Polární noc

Listy z deníku nalezené ve vyhořelých troskách arktické základny na Špicberkách

16. listopadu

2:06

Byl jsem probuzen a okamžitě odveden na sál. Jeden z Angličanů byl nalezen před vraty základny zraněný. Oblékám se do svého chirurgického pláště a zběžně črtám těchto pár řádek do deníku.

5:41

Operaci jsem řádně dokončil. Smrtelná únava. Ještě teď mi při vzpomínce na hodiny strávené na sále stéká z čela čůrek potu. Musím si odpočinout.

6:53

Spal jsem? Volají mě opět na sál.

8:04

Subjekt sebou začal několik desítek minut po zákroku nejprve lehce zmítat, později však již zběsile rozhazoval rukama a kopal nohama, nepříčetně řval a tvář měl zkřivenou, jako by prožíval lidskou vůli nepřemožitelné utrpení. Stehy na ráně popraskaly, musel jsem je znovu zašít. Únava.

8:16

Po dvou injekcích morfia se Subjekt zklidnil. Konečně možnost spánku!

13:30

Po delší době mám čas pokračovat v psaní deníku. Při pohledu na výše sepsané zmatené řádky se cítím tomuto kusu papíru dlužen lepšího vysvětlení, než jsem podal doposud. Tedy- v noci jsem byl přivolán na sál, abych provedl operaci muže (Angličana, jméno mi vypadlo), který byl nalezen před vraty základny asi dvě hodiny po půlnoci. Byl velice zle poraněn, nejspíše polárním medvědem. Měl horečku, břicho a hrudník podrásané a téměř rozpárané, bude to zázrak, přežije-li další noc.

Je čas jít zkontrolovat pacienta. Proč jsem ho v noci nazýval Subjektem?

13:48

Tohle je zvláštní. Po podrobnějším ohledání ran jsem se rozhodl změnit svou předchozí výpověď, a to konkrétně v souvislosti s povahou řezných ran- jsou totiž tak specifické a troufám si říct až podivně modelované a tvarované, že za žádnou cenu nemohla být příčinnou jejich vzniku jakákoli rozlícená šelma. Popořádku.

Rány se zdají být až děsivě přesně soustředěny pouze na m. rectus abdominis a m. pectoralis major, žádný z okolních svalů se nezdá být zasažen. Svaly samy jsou porušeny neskonale zvláštně, těžko to popsat. Zdají se být narušené, odpusťte mi tuhle zcela nevědeckou teorii, která je založena pouze na mé subjektivní úvaze, ale svaly se podle tvaru a vychlípení ran zdají být vytvořeny zevnitř těla! Sám nyní vidím, jak hloupě tahle úvaha vypadá. Avšak neméně podivné je, že okraje ran se při blízkém a velice důkladném pohledu zdají lehce opálené a jakoby ožehnuté.

15:22

Usnul jsem? Nejspíš nedostatek spánku z noci. Jdu zkontrolovat pacienta.

16:01

Tyhle rány nevznikly při napadení medvědem, tím jsem si jist. Znovu jsem je čistil a při té příležitosti si je důkladně prohlédl. Jejich charakter mě děsil. Při odchodu jsem se otočil a pohlédl na tělo z dálky, jen letmo, a tu se mi zazdálo, že rány jsou umístěny do jakéhosi symbolu či obrazce. Než jsem však mohl tuhle myšlenku hlouběji uchopit a rozvést, byla pryč. Mávl jsem tedy rukou a zavřel dveře.

16:42

Zašel jsem za jedním z velitelů základny a sdělil mu stav pacienta. Po chvilkovém zaváhání jsem mu také oznámil výsledky svého bádání ohledně rad a svěřil se mu se svými dohady, které mezitím začaly nabývat zřetelnějších forem. Velitel se bláhově vysmál mému podezření a poslal mě si odpočinout. Měl v oku jiskru strachu, nebo to byl jen klam mé unavené mysli?

18:47

Spánek je osvěžující, ale nesmím to s ním přehánět, v noci bych pak oka nezamhouřil. Teď ale musím sdělit něco, co mi hlodá v duši nemalý otvor… Po delších úvahách jsem nakonec uspořádal své myšlenky a došel k závěru, že rány na těle mnou ošetřovaného muže vznikly lidskou rukou. Konkrétně rukou lékaře.

Jediné, co vím, je to, že já jsem tyto rány nezpůsobil. Na základně jsou ještě další dva lékaři, jeden z nich je však spíše lékárníkem a psychologem než lékařem, jeho úkolem je předcházet u posádky šíření nemocí (včetně té ponorkové). Zato ten druhý Lékař. Je to chirurg jako já, a co jsem měl možnost ho sledovat při práci, je velice zručný. On by zcela jistě dokázal vytvořit tak podivné a zároveň chirurgicky přesné rány. Měl by na to ale dostatek duševní síly?

