Kostel

Vcházíš do města fortnou pro pěší. První věc, která tě zarazí, je puch výkalů tekoucích stružkou uprostřed ulice. Jsi venkovský zeman z chudičké tvrze uprostřed lesů. Ostruhy sis vysloužil teprve nedávno. Král ti udělil erb a predikát z Hrádku poté, co jsi zbavil poutníky a kupce lapků, kteří osídlili dávno opuštěnou tvrz tvého souseda. Zahynul ve Svaté zemi, tvrz s polnostmi dal do zástavy, aby získal peníze na koně, zbroj, zbraně, sloužící štítonoše. Už se nevrátil. Někde u Antiochie jeho kosti bělí pouštní písek poté, co se nezřekl Panovníka a muslimský voják mu udělil korunu mučedníka. Chtěl jsi jít tehdy také, ale dětským výpravám už odzvonilo.

Vydal ses do města ke svaté zpovědi, darovat něco z dožínek s prosbou o požehnání do roku dalšího. Jsi sice chudý, ale víš, co se sluší. Ne jako druzí, kteří sotva umí číst a „pergamen“ je pro ně urážka na cti.

Chceš si také prohlédnout kostel, nedávno dokončený. Procházející potulný mnich ti o Letnicích za džbánek piva vyprávěl, že má ta nejskvělejší okna na sever od Alp. Spíš od Železnýc hor, chtělo se ti říct, protože si dobře pamatuješ kostel bílých mnichů na panství Rožmberském. Ta úzká žebra držící klenbu tě okouzlila. Jak je možné, že se celý strop nezřítí? Však doma musíš mít zdi skoro sáh a půl tlusté, o trámech nemluvě. Zato tady vše visí snad až u samotných nebes a duše přímo touží vznést se do náruče Panovníkovy. A ta barevná skla se světci, jejichž jména tě stařický frater benediktin mezi občasným klimbáním a tvými útěky do lesní samoty, snad ani neučil! Nádhera. Od té doby, co jsi s otcem navštívil tento div, v našich zemích stále ještě ojedinělý, máš myšlenky jen na jediné – postavit na Medníku alespoň malou kapličku, malou fundaci dobrou tak pro žebravého mnicha, jemuž pytel pšenice, něco hrachu a občasné skopové bude stačit. Ne jako někteří opati, zvláště ten Zbraslavský. Když ho vidíš spěchat ke králi, vždycky v tobě bouří krev. Chudoba? Výsměch! Ještě že i nečistá ústa mohou hlásat čistou Pravdu. Jistě se někdy někdo najde, kdo by tvrdil, jak skrze vlastní nečistotu i hlásané se poskvrňuje, úřad ztrácí, ale to by musel být snad člověk, jenž nikdy nežil jinde, než v klášterní škole a nedělal nic, než učil a trestal neposlušné žáky. Skutečný život je přece jiný. Třeba v hnoji si válející kněz stále přináší Oběť. Stále nosí nesmazatelné znamení. Dobrou výchovu jsi dostal. Dvakrát dobrou, na chudého venkovského rytíře.

Zvýšená koncentrace vyholených hlav s věncem dává tušit, že se blížíš k cíli cesty. Puch ustupuje, žebráci jsou hlasitější a dotěrnější, trhovci vychvalují své nahnilé zboží. Díky Bohu, že žiji mimo tyto páchnoucí zdi. Městská šlechta se na mne sice dívá skrz prsty, ale čistý vzduch, ticho borových lesů, to bych nikdy za tento „přepych“ nevyměnil.

Najednou ho uvidíš – kostel. Vypadá obrovský se svými věžemi, žebry podpěr a barevnými okny. Slunce krásně hřeje, na konec října, takže podívaná uvnitř bude jistě překrásná.

Vstupuješ do hlavní lodě. Přítmí, chlad a těžká vůně kadidla tě uděří do tváře. Jen slabé čadivé světlo před oltářem dává tušit, že Panovník je přítomen cele a podstatně, jak se ti snažil vysvětlit šedý mnich s knihami nějakého Tomáše ve vaku.

Odchytneš prvního černého kněze a žádáš o svatou zpověď. Ochotně ti vyhoví. Po odložení všech špatností, jež jsi za rok nashromáždil, míříš do sakristie. Kdysi jsi přijal postřižiny, takže jako klerik vlastně můžeš vkročit i pod vítězný oblouk. Počítalo se s tebou na místo opata, případně arciděkana, ale co tvůj starší bratr zemřel nešťastnou náhodou na lovu, stal ses pánem na Hrádku ty a kariéra ve službě Boží byla ta tam. Hledáš nějakého oltářníka, jemuž bys nacpal do rukávu váček (podstatně menší, než minulý rok – divocí kanci se letost přemnožili a značnou část úrody pomlátila i vichřice, která řádila kolem nanebevzetí Panny) a přednesl intence. Za všechny zemřelé i živé členy rodu. Aby vlkodlak neotrávil studni, hadi nevypili mléko a ďábel obcházející za příkopem nevkročil za vrata. Aby úroda byla napřesrok lepší a tvůj úmysl s fundací kapličky se zdařil. Zasvěcena bude rodinnému patronovi – svatému Václavu, knížeti, který nikdy české království neopouští.

Konečně jeden, frater Damián. Dobrá, zbožná duše, u níž je váček v bezpečí. Jistě ho hned večer rozdělí mezi chudé děti, kterých je před vraty kostela stále plno. Sám si nenechá nic. Chodí žebrat stejně, jako ti ubožáci. Ten tvoje stříbrňáky jistě nepolije hrdlem.

Ještě chvíli poklekneš k modlitbě za svého bratra, zbožného křižáka-souseda poporosíš o přímluvu pro bratry na severu. Bojují také s pohany. Pohany, kteří pálí města a vesnice, odvlékají do otroctví celé rodiny. A jen hrstka hubených rytířů jim vzdoruje. Dej, Panno, ať křesťanští rytíři zvítězí.

Křižuješ se a rychle mizíš z města ven. V hostinci, hned za hradbou, máš ve stáji koně. Zaplatíš hostinskému páchnoucímu cibulí, česnekem a rybami, sedáš na koně a doufáš, že dřív, něž za rok, nebudeš muset do této stoky znovu vstoupit.