Unavená

*

pedvo....nejen kvůli kritikům, takové to text činí člověka zranitelnějším...tak asi tak

Je zvláštní a pro mě neslušné jednoznačně spojovat dílo s prožitky autora. Pokud to autor výslovně nezdůrazňuje, nebo pokud autorovu osobnost a současnou situaci neznám. Tedy tato výpověď uvedená v dílu může a nemusí být autorčina výpověď.Pocity, vzpomínky a úvahy se prolínají a objevují se obrazy zvláštní i obecné. I otázky, na které hledá odpověď lidstvo celou dobu své existence. Je lhostejné, zda obrazy kreslí únava, nebo si je kreslíme sami, protože ona to neumí. **

Dík za čas...a mýlíš se.

ztráta času. měj se.

Promiň, ale transsubstancializavat fakt nechci :-)

Oba mluvíme o něčem jiném. Ani mě nenapadlo, že by tvůj kamarád reagoval na mě. ..."obyčejná slova"... to není o slovníku, zda je obyčejný či neobyčejný - (vždyť ozvláštňovat text pomocí nějakého haraburdí, ať už lexikálního nebo poetického, umí kde kdo).... Tak jako tak důležité je, co se dostane ke mně, čtenáři. Tedy text. A co se stane v něm v chvíli, kdy je čtený. Že nestojíš o kritiku jsem úsoudil z faktu, že se bráníš, abych tvoje dílko hodnotil právě jako text. "Píšu tak, jak cítím - to, že používám příliš "obyčejná" slova, má svůj důvod. Pro mě únava bude stále únavou a štěstí štěstím..." Jako by to stačilo. Probůh, a kdo nepíše, jak cítí (obecně vzato - podstatná poezie je vždy podstatná i pro autora, jinak to být nemůže). Já nehodnotím tvoje prožívání, ale způsob, jak jsi je dokázala transsubstancializavat (hnusné slovo) do jazyka. Ano, ty víš, že je text upřímný. A to přeci stačí. Usmívej se dál. Od kýče k hodnotě přitom může bý jen kousek (vyžaduje však jisté úsilí jej překlenout).

pedvo, ta únava má svůj důvod, nestěžuji si...a o mého muže se neboj. On ví proč...(vrčím, ale nekoušu :-)

egile, z čeho usuzuješ, že o kritiku nestojím? Kamarád mi to napsal ještě před Tvojí kritikou, tudíž to nebyla reakce na Tvůj názor. Já se někdy jen usmívám, hlavně když se od kritiků dočtu, že "odpadávám do kýče". Píšu tak, jak cítím - to, že používám příliš "obyčejná" slova, má svůj důvod. Pro mě únava bude stále únavou a štěstí štěstím....

Ta duhová mnemotechnika je pěkná. Vždycky jsem ale slyšel o sedmi barvách duhy, a tady je jich šest. A ono jo, modrá je dvakrát. Povídka je parádní, jen si myslím, že by bylo lepší se tolik neunavovat, třeba už kvůli manželovi. (Tohle bych si sám od sebe netrouf, ale píšeš o něm) Je to nutné? Já taky někdy jsem sedřený jako kůň, ale jen občas a často tím, co mě baví. Jejej, to jsem se rozkecal, ale už to mazat nebudu, není to prvně. Pro Zuzulinku: Nepublikovat kvůli kritikům? Vždyť ať servou, no a co?

Jasně. Voda je mokrá. Prožívání subjektivní. Ale i kdyby jen rozmazané skvrny, pořád jsou to nějaké obrazce. To barev ubývá. Sdělení textu mi vysvětlovat nemusíš. Je transparentní, k uchopení. Soudě dle tvé reakce, o kritiku v podstatě nestojíš. Škoda, byla vážně dobře míněna. Nicméně, jeden kamarád tě má přečtenu a ví. Obsah a forma.... Obsah A forma? už mě nebaví to pořád opakovat, ale... Ale ne.

Nepíšu kvůli kritikům :-) Píšu tak jak cítím, přemýšlím, "musím"... Nevadí mi, když někdo napíše svůj názor. "Moje únava" nekreslí. To, jestli ta egilova to dokáže, neřeším - ta moje ne. Té se zavírají oči vsedě, natož když sebou plácne do roviny. Ta nemá sílu ani na to, nakreslit prstem na sklo - cokoliv. ...a k pointě. Když si někdy přemýšlím - a můžu být i hodně unavená, o tom mým štěstí, zjistím, že i když se mi zdá být dávno ztracené, mám ho pořád. Jen už není tak pouťově křiklavé. Jeden kamarád mi k tomuto textu napsal soukromě "...přestože obsah může působit smutně, nad formou se uvnitř usmívám... :)" On mě má přečtenou a ví. Díky vám všem za komentáře.

Veľmi blízke každému....a mne teraz obzvlášť. Posmutné, melancholické a štipka tajomnosti, to mám rada a prvá, posledná veta, to vystihuje snáď všetko, čo sa vo mne nachádza

v prvej polovici som nasla vela spolocneho...poslednou dobou sa mi nic nezda, sny sa vytratili, nedokazem sa tesit... dufam, ze je to len prechodne... krasny textik, ludsky *****

líbí se mi ta lidskost, přestože celý text svádí ke vnímání rezignace, já tam naopak vidím vnitřní boj, je mi to blízké, chápu rozpoložení, které k tomu vedlo, mám takových textů kvanta, nepublikuji je...kritikové by je servali:)..to myslím s nadhledem

*******

Myslím, že zařazení "Miniatury prozaické" je dost zavádějící. Je to takový krátký obrazně-reflexivní útvar; svou časovou nelineárností a několika zahuštěninami má blíž k poezii než k próze. V textu, resp. v jeho kouzelné první polovině, je lapeno něco obecně lidského. I když i zde by to (mám pocit) chtělo celé trochu pročistit - odstranit nadbytek trojteček, malinko proklestit spojky apod. Pro mě se to celé láme (a odpadává do kýče) tady: "Únava kreslit neumí…stejně jako to nedokáže strach, bolest, smutek." Jednak s tím nesouhlasím. Vím, co máš na mysli, ale únava kreslit umí. Šedivé, malátné, abstraktní, kostnaté (.....) obrazce. Únava je skvělý kreslíř, výborný grafik. Leč na barvy skoupý malíř. Pak do textu opět nakrátko vstoupí maminka a podrží jej. Ozvláštní, prokrví, zpodstatní. Ale ta pointa, ta pointa... Já vím, že to tak cítíš, že je to prožité. Ale nešlo by jít někam do jiných vrstev sebe a podívat se na to nějak.... jinak? Ono by to pak - nově nahlédnuté - tobě i ostatním přineslo o poznání větší katarzi (s důrazem na slovo poznání). Takto postaveným koncem předchozí text (místy příjemně magický) prostě zazdíváš. "Někdy se sama sebe ptám, co je vlastně štěstí?" Ano, kdo se občas neptá... A patrně bezmála každý si od času řekne s nadějí: "Je to mizérie, ale za/pro tuhle nebo tamtu maličkost stojí za to žít..." Ale málokdo tuhle odpověď přesáhne k nějakému novému, očistnému poznání. Škoda, až do oné nešťastné pasáže nemá text, v první půli prostý, leč svým způsobem kouzelný, špatně našlápnuto.

Pěkné *

Pěkné. Přeji ti, aby zase brzy duhově zazářila ***

Tu dohovou větu slyším (čtu) prvně; líbí se mi. Konec hřeje a trochu mrazí. Nevím nic. Nebo nic nevím?