18:52

Právě mě navštívil velitel základny, se kterým jsem před pár hodinami mluvil, spolu s doktorem Kenmarym (ten druhý chirurg). Velitel mi klidně oznámil, že doktor Kenmary přebírá mého pacienta, a poté oba beze slova odešli.

17. listopadu

3:15

?

Křik…

?

Sen…

…

14:39

Nevím, jestli je to tou polární nocí, ale zdi kolem mě mi začínají nahánět strach. V noci jsem měl pocit, že mě probudilo něco jako vřísknutí, ale již se to neozvalo a tak jsem to přiřkl snu.

Mohlo být ráno moje překvapení větší? Už chvíli po sedmé mě probudil velitel základny a oznámil mi, že přebírám svého pacienta zpět. Když jsem se ironicky podivil, zlostně mi oznámil, že doktor Kenmary se někam vytratil a na celé základně není k nalezení. Z neznámého důvodu mě zamrazilo.

Velitel mi pak vyprávěl výpovědi několika lidí, kteří v noci zaslechli něco jako výkřik. Nikdo z nich nevstal s výjimkou jednoho, ten prý ale neviděl nic podivného až na to, že se na jedné z chodeb sousedící s místností, kde ležel můj zraněný, svítilo. Jelikož věděl, jak je důležité šetřit v našich podmínkách energii, světlo zhasl a šel spát.

„Řekl mi ale,“ naklonil se ke mně velitel a snížil hlas, „poté, co zhasl, měl takový divný pocit, skoro až strach. Dusivý pocit, jakoby mu prý na prsou něco těžkého leželo, a vzduch prý jakoby ztěžkl.“

15:00

Byl jsem zkontrolovat pacienta. Jeho stav se ustálený, klidně spí. Dech má poněkud mělčí, ale vzhledem k prodělaným zraněním to není nic neobvyklého. Poranění se mu zatím nijak viditelně nehojí. Při odchodu jsem měl pocit, jako bych periferně zahlédl zvláštní pohyb, jakoby ty rány-pulzovaly? Mohu to stále přičítat unaveným očím? Vrátil jsem se, ale při bližším pohledu jsem nezaznamenal žádný pohyb.

17:20

Bylo nalezeno tělo doktora Kenmaryho. Nechápu, že až po tak dlouhé době- vždyť byl všem na očích!

Byl nalezen oběšený v malé místnosti, kterou používáme jako knihovnu. Pod nohama měl hromádku rozsypaných knih- z těch si postavil sloupce, který potom prudkým pohybem strhl a ukončil tak svůj život. Výraz v jeho obličeji mě děsil, i když nevím proč. U mrtvého těla by člověk čekal, že bude mít tvář zkřivenou do grimasy hrůzné bolesti, ale výraz doktora Kenmaryho byl jiný. V tváři měl-vysvobození? Úlevu? Sám nevím. Pár lidí tvrdí, že tuhle místnost procházeli ještě před pár hodinami a nic tu nebylo.

Kdo ví, kde je pravda. Zítra provedu pitvu.

19:09

Navštívil mě lékárník/psycholog, nyní druhý a jediný další léčitel na základně. Oznámil mi, že s doktorem Kenmarym si byli vcelku blízcí a že jeho chování v předvečer jeho smrti nijak nenasvědčovalo tomu, co se chystal udělat. Vyslovil dokonce obavu a také názor. „Domnívám se,“ řekl mi temně, „že jeho sebevraždu bychom mohli zařadit do kategorie tak zvaných biických sebevražd.“ Slušně jsem se ho otázal, co tento obrat znamená. Vysvětlil mi, že se jedná o druh sebevraždy, kdy člověk přesně ví, co dělá, a dělá to z určitého důvodu a při smyslech. „Většinou jsou důvodem dluhy, nešťastná láska a další takové věci,“ poučoval mě.

Poté se rozloučil s tím, že ještě před spaním navštíví zraněného muže a pokusí se zjistit, co mohla tak rychle změnit psychický stav jeho přítele. Požádal jsem ho, aby za mě zapsal do karty raněného jeho zdravotní stav, a on souhlasil. Potěšen tímto odlehčením jsem zhasl a rychle usnul.

18. listopadu

8:00

Kontrola pacienta. Doktor za mě skutečně večer provedl zápis. Musím mu poděkovat, až ho potkám u oběda.

Stav pacienta se zhoršil. Je to pouze můj pocit, tlak i teplotu má více než v pořádku, tep vyvážený a klidný. Jen jeho tělo. Mám pocit, jako by-chladlo. Ne nijak viditelně, spíše skutečně jen pocitově. Data o teplotě však mluví jinak.

Rány na břiše a hrudníku. Neodolal jsem a opět si je prohlédl. Do mysli se mi vloudil zvláštní obraz. Ten znak! Potřásl jsem hlavou a rychle jsem odcházel, avšak sebevětší snaha mi nepomohla k tomu, abych vyhnal tu myšlenku z hlavy. Ta myšlenka už tam byla, zrodila se a bušila mi kladívkem na kovadlinku a dál do mozku zprávu. Ta zpráva zněla jasně- ty rány skutečně tvoří jakýsi znak či runu. A já tu runu již někdy spatřil!

13:59

Ta tma venku je mučivá. Světlo by mi jistě dodalo sílu. Lékárníka psychologa jsem na obědě nikde neviděl. Ptal jsem se na něj velitele, ten o něm ale nic nevěděl. S pokrčením ramen jsem to nechal být. Poděkuji mu jindy.

Odpoledne mě čeká jedna pitva.

22:44

Hrůza. Teror. Moje mysl je už příliš dlouho ničena temnotou tohoto bohem opuštěného místa. Než se nadobro zblázním, vypovím to, co vím.

Když jsem dorazil do místnosti určené k pitvě, otřásl jsem se. Na jednom lůžku leželo mrtvé tělo chirurga a o kus dále tělo před pár dny málem rozsápaného Angličana. Zdálo se mi poněkud nevhodné a nehumánní pitvat člověka v přítomnosti jiného, byť ten druhý je držen pod narkotiky v umělém spánku. Nicméně jsem překonal své rozčarování a začal pracovat.

Nikdy předtím se mi to nestalo. Mluvil jsem s několika kolegy, kteří tvrdili, že byli svědky tohoto vjemu, ale určitě nebyl tak strašlivý, jaký jsem měl tu čest prožít já.

Když jsem se skalpelem dotkl kůže a započal vést řez, tělo se velice mírně napjalo (nebo to byl výplod mé unavené mysli?) a ozval se šílený zvuk, který mi roztřásl kolena. Upustil jsem skalpel. Ten zvuk, co mě vyděsil, připomínal pomalý a táhlý únik vzduchu odněkud. Vzdáleně připomínal hluboké sípavé vydechnutí! Nejprve jsem si myslel, že jsem v rozpačitosti nařízl plíci a jakýsi reziduální vzduch z ní unikl, ale rána po skalpelu byla velmi mělká a plíci zcela jistě nezasáhla!

Zbrocený potem jsem začal jako šílený bloudit zrakem po místnosti, snad abych se uklidnil. Moje neklidné roztěkané oči padly na sloupec knih vyskládaný v rohu místnosti. Tohle již hraničilo s morbiditou! Kdo si mohl dovolit tak krutý a nechutný žert, přinést sem ty knihy. Knihy, které pomohly skoncovat se životem skvělého chirurga. Přešel jsem k nim s jasným úmyslem – tak jasným, jakého jsem nebyl posledních pár dní vůbec schopen-  knihy vzít a někam vyhodit, nejlépe ven, do ledového vichru. Když jsem uchopil první z těch knih…

Ta kniha! Ta kniha!

S hrůzou jsem prchl zpět do svého pokoje a píši v nepříčetnosti tyto řádky. Budou mé poslední, vím to. Co že jsem to ale viděl?

Ta kniha. Byla vázaná v kůži a vypadala staře, zachovale, ale staře. Na její vrchní části byl strohým stříbrným písmem vyložen název knihy- zněl Nová fakta o zániku harappské kultury. To nebylo tak důležité. Nebo ano? Pod tímto názvem byl elegantně (v naprostém kontrastu s hrubým stříbrným písmem) rudou barvou načrtnut zvláštní symbol. Má mysl se tehdy přehltila a přetekla, podobaje se přehradě z mého kraje, zvané Diga del Vajont. V hlavě se mi vybavily rudé rány, zevnitř vyřezané do těla oběti-pacienta-Subjektu (?) a pomalu se v duchu překryly se symbolem či znakem na obalu té staré knihy. To, s jakou dokonalostí ležely tyto dva totožné znaky na sobě a v úchvatné strohosti svých tvarů splynuly v jeden, mi bušilo zevnitř do lebky kladivem šílenství. Doslova jsem cítil, jak se mi zevnitř trhá mozková kůra a já letím s šíleným smíchem chodbami do svého pokoje.

Tady jsem nabyl rozumu natolik, že jsem byl schopen sepsat tyto poslední řádky. Pokud je někdo někdy bude číst, ať je to statisíce kilometrů odtud! A pokud to bude zde, ať vezme benzin a všechno zde zapálí. Musí to tu lehnout popelem. Jsem příliš omezený na to, abych pochopil, co se tu děje a nejspíše i bude dít, ale jedno vím jistě, že…

Co se to stalo? Někdo chodí tiše po chodbách? Vzduch kolem mě podivně ztěžkl, je hustý a nedýchatelný. Co to slyším za dveřmi? Bylo to, nebo nebylo, hluboké sípavé nadechnutí?