Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seChlapec ve žluté mikině
Autor
Edvin1
Nechápu, proč občas musí jeden člověk zemřít, aby mohl žít jiný.
Hürth a Kolín nad Rýnem dne 10. října 2012
Když jsem na kole přijížděl k železničnímu přechodu, do uší mne udeřilo výstražné zvonění a současně mne oslepila oranžová světla. Zaklel jsem a seskočil z kola. Závora se zavřela a mezi čekajícími proklouzl štíhlý mladík asi tak osmnáctiletý, v nápadné žluté mikině. Než jej stačil někdo napomenout, podlezl závoru a rozběhl se přes koleje.
Z ranní mlhy na kolejích zamrkalo Kyklopovo oko a rozezvučel se klakson.
Ten přechod je hned vedle zastávky linky číslo 18, co nejdříve projíždí podzemím Kolína, na náměstí Barbarossy se z těch tunelů vynořuje, proměňuje se z vagónů metra v tramvaj, která po pár kilometrech opouští město a vydává se přes pole a malá městečka, jako to mé, do Bonnu. Mladík doběhl na nástupiště, osmnáctka jej dohonila a přijela téměř současně s ním. Řidič zastavil se svou kabinkou vedle něj, otevřel okénko a zřejmě mu domlouval. Mladík energicky gestikuloval, a nakonec řidiči mávl do tváře, že ho má pustit dovnitř a jet, že spěchá na přednášky na univerzitě nebo kam.
Řidič sice okénko zavřel, ale dveře neotevřel a ještě chvíli počkal, než se rozjel. Bez mladíka. Mohl to udělat - tou dobou zde nikdo nevystupuje. Kluk sebral z lavičky poloprázdnou plechovku od piva a velkým obloukem ji za tramvají hodil. Plechovka se od vagónu odrazila a upadla někam mezi koleje. Na zadním okně po ní zůstal nažloutlý cákanec.
V Kolíně a okolí je pár takových přechodů. Ale ve městě, třeba nedaleko Unicenter, kam filmaři umístili příběh Kateřiny Blumové, závory nejsou. Zato na chodníku před přechodem k ostrůvkům uprostřed ulice, a ještě jednou u samotných kolejí tramvaje, stojí semafory jak na dálnici. Obrovské talíře, pulsující svou krvavě červenou výstrahu. Ty nikdo přehlédnout nemůže, snad ani barvoslepý. Ledaže je vidět nechce. Tam jsem nedávno jel v autě a před chladičem se mi zase mihla žlutá mikina. Radši jsem se za ní nedíval. Ani manželka; ta jen sykla a hleděla strnule před sebe.
„Nejradši bych tomu usmrkanci nařezal,“ ulevil jsem si po chvíli.
„V téhle zemi se děti bít nesmí,“ poznamenala žena.
„Vždyť by tohle mohl být náš syn!“
„Vlastní taky ne,“ doplnila.
„Škoda.“
Včera večer jsem se vracel z obchodu, co je po druhé straně trati. Nakoupil jsem tam nějaké desky a vezl je na kole domů. Dotlačil jsem náklad ke kolejím. Normálně bych to ještě pohodlně stihl - signál nezněl, závory otevřené, jen oranžová světla ožila a naznačovala, že se tramvaj někde v nedohlednu blíží. Bál jsem se, že mi náklad ze sedla sklouzne zrovna uprostřed kolejiště, a tak jsem zůstal stát.
Mžourám do šera večera. Nedaleko u zábradlí blikají jakési lampičky, stojí tam sklenice po marmeládě a v nich kytice květin. Nad nimi poletuje červený balónek ve tvaru srdce, a ještě jeden růžový, oba přivázané k zábradlí. Visí tam velká, do fólie zabalená fotografie urostlého chlapce. Napínám zrak, ale chlapec na fotce je silnější postavy a jeho bunda není žlutá. Stojí vzpřímeně a sebejistě se do fotoaparátu usmívá.
Přibývá lidí, závory se zavírají a signál řinčí. Kus dál se o mokré zábradlí opírá vysoký, štíhlý muž, v rozepnutém balonovém plášti. Jeho tvář je obrácena někam ke křoví po druhé straně kolejí, na hlavě bez pokrývky mu vítr cuchá řídké, prošedivělé vlasy a jeho doširoka otevřená ústa se chvějí v němém pláči.
„Kto eto?“ ptá se nahlas Ruska po mé pravé ruce. Na hlavě má vysoký drdol, propíchnutý zlatou jehlicí.
„Jevo papa,“ odpovídá kamarádka v pletené čepici, ale na muže se nedívá.
