Neděle na vesnici

Máma právě žehlí, táta není doma zase pracuje. Koukám do sousedního domku. Babička právě bere moje bratrance do kostela. Já se právě vrátila z procházky se psem.

„Mamí, proč nemůžu jít s nimi?“ ptá se bráška mámi.

„Už se ptáš zase?“ povzdychnu si.

„Děda si myslí, že to není dobrý nápad, Martí.“ odpoví konejšivým hlasem mamka.

Bráška si zlostně dupne.

„Já vím, nejsem to... no pokřtěnej.“ hledá chvíli správné slovo. Stejně tomu v šesti letech nemůže rozumět nebo ano?

„To víš, my jsme holt nemanželský děcka.“ snažím se situaci napravit a sourozenecky ho plácnu po zádech. Stejně je dál nešťastnej z toho, že nemůže jít a být s babičkou a dědou. Vím, jak mu je. Taky mi bývalo mizerně, když mi babička s dědou dávali najevo, že o mě nestojí.

„Co kdyby jste šli na hřiště?“ říká po chvílí máma.

„Dobrý nápad,“ prohlásím, „jen si skočím pro pití.“

„Tak jo.“ utrousí bráška.

Je to prima. Jsou prázdniny. Je teplo a my dva vyvrhelové se houpem na houpačkách.

„Proč doopravdy nemůžu do kostela?“ zeptá se mně. Nevím, co mu mám říct. Dělám, že jsem neslyšela.

„To to Bohu vadí? To mě nemá rád?“ Nyní to začíná být takové...ošemetné.

„Ne, myslím, že ne.“ snažím se z toho vycouvat.

„Já tomu nerozumím, tak proč...?“ dumá furt nad jednou eskapádou, která se odehrává každý týden. Že to nenechá být. Já už se taky smířila, že to prarodičům vadí. Že jim vadíme. Časem si prostě každej zvykne. Ale tak, proč tam vlastně nemůže? Do kostela se smí chodit, když ste nepokřtěný nebo ne? Jen je to nějaký složitý s přijímáním, říkala mi jednou máma. Ta je ještě křtěná. Křtěná. Jaký je rozdíl mezi pokřtěným a věřícím? Není to snad o tom, co člověk cítí? Ne? Nemám čas přemýšlet. Bráška si odřel kolena, musím ho vzít domů a vyčistit peroxidem. Není čas.