Hovory xyw, kapitola 3.

Jarek: Ahoj Wopi, tak jsme tady zase, jsme takový náchylný k tomu, vracet se tam, kde je pohoda, a ty tvoje kávičky začínáme brát jako skvělej relax, to velkoměsto nás někdy pěkně štve, tedy mě, co, Lothare, vodkejvneš mi to taky?

Lothar: Jo, chtělo by to trošku bukoliky, věčně ty davy, auta, člověk na to nemá furt náladu. Někdy sním o tom, bydlet v horách, na samotě nebo v malý vesnici, ach jo, ale zatím jenom sním.

Wopi: No jo, kdo by o tom nesnil, ale i na malej vesnici už jsou dneska mobily a satelity. Kluci, já přímo toužim po stroji času. Zalítnout si tak na dovolenou někam do devatenáctýho století a místo burácení motorů slyšet jen frkání koní.

Lothar: Hele Wopi, vybavila se mi teďka díky tobě jedna vzpomínka z ranýho dětství, to jsme byli se školkou na výletě, courali jsme se po hradě, Karlštejn to myslím byl, a jedna holčička tam začala rozebírat, jaký by to bylo, kdyby byl středověk, já se samosebou notně poškleboval, jsem si tehdy hrával na cynika, ale vlastně jsem jí tu její fantazii docela záviděl. A nebo teďka, nedávno, povídal jsem si s jednou paní, tak kolem šedesátky jí mohlo bejt, dal jí přečíst jednu povídku o dezertérovi, začíná to popisem dlouhýho kabátu, a ona si prej hnedle vybavila Valdštejnský, začala potom povídat o tom, jak takhle poránu nebo podvečer, když jsou ulice na Malý Straně prázdný, jak je tam vidí, ty postavy z dávna, že prej je to moc hezký. Já nějak tenhle dar nemám, představit si, jaký to mohlo bejt, takový to kdyby.

Jarek: Ty jo, Wopi, já čumím, jak se ten Lothar rozkecal.

Wopi: To víš, i muži mají své dny.

Ale - abych se vrátil - ono je to asi zakódovaný v člověku. Tisíciletí žil uprostřed přírody a najednou je pár desítek let obklopenej jen technikou a mraveništěm dalších nešťastníků. To je jasný, že v nás musí bejt touha po klidu mimo město, ne?

Jarek: No, dalo by se drobně polemizovat s tou desítkou let, vždyť tyhle lidský mravenišťata jsou už tady poměrně dlouho, ale máš pravdu, že je to nic proti tomu předtím. A ta touha po klidu, já bych neřek jenom po klidu, ale po něčem doopravdickým, něčem, co si člověci sami na sebe neupletli, takový zbavení se umělejch hradeb, ono venku není jen klid, ale i nebezpečí, ale takový lákavý. Ne? 

Wopi: Přesně. Takový vchod do jeskyně v zšeřelým lese dýchá tajemnem tak, že to žádný televizní program nenahradí.

Jenže něco podstatnýho už je dneska jinak než dřív. Vyznávam na to takovou trochu ujetou teorii. Mam to říct?

Lothar: Že váháš.

Wopi: No, ehm, myslim si, že dřív opravdu byly víly, bludičky, hejkalové a tak. Lidi na ně věřili a oni existovali. Jenomže postupující technika je zabila. Dneska jsou všude elektrický dráty a vysílače, to jednak, ale hlavně - lidi na ně přestali věřit a oni zmizeli. Dneska lidi přistoupěj spíš na ufa a na mimáky, takže když někde o samotě uprostřed ticha potkáte nějakou tajemnou světelnou postavu, nebude to bludička, bude to mít takový ty divný šikmý černý mimácký oči. A tohle civilizaci vyčítam nejvíc. Že nás připravila o víly. 

Lothar: Ty jo, Wopi, trošku jsi mě dostal, vidím to úplně stejně, ale já víly ještě potkávám, heč, já se touhle civilizací nenechám omezovat, ale ne ve městě, tam už nejsou, a město se roztahuje hnusně doširoka dodaleka, jde z toho děs.

Jarek: Vyrazíme zase někam, Lothare, když nás Wopi tak naladil? Někam do lesů a luk, kolem potůčků k řekám bez chatovejch kolonií, viď.

Wopi: Úplně už ten potůček slyšim bublat, kluci, vemte mě s sebou.

Lothar: Tak pojeď s náma.