„Užas,“ říká ta s tím drdolem.
Otáčím se k nim. Ženská zírá a drdol se jí vzrušením třese.
O krok zpět, jako by se chtěl ukrýt za mými zády, stojí chlapec ve žluté mikině. Hledím na něj. On uhýbá očima a dívá se do země.
Osmnáctka přijíždí, závory se zvedají a signalizace utichá. Z dáli je slyšet táhlé houkání lodí plujících v mlze po Rýnu.
Lidé se dávají do pohybu. Chlapec ještě chvíli stojí a oni jej obcházejí.
A pak se šourá přes koleje k nástupišti.
34 názorů
Neuveríš, ale tam sú aj ženy celkom slušné vodičky. Stále ako na pretekoch, preto v strehu.
No, Italy jsem jako řidiče taky zažil. A divím se, že jich je pořád tolik. :-O
Príbehy z cudziny... chápem ten záujem priblížiť neznalým, ako to tam chodí. O tvojom seniorskom veku vypovedá skôr prílišný záujem popisovať detaily (kvetiny). Ale aj samo posolstvo - nebezpečenstvo smrti, dajte si bacha!
V Taliansku sme mali pri dome železnicu a závory. Bavili sme sa tipovaním, ktorý vodič ešte prejde pod závorami a ktorý to už vzdá. Že bliká červená, to nikoho príliš nevzrušovalo. Možno neveríš, ale v Taliansku je asi najmenej nehôd, je to presne opačný prístup ku problému: Ži v strehu, aby si bol vždy pohotový! A Taliani sú. Na rozdiel od Germánov. (V Rakúsku som za 10r. bol už pri troch smrťákoch na ceste a zabili mi kamaráta so stromom.) Som myslením a konaním jednoznačne Talian.
Patrik: Zastav se častěji! Díky za koment.
VH64: Jsem rád, že to takhle dopadlo! Měj se fajn!
Ed :-)
Patrik von Oberklee
27. 10. 2012Priamočiare a s peknou pointou. Na prvý pohľad zo všedného námetu sa ti podarilo "vydolovať" vydarené dielo.
Aha! Teď je to jasné a zřejmé, ale fakt mi to nedošlo. Asi jsem se moc upnul na to první, co mne napadlo hned při čtení prologu, na použití orgánů zdravých lidí zabitých při nehodách.
Umírat nechci - zbytečně brzy, ani nechci, aby se cokoli stalo někomu z mých blízkých, ale smrt je v současnosti tak vytěsněná z našich životů kamsi mimo akceptovanou realitu, jako nikdy předtím. Takže jí možná nezbývá nic jiného, než se takhle sama připomínat.
VH64: Tak ten Tvůj dotaz na vztah mezi prologem a příběhem mne překvapil. Opravdu není poznat ani po Tvých třech přečteních, o co šlo?
U přechodů v Hürthu i Kolíně sleduju chlapce v nápadné žluté mikině, jenž přebíhá přes koleje, navzdory výstražné optické a zvukové signalizaci. V Hürthu jsou navíc spuštěné závory. Pár dní později zde za stejných okolností umírá jiný mladý hazardér. Ten ve žluté mikině je tím otřesen a tentokrát přechází přes koleje tak, jak má. Aby přišel k rozumu, musel někdo jiný zemřít (všimni si závěrečných vět).
Myslel jsem, že text je v tomto smyslu jasný. A přesto jsem asi něco zvrzal. Hm - už nevím, jak bych jej vylepšil.
P.S. Dnes ráno jsem na stejném místě zase viděl mladého muže podlézat závory. Hned vedle pomníčku. Lidé jsou fakt idioti. Jo a na stejné lince v Kolíně před třemi dny zase zahynul muž.
O dva kilometry dál, kde na jiné lince jezdí tramvaj starého typu, se před týdnem jedné mladé ženě nechtělo obejít přední vagón a přejít po přechodu. Pokoušela se prolézt mezi vagóny. Tramvaj se pohnula...
Nikomu z nich nepomohla ani blízkost vyhlášené univerzitní kliniky, ani tým záchranářů v helikoptéře.
Už tomu přestávám rozumět. A bojím se o má vnoučata.
Buď se nedokážu soustředit, nebo už úpravy leccos odstaranily - dívám se obvykle na to, co komentují jiní, tady teď nenacházím. Tak jen tak "na sucho" obecně poznamenám, že v češtině možná není vždycky nutné specifikovat, na co je troubeno. Prostě někdo nebo něco zatroubí. Jen tak.
I přes ty už provedené úpravy jsem se - ale možná je na mě jen už pozdě - na první čtení nezorientoval. Na druhé třetí už je to stará dobrá edvinovina.
