Našel jsem svůj notýsek!

                                                        NAŠEL JSEM SVŮJ NOTÝSEK!

     Musím tady veřejně vyjádřit dík Růžence Pavlíkově a obdiv k ní, protože jen zásluhou jejích schopností jsem získal svůj notýsek, do kterého jsem si poznamenával vše, co nechápu. Předpokládal jsem, že časem potkám někoho nad jiné moudrého a ten mi vše vysvětlí. Notýsek se mi však ztratil a tak moje první otázka pro Růženku Pavlíkovu do její odpovědny zněla: kam se poděl?
     Je to neuvěřitelné, ale od Růženky Pavlíkovy jsem se dozvěděl, že mi zapadl do peřiňáku, když jsem se při masturbaci lekl nenadálého příchodu starší sestry s kamarádkou.
     Tato odpověď je dokonalá, má jen několik drobných a bezvýznamných nepřesností: Nebylo to při masturbaci, ale při pití rumu. Nebyla to starší sestra s kamarádkou, ale matka s kamarádkou – a její dcerou asi tak v mých letech, díky jejíž laskavé péči jsem prakticky vůbec neměl potřebu masturbovat. Nebylo to do peřiňáku, ale za ostění, které zakrývalo jakousi nerovnost na zdi. Nespadl tam notýsek, ale placatice s oním rumem, a k tomu ještě chleba s máslem a marmeládou, který jsem chtěl sníst, aby ze mne nebyl cítit rum. Notýsek tam nespadl, ten jsem si tam prostě schovával. Tohle všechno mi ale vyběhlo z hlavy, zřejmě jsem byl příliš zaneprázdněn tou přičinlivou dívenkou.
     Až teď, na základě údajů, získaných od Růženky Pavlíkovy, jsem se mohl vydat do míst, kde jsme dříve bydleli. Ostění již nebylo na svém místě, hlavně proto, že tam už nestál ani ten dům. Na jeho místě je pěstírna nějaké textilní rostliny, myslím, že konopí. Vyhledal jsem ale pozdější obyvatele našeho bytu a dozvěděl jsem se od nich, že oni ostění sundali, protože to tam neustále očichávala jejich fretka. Prý tam bylo překvapivě živo. Z toho, co mohl být můj notýsek si něco udělalo pelíšek. Pokud jde o pití, tak rum vypili na zdraví toho, kdo ho tam nechal, a pokud jde o jídlo, tak už nebylo poznat, že to byl chleba s máslem a marmeládou. Vše, co tam zbylo, nabrali na lopatu a odnesli na nedaleké smetiště. „Je to krytý a je tam sucho,“ řekli mi, „hodili jsme to do kouta, třeba to tam ještě je.“
     Šel jsem se na to smetiště podívat a nedovedete si představit moji radost, když jsem tam ten notýsek našel ve stejném stavu, v jakém ho našli za ostěním! Tedy k ničemu. Jediné, co jsem přečetl, byl veliký otazník někde na druhé nebo možná až na šesté stránce. Bohužel se nedalo zjistit, za jakou větou stál, z okolností však soudím, že šlo o větu tázací. Velikost otazníku pak svědčí o její naléhavosti.
     Notýsek jsem si odnesl domů a hodlám jej chovat jako vzácnou relikvii. Jenom mi není jasné, jak mohla Růženka Pavlíkova s takovou určitostí vědět, kam zmizel. Vtírá se mi jedna možnost: nebyla ona tou čipernou dívkou, o které tu byla řeč? Krásná a moudrá, to by se shodovalo; šikovná, to se dá u Růženky Pavlíkovy předpokládat. Alespoň první verš v její básni „Vzorová zhrzenka sněhuláčí“ o tom svědčí. A jestli je její podobizna, uvedená v úvodní části její odpovědny, opravdu věrný portrét, padesát let starý, tak je to ona!