Horkou čokoládu, prosím!

V kavárně bylo útulno a na rozdíl od té zimy venku, i docela příjemně. Nejdříve jí pomohl sundat si kabát a pak odešel objednat něco teplého k pití. Rozhlédla se po místnosti, až si všimla neobsazeného stolu u okna. Pohodlně se usadila na lavici a pak se ohlédla, aby zjistila, jak si vede Thomas, který mezitím zaujal místo ve frontě. Chvilku pozorovala jeho záda a poslouchala přitom tichou hudbu, která zněla z reproduktorů. Hráli staré písničky, ale jí to tak vyhovovalo. Po nějakých pěti minutách se k ní Thomas vrátil, společně s dvěma hrnky, po okraj plnými sladkého nápoje.

"Tak tady to máte," řekl, když se posadil naproti ní a postrčil hrnek horké čokolády jejím směrem.

"Děkuji," zašeptala nesměle. Pak bylo notnou chvíli ticho.

"Nezdáte se být příliš společenská," poznamenal než si usrkl ze svého šálku.

"To ne," pokývala hlavou "málo s kým si dokážu otevřeně povídat bez toho, aniž bych ho lépe znala."

"Cožpak vy mne neznáte?" zeptal se, ve tváři měl mírně zklamaný výraz.

"Dokážu vybavit, jak vyslovujete jakékoliv slovo a myslím, že za poslední měsíc jsem přišla na to, co nejspíš považujete za důležité pro zlepšení známky," pronesla jednoduše a pak dodala "zato vůbec netuším, kolik vám je let, nebo jestli jste ženatý. Mohl byste být klidně sériový vrah nebo gay-anebo obojí."

"No pokud jde jen o tohle," odmlčel se, odkašlal si a pokračoval "je mi šestadvacet, jsem svobodný a bydlím jen kousek odtud, pokud vás to zajímá, přesná adresa je Chamber Street 31.."

"Vždyť vy to berete jako vyplňovaní životopisu," řekla skoro až uraženě.

"Chtěla jste se o mně něco dozvědět, tak mluvím." Snažil se to sice říct vážně, ale úsměv na rtech ho prozradil. Bylo chvilku ticho a pak znovu promluvil.

"No podívejte, jak jste se nakonec rozpovídala," řekl a lehce se dotkl její ruky, která svírala napůl vypitý hrnek s ještě teplou čokoládou. Ten dotyk jí příjemně hřál a tak i když jí ruku jemně sevřel, neucukla a jen se natočila tak, aby mohla jeho stisk příjemně opětovat.

"Zato ale můžete vy pane," řekla tiše a pousmála se.

"Tak to tedy ne," oponoval horlivě.

Jejich rozhovor už se od té chvíle nezastavil. Ať už se hádali nebo souhlasili, tak stále znovu a znovu nacházeli společná témata k hovoru. Mluvili o významných spisovatelích na poli fantasy-on za toho nejlepšího považoval J.R.R. Tolkiena, zatímco ona prosazovala méně známého Christophera Paoliniho-o starých dobrých časech, kdy k sobě byli ještě lidé milí-ať přemýšleli, jak chtěli, na tu dobu si ani jeden z nich nepamatoval- a o všech těch báječných hloupostech, které vyváděli jako děti. Plynule přecházeli od jednoho tématu k druhému a úžasně se při tom bavili.

Po několika dlouhých hodinách mluvení opustili kavárnu. Nejdřív se třásli zimou, ale po nějaké době si už zvykli a už jim nebylo tak chladno. Procházeli se kolem nazdobených výkladních skříní, přidržujíc se jeden druhého, aby neuklouzli po namrzlém chodníku. 

"Kde vlastně bydlíte slečno?" zeptal se, pak na ní mrkl a dodal "Nebyl jsem dost drzý, abych si to zjistil ve vašich školních záznamech."

Trochu se začervenala. "Bydlím až na kraji města, ale když se to vezme tamhletou ulicí," ukázala na uzoučkou a sotva postřehnutelnou uličku "jsme tam za chvíli."

"To je dobře, protože už se začíná stmívat a já bych vás nerad dovedl domů až potmě." Oba se usmáli a společně se vydali k ní domů.