P.S. Jaký je vztah mezi prologem a samotným příběhem?
Edvin: Nikdy jsem netvrdila, že píšeš o otřesných událostech z populistických důvodů. Ba naopak, v mém prvním komentáři jsem psala, že tě k těmto typům neřadím.
Chtěla jsem Ti pouze sdělit, že patřím k těm čtenářům, kteří se docela dobře o popisy otřesných události obejdou. Stejně tak se vyhýbám takovým rozhovorům.
Děkuji, že jsi mně varoval a napsal, co chystáš napsat jako další povídku.
Eza: Pak je zde ještě jeden jiný aspekt: Píši o tom, co mne v minulosti nebo dnes a denně zaujalo. Často narážím na názory čtenářů, kteří z nějakých osobních příčin zrovna tyto mé postřehy nemusí. Ale o čem pak psát? Samé veselé historky o ničem? To taky dělám, ale jen tak pro zábavu.
Když jsem viděl onoho zdrceného otce zcela bez zábran plačícího na místě neštěstí, byl jsem tak otřesen, že jsem cítil povinnost tento text sepsat. I když jsem takových pomníčků už viděl stovky a nikdy mne dosud nenapadlo o jejich historii psát.
Ještě něco: Ohražuji se proti názoru, že píši o otřesných událostech z populistických důvodů. Kdybych to mínil dělat, tak bych k této povídce přidal odstavec, ve kterém bych popsal průběh oné smrtelné nehody. A věř mi, sadisti by si pak přišli na své. (Ilustraci toho, co bych mohl napsat, radši nepřidávám, položila by Tě.)
Napsal jsem o lehkomyslnosti a jejím důsledku. Běžné literární téma. Nic víc.
Pracuji teď na psychologické povídce. Povšiml jsem si totiž, že se média vůbec nezajímala o to, co mohlo být příčinou, že matka zavraždila své čtyři děti. Zkusím to tedy sám. Na základě mých poznatků o příčinách zkratových jednání některých rodičů. Zase - někdo to napsat musí, i když mi lidé řeknou: "Dej mi s tím pokoj!"
Něco veselého ovšem také někdy napíšu - pokud mne něco veselého zaujme.
Ed
P.S. "Myslím, že by se měly číst jen takové knihy, jež koušou a bodají... Kniha musí být sekerou na zamrzlé moře v nás."
Franz Kafka.
Dodaný úvod třetího odstavce, dokleslující "anantomii" lokality, pomůže čtenářům v tom, aby se jejich myšlenky neodpoutávaly k nejasnostem, nýbrž sledovaly text a další děj.
Domnívám se, že přibyla i informace, že se "vlakotramvaj" rozjela bez mladíka (ale jistě to nevím; každopádně to v téhle verzi víc vyniklo).
"Rozsekání" rozhovoru s manželkou na víc sekvencí, "výměn", přispělo k dynamičnosti.
Až teď si všímám zvláštních slovních spojení: ...sklenice po marmeládě... Leckdo by řekl "od marmelády", ale tvé "po marmeládě" je úplně stejně snadno chápatelné a zní to zajímavěji, netuctově.
První verze působila jako jakási "aktualita". Z téhle druhé, ač odlišné zřejmě jen o pár slov, mrazí.
Edvin: Těch výstrah a varování máme denně tolik, že se se o každou další ráda obejdu. I když je podána na zlatém talíři.
Ba naopak, při tomto množsví hrůz (které se naneštěstí opravdu dějí), kterými jsme konfrontováni, nám spíše hrozí, že právě můžeme nechtíc skončit na kolejích nebo pod kolama. Citlivý člověk ty hrůzy nosí v sobě a takhle zatížený se vystavuje ještě vetšímu nebezpečí.
Toho, že zemřeme se není třeba až tolik bát. To už víme přece od narození. :-) Výjimka je pouze, když bychom měli zatížené svědomí.
Proto zvesela do toho a na přechodech dávat pozor. To jde s veselou mysli daleko lépe.
Máš pravdu, že psát o hrůze pro hrůzu samou je špatnost. Píšu-li o ní pro výstrahu a varování, pak je to docela jiná záležitost. Myslím, že tento můj záměr je nejen z prologu zcela jasný.
Navíc: lidé v mém věku pociťuji větší potřebu mluvit o posledních věcech člověka. Už proto, že se s přibývajícím věkem tímto tématem stále častěji v myšlenkách zabývají. A co na mysli, to na jazyku. Vyhýbání se tématu smrt by pro nás seniory bylo nepřirozené, dokonce jakýsi druh násilí na sobě samém. