nahmátneš, ale nedosáhneš
ve středu pestík, střapatka, plaché neslovo
Proti větru; jen tak na okraj
Proti větru; jen tak na okraj
Pohled. Ne --- ozvěna: hodíš oči proti sklu
a vrátí se jich tucet. Loupeš je jako vlašské ořechy, pod slupkou víček
zbytnělá přítomnost; náměsíčné škeble, svinatci, měňavky,.
Lekce masky; z ne-možností
Lekce masky; z ne-možností
Leží na prkenné podlaze a nechá se tikat
čas pulzuje jí v cévách; erytrocyty jsou okamžiky obalené membránou
přes níž se nevyslovíš
hendikepovaní v rolích redaktorů
Tento web dává prostor pro vyjádření názorů i možnost zajímavé a finančně ohodnocené činnosti zdravotně hendikepovaným. Je zde možnost sdílení svého příběhu s lidmi, kteří se potýkají s podobnými problémy, ale popisují napřklad i spolupráci s různými neziskovými organizacemi. Kromě toho mají k dispozici blog, ve kterém se mohou vyjadřovat i k dalším tématům (společenským, sociálně-politickým, kulturním etc) Takto zaměřený portál je v České republice naprosto ojedinělým projektem, který dává šanci uplatnění na tomto poli těm, pro něž je těžké či nemožné se realizovat na stránkách běžných periodik či portálů
http://www. lidemezilidmi.
Perspektivy
Perspektivy
Přišel jsi. Nejsi host. Neprostřu stůl, sklenice neleštím.
Vím, že mě osiříš, jménem i ulicí.
Lekce masky; mezipatří
Lekce masky; mezipatří
věnováno R. H.
Sprchlo
cíchy stékaly nám po lýtkách, zbyl večer
Nalévaní hroznů
Nalévání hroznů
Necháme hláskovat občasné nahoty
tím, kým jsme svlečeni přilehlým gestem úst
Odstrojen ze stromů ožíváš v kameni; přehnutá řeka
Čtyři obrazy bdění (Fra 16.1.)
Poema; Čtyři obrazy bdění (Fra 16. 1. 2012)
v pět hodin ráno vyvržena z bezpečí dělohy; se slepenýma očima šátrající po modrém huňatém županu, něžně hebkém. opět bezděčný pocit zdánlivého bezpečí.
Z dopisů; ten obrázek, na němž lodě kotví u mola a molo v raccích
Jak jsi mi byl možný.
když uléhám k oné veškeré lidské váhavosti
nedočteme míli, natož slovo, natož rozbřesk slova.
Patrné je, že souhvězdí protějších oken
Dutiny ve skle
jsou dnešky, jejichž slunce vychází až s večerem
a jsou večery, které svou oblostí připomínají jablko
dříve, než pro ně sáhneš a okusíš
po hmatu sládnou, po slovu trpknou
pf 2011
3.11.2010
Mapy
očí nejsou sobě možné;
krajina
vnořená do sebe
je srpen, je večer a je neděle :)
Sedím u řeky
A nechce se mi, nechce
nazout si boty.
Proti větru
Richardovi.
Pod báseň vložila svoji siluetu
a tužkou vyznačila místa, kde tvář je spíš závějí
a tělo strhává do sebe čas
Na úpatí Olivové hory
ráno sevřené do porodních kleštíve snu kojena jsem pozdními souhvězdímitěmi smrtkami světla, vymláceného cepem času
krotce a teplo v uchu mušle pod skrojky hladin ženy dokořán setrvávající v sobě
a že nocí, po kterých šátráš rukamanež nahmátneš alespoň záškub bíléje nemnoho. že stále padáš kroky nazad, dokud nezrezivíš svými rty a
rozpřáhneš ruce v konečné žízniv úchopu pod sebe, pod nijaké něco, co
Trhnout horizontem
V koutcích úst máš slunceusměješ-li sepříboj strhá vlnolamy rozpukané vezdejšky s mozolnatými údy,kterými vrůstáš do nestálosti mělčin
sám samojediný, naivní v ochotě doslzet oceán, jeho slanou bezmeznost.
A v nelidském klidu rdí se večeruzamčen pod tvými chvějícími se víčkyVdechneš vlnu a vysypeš své oči.
Protože čím jsou ti přítomny dveře, do nichž jsi nevstoupil.
Sousoší
Zpěv půlnocipůl noci. usedám vprostřed rozryvutmím se, padám do hluboké stržea vzápětí zdvihám hlavušplhám po štíhlém krku lunymizím ve světle, má první tvář je bez obrysua ona druhá je hmatnou vidinou Tebe --- sousoší --- dva sčítající se okamžiky prozření
A ticho shledává se samo v sobějen kuchyňské hodiny na doslechvěci v mdlých stínech, v jejich patinědotkneš se. slovem. A zapomeneš svá ústa v nich
Brodím se krvácejícím úžasem němýzpovědník, lhář, vyhnanec.
Skýtání
Rozevřel se vějíř sluncerukověť ze zlataohmataná prsty milenců této noci
teplá jsou ještě prostěradlave výdeších mlha a pozvolnost osaměníopustil jsi mne za úsvitukroky, jež se obracejí jak listy v rozečtené knizev ulpění slovajediného rozmazaného znaku na poslední stránce
a dosud nepochopené nebeve své bezmeznosti skýtá vyřčené dneškypadající na vzdutou zemilehce a pokradmu
jako by existovaly pouze v představáchkrajiny porozené světlem.
Předjaří
(věnováno)
Tvé oči tělesnost všeho viditelného vyznání. i dech je příliš hlučným protějškema ticho je zamlčeným slovem úst,která by se chtěla vyslovit ve své nahotě
Rostlá v kameni, v nitru nepohnutí,jež obloukem světlaspočinulo v předjaří naší blízkosti,skrývám pohyb ruky pod zjevené zítřky
Anepadnu- li časností pod tíhu nebespod vzdor nejasnosti myslitelnéhosvou tvář ponechám jedné jediné vrásce poddajného úsměvu tvých sečtených podob radosti.
Mezery
Jsou věci, jimž neporozumíšbez dosahu jinéhoa jsou jména, která nevyslovíšbez utajovaných hlásek v tichých mezeráchrozryvných úsměvů vložených na dno radosti
Kolik dní. Kolik nocí sklovitě stéká do úžin marnostia stmeluje se znovu ve svůj původní tvartvar života, tělo světa, stín předurčeného.
A tak jako Narcis, jat hořkou nedosažitelností sebe samaprodlévám za mřížovím představo mé vzdálené planetěo místě, kde cokoliv hledat je chimérourozplývající se v jasu již jsoucího.
Vanutí
Smrt je bílá rýhav prázdném, vysypaném osrdí
Co jiní. Já se vracívám prokřehlými zasněženými cestaminavečer domůrozsvěcím stolní lampua lepty světla kloužou k patám utajených přeludů mé mysli ---Ne, smrti se nebojím. jen ve dvojím rámu světla a stínučasto spatřuji tvou druhou tvář
tu s očima vpadlýma pod sutě vzpomínekvzpomínek ohmataných touhou takže zbývápouze prach a vanutí.
Nov
odkládám oči
do visutých lůžek tmy
z otěží vypřáhlá noc
skrze sklo
Průhledy
Zobrazil jsi vulkán na vnitřní stranu skla --- ze středu Země hluboký táhlý výdech zběsilého zvířetea nádech sebouaž k prolomení žeber letité tmy
Na vnější stranu jsi nehty vyryl motýla.
Ukazováčkem přejel domykavost slova prach, utkvělý na tvém prstěnanesl do oněch vrypů, co by přímočarost dálky vyslovená minulost krusta ledu, postupně měnící svoji tloušťkujiž ani pěst paměti neprolomí
A pak, pohledem naskrzjen doslzená přítomnost očí v prázdnotě průlomu.
Ostrovy
Mezi chladnými závany přitáhla jsem si kabát úžeji k těluúžeji střechyúžeji domy a poloprázdné chodníkyprvního kolemjdoucího s rozmazanou tváří retušovanou šílenstvím naší vzdálenosti
Mé srdce zavěšené na posledním výdechu hvězdysčítá budoucí a minulébezedné a poloprázdné nádoby ticha a chtěl- li bys teď promluvit
dočteš pouze kamene a jménakterým oslovují němé
Po dlouhé pauze paknaříznu ti ret, aby tvá slova vykrvácela úsvitemaby se zastavila před tělem světla a van tvého přicházeníocitl se na úpatí vášně a vysušil mé slzy
Letokruhy
stoupá dým ze starých spálenišťkameny ještě teplé myšlenkou o návratech neurčitého - teplé větrem -jenž vane pozpátku létaa přece neudržitelnost budoucích je nasnadě
neumlčím, nezadržím, řeku nevrhnu proti svahujen rýha ve strnulém polospánku s rukojmím vlastní nahoty
za měsícem prázdná tvář podzimumaska hledající své oči však nezbyl pohled a nezbylo ani zdání pohledu - to čas je nyní převozníkem světla
a popelem naplněná něhaje amforou mého těla do níž jsi vryl reliéf své náklonnosti.
Blíženci
Je tma a vítr utichlpřesto slyším duté nárazy do okenních tabulíSnad uvnitř a vně je stejnésnad napětí umocňuje pouze mým dechem orosené sklo V popadaném listí tančí zvířecí maskynahá procházím mezi nimi, v patách se vleče křivka mého těla těhotného dětmi této noci. Jak známé, když na klice cítím teplo tvých rukouteď chápou se jí cizí studené prsty a výseče světla jsou strofy, vytržené z kontextů
Jsi. a jestli jsi to ty, tak se budu zapírat pod neznámými jmény co za okny tmou co v oknech praskliny tvých rtůco pohled, jako jedna úzká vráska promlčených smrtíježvystoupily na povrch a prosakují do krve sluncí.
Tvým očím
Jsem řezbářem mých samotmých věrných smrtek jara, léta, podzimu.
jak nalomené nehty do tmy trčí nahota světla mého oknaa úniky vezdejšího jsou nemyslitelným odklademstrachu z ticha ve tvých ústechv očích, jejichž průrvy počítají bezbrannost počátků s nedočtenými konci
Neunikám ---jsem nehybný stín, odraz člověka,který dávno je ta tamdávno je bylo a dávno je dnes. avšak právě onen květ jemuž je dána pouze jediná příležitostjedno „teď“ v blízkosti slunce a zeměje schopen přikrýt lidské nitro úžasema darovat onu hloubku v níž nejistý lidský pohled nalézá a najde.
Píseň o neviditelném
Slyšela jsem písek mluvit ústy pouště: . byl to tvůj hlasvytržený z hmatatelných protějšků řečivytržený ze zanícených lůžek takzvaného smyslu Byl to tvůj hlas podléhající onomu tajemství ve kterém vítr sám v sobě umlkáaby mohla nad temné otěže horizontuvzlétnout lehkost skřivánčích křídel a jejich šelest se propadnout do souvztažnosti prostoru
Slyšela jsem. a zůstalo mi v dosud prázdných místech paměticosi jako půlkruh souměrnéhojehož druhá část je v dochvilnosti kroků směřujících k člověku.
Pukliny hlasu
kreslím všechny tvé tvářea nechávám je volně stékat po hraně sklatam, kde je lom světla pamětí slunce
hořkost vylomená z tvých opuchlých očíkteré cedí tmu v zaťaté pěsti ---jsi stín, čelem opřený o couvající zdia tělo je spatřená dálka, do níž tě oděla nevyhnutelnost
vím, život nestaví na znameníani já se neuchyluji ke zpomalení krokupouze rozteč směrů je nyní nezměrná a noci jsou chladné.
chladné jako náhrobní kameny.
Banátské noci
Slepé rameno nebeKoruny stromů až ke kořenůmuštknuté tmouHvězda na okraji ---těžiště zůstává prastarým snemužaslých.
Pečetění
úsvitzborcené kosti tmy
v bílém prachusahá nesmírnostpro první padající list
jaká krotkost v dohasínaném -nechce víc, než trvání nevyhnutelného
jsem sebou kdokoliv. jsem podzim a ty malý chlapec,v kapse hrst lesklých kaštanů
Exit
Viděla jen jeho oči. tříprsté světlo, v něm průstřel znaku podobný erbu vypleněného městapod kterým zaznívá prařeč dávno minulýchdávno budoucích těžce a neuchopitelně
Kdo je onen příští. Přijde v otrhané kápi a z vrásčitých figur jeho tvářevypadne zlaťák o jedné straněPřijde a s ním bouře nebe
zvedne se útlé slovo a nalezne svůj tvar v ústech paměti.
Vzpoura němoty
Kusý obraz svědectví
netknutý světlem
Jen snad cesta. štěrk a výmoly.
jen snad otázka po němém řezbáři nezvěstnýchtužeb
Svým příbytkům
Snad je zde možnost zapomenutí ---zapomenutí, nikoliv minutí, protože míjí čas, ne já.
Jsem a se mnou jdou ploty a zdipřebytky zdaru jak létavice na prach roztlučené v hmoždíři něhy co tvrdá je jak kámen, když nevěří.
Napsala: „víra je prý směřování srdce,ale mé zvony jsou nehybné. “
Byla oním kamenem, nebo pouhým úlomkem bezvětří, co se samo sebe vzdalo.
Za dosah
jsem čtyři stěnydo zárubní zavěšené tichojsem tady (ačkoliv tam je blíž) pro mrtvé a obojky toulavých psů
neusmívám se ústyjen oči hovoří o prchavé vzálenosti nesmiřitelnýchnoční déšť češe koudel tepla --- utišeny jsou hlasy marnosti a
kdybys chtěl naříznout tmuotevřít jí ústa ----
za bolestí prostořeké „ano“a za ránou časuzotvíraná okna bezpočtu.
V protisvětle
Pohled, ačkoliv přímý, přidržuje se sečtených úhlů dopadutakzvaných náhodstíním si pamětí, procházím tebou rozměrem nejistoty Dávno neurčuji své kroky ---prý víra je směřování srdce, ale mé zvony jsou nehybnéjak jen nehybnost může zpochybnit smysl cíle
a přestože jsou stání, která míří právě tak dovnitř jako venpřestože pohybje pouze zdánlivou jistotou lidského usilování
dnes ráno stojím uprostřed rozcestí tahám za třmínky žabích nožeka pozorující tažné ptákyběžím proti světlu.
Nazpět
Každý večer má svá zákoutíkde tišíme své vzduté břehy bázněposloupnosti času, myšlenek. rodících se z úlomků nepohnutí
Berouce do prstů své pády lapáme po dechu až do zad tmy
Lom kruhu nedočtené hádanky věčného opakování zdeprosvítá skrze štěp středu --- napnout tětivu luku a nezaváhat
Řekl: „Nebudu nikdy svoboden,nebudu- li svoboden nyní. “
Co kdyby...
Tma, kterak stříbro voní. libořečí, libikalem, po hvězdách. Ne, po hvězdách ne. pouze po té jediné.
Na dně řeky
Ruce jsou vory nestřežených pamětí,stávám se, tak poznenáhlu, převozníkem tvé nepřítomnosti ---oči vylité z cínu v dřevěném džberu
Musím, musím ti napsat, žetouha a prázdnota má jediné jméno vyvlečené na zřetel toutéž hloubkou nevratnosti
Z ramen ti spadl plášť. jsi nahý poutník bez vzdálených přívlastků ve vlasech ptáky a dočasí sněhůco nyní, tak kvapně, roztálo na dně této řeky.
Oratorium
Oratorium
Vložit nebe pod jazyka nechat rozpustit.
Chuť světla je dočekaný únik veškerým úhelným rozhraním
Víš. --- Dolehnutí srozumitelnosti sebou.
Krajiny vody
Vystavěla si hláskupod ocelovými katry ledu pod tvarem vody mimo své ozvěnyv citadele dobyté a pokořené. strachem z prázdnoty. Nebo prázdnotou samotnou. Řekl bys.
Světlušky
udeřím-li slovodo noci štěkne pes broky hvězd napumpované v břiše ---jsem rozházená po předsíniv hromadách šatstva a sešlapaných bot
krotnučím dál blíž tvých ústvložených do tváře s dlouhou pomlkouv paměti
tehdy. šli jsme třešňovkou, tam podél Cidliny (bývala bych ti to řekla dřív)jsi prosvítal mým stiskem,držela jsem tě, ale tvá ruka byla prázdná lasturapřed konečným ústupem břehů
a pakustřihl jsi ve mně všechna ta temná místaekliptiku jsi mi vmáčkl mezi rohovky očí trochu, jako by ses odlepil od země. neletěl jsi však prostoremto prostor, tebou vybuchující supernova
Výseče; v půlkruzích prošlých novoluní
Nechtěnápěstí vtlačila jsem do sluncepoluci deště by mohla rozmočit mé papírové údyneschopny kamkoliv.
Na dvorku psí vínopodobá se drátěné košilizašívám ji výtluky jara a nevímzda mé ticho není spíše souzvukem nahoty
Vymodlit hlínou tvar a provléci jím kadence nemnohých svých úsměvů,pokývat hlavou a říci: „ticho je u každého zrodu slova,obléci slovo je výčtem srozumění“
Z úst vykašlávám úlomky zítřkůjsou stejně křehké, jako ržání zbitých úsvitů
bez názvu
bez názvu
Věnováno pro Bílá Místa
zaslechl nocškvírami deště:„málo zde místa pro soucit“
hoď křížem do tmy --- cos zbývá ještě. bolest, již nelzevykoupit.
Zvonohlasy
poledne leží na marách pěnkava v trní je výdech kříže sprchl z nebe jsoucí strachna hřbety plotů lidské tíže
kdo mocen citu, bezděkyv závanech větru hledá slova ---popisem hrobů tepe nach krve, jež léty oněměla
útěky napříč, čelem vzhůruk temeni mračna zjizveného bojím se sebe, příteli.
bojím se sebou viděného.
Sen o snu
Vešla jsem do podsvětí ---v několika řadách židle z dubového dřevapřibité těly zemdlených starců. a tuch představou, nebe v příškvarcích roztavené mědi paprsčitá vůle rozbíhající se po poduškách z bleděmodrého froté
V jednom ze starcůjsem poznala svého děda:„Každý den má tři sta let a každý z nich krvácím“
Vnořila jsem ruku do jeho hrdlasyknutím bezesnanadřazena touhou, obdařena tvarem, dýchající -držela v ruce vzpouzejícího se hadaa vylomila z jeho chřtánu tenké háčky zubů . kdyby ptáci nelétali tak vysokoještě s rozčepýřenými vlasy a s otlačenou tváří bych se vyklonila z oknaa házela jim plnými hrstmi.
Nikdo se neptá, přeci odpovídám
Jak kaluž po dešti v úhoru
sáknoucí do promrzlé země
z otevřeného nebe do spodin lebečních kostí
bez rydel, bez ostří, bez paží.
Příliš tichý smích
Pozůstávám. z rohoviny keř, mluvící pouze se sny a s umírajícími buddha zírající za okenním sklem
Chlopně slov zamykají mne uvnitřmezi ohňové muže s ňadry --- och, jak jsou dokonalí.
Nebudit úzkost skrze ramena vytvarovaná do hluboké promlky mezi moci a chtít, mezi těžištěm a obrysy. Uměla jsem hlasitě výt, když mi bylo těžkonyní jen rvu hladkou srst laňekkteré se důvěřivě kradou k mému domu
Ráda bych šla s tebou naslouchat všem šílenýmale po bílém sněhu zbyl mi jenom stud a otázky.
Stínohry
Cítím vůni borového dřevakdyž uvnitř mne oheň tiše praská si a po-zvol- ný krok deš- těřekni:na jaře, v létě, na podzim. řekni. chtěl bys dojít konce.
Sedm let vyhaslých a osmý jako požár ---smířit se a hojit, hojit úzkostraněnou měkkost chřípí, onen věčný bytostný strach z nyní Slyšíš.
Úniky vepsané do tmy
Tak dlouho jsi spal. do útrob vsadil zlomenou lískuvítr přibitý hlístěmi a chřad --- chřad vína zvětralého odpočinku na rovinách čelaBez výsosti, zesláblý a starýs jalovou holí, v chůzi cosi z domykání stínů. na holé zdi otoky světla zapomnětlivy proměn Uzřel tě jako poprvé Kdo. Bez propůjčených odpovědí.
Oáza a všechny spočítané ulice cestou
věnováno Tomášovi M.
snil jsi ukrytý pod vlhnoucím listím, prý opuštěný a mrtvý. s očima jitřnímas očima, na nichž visí stříbrný kroužek měsícepřed rozpůlením krajiny
ulice byly zbité, zbyvší, zádumčivé. potkávali jsme malá cikáňata s míčem v ruces převelikým balónem radostido něhož jsme vkládali ruce a stávali se neviditelnýmistopaři svých, dosud mělkých, vrásekjá se upamatovávalana ty datlové pecky, které jsme cvrnkali po školních lavicícha tys vytáhl knížku o malé Bernardetěkterá měla tak blízko k šílenstvíjako k tvé ráně v prsou
prostor nám nic nezatajil ---to jen my, stále minulými, stále tak časnímluvili jsme ústy podávaného.
Roviny na sklonku léta
Na dvorkuopary plísně v překlonu hrdlav zátylku pukliny podzimu.
vylomená okna do žeber protějších domů ---těch nahrbených hradů dobytých slovy a cizí nomenklaturou
Zasychá čas. a dny vklínily se do kovových skruží tmnění nehledám svou tíseň, pouze zneuznání dětského údivu přes rozteč světa
--- lodyhy rzi psího vínaještě dokážou rozjitřit mou mysl nyníkdyž všechna jitra zůstavají nedořečená.
V čase zelenající se ozimy
Naučils mne chodit tam zadem, přes plaňku zarostlou nálety mladých doubkůkde kroky do žárem rozleptaných lukse předchází vútrobách stávajících proluk
V podřepu tam vedle sebezírali jsme na prasklé puchýře létado ran čerstvě posečených luk a já plakala osení a ty čas
„. a co smrt. Je pouze jedna, nebo jatifatamorganou poledního bezpočtupřehlédli jsme zimničné stíny každé z prošlých minut. “
Pak lehl sis k trsu kozí brady a vrásky ti stekly z tvářelehce a čistě, s onou absencí volby
Dnes jsem hovořila se stromem
Opřít se tak otázkou
po viděných opevněních
o jeden zvykotlaných kmenů vtamější aleji.
Sestup předchází nádech
Právě dozrávala letní jablka
Tiším sebe
do bodláků vetřu úkrok koně
pach klisen
ždímajících
Mí srpnové; senoseč v půlkruhu slepého srdce
První den rozsévání:
Tratoliště nebe
přehnulo se přes okraj náhonu
- naběhlá žilka žhavého vosku
Nad řekou vím
Vymknutý čas
lanko pod skeletem čela pne kúžasu
oněch vzdálených
lichých počtem jejich ran
Rudbekie
Skořepiny květů
stlučené na dřeň svého vzepjetí
srdce po rubu
vyrvaná zkřídel.
Oměj
Tu a onde čas vrb
těhotných hřeby vyplazených kostí
bílých jen tichem a tmou .
Zde stopa vrozmočeném jílu.
Třesení
Třesu jabloňovým kmínkema třesou se hvězdy a třese se mé tělotřesu trávou, haluzemi, trnitými rumlíři a tu tam perla a tu tam krevTřesu hlavou, třesu jí vší siloua po návsi blázni a psivyprazdňují misky a kojným prsyvzývají ticho a neví, co je řev
S větrem třesu plaňkami a duby
nahoru a dolů, sem a tama ze skály živé roste vsměru
bez určení komu, bez určení kam O štěstí neprosím
Níže tebe
Níže tebe
vpůli vysypaný plod
nížeji loď plující stéblem
Dokořán oči
Nesněná
Nechci začít sněním
o těch co zbloudili
a nebo mají blízko komylu
nechci zde vůbec snít
Jak měsíc chřadnu a dorůstám
Dnové moji po boku
všichni ti setmělí a proradní
vruce zlatnické váhy
na prstech navlečené paměti
Kdeže jsou?
Prší hněď
svalovina noci stahuje ti ohryzek
tma kopíruje prasátka na omlácených zdech
chtěl bys jimi zabolet.
zvečera městem...
zvečera městem.
soumrak už rozestavil
v ulicích
hlídky
Tak reálné... až přízračné
Dvě řeky nad sebou.
První teče odtud tam
ta druhá setrvává vnehybnosti
bez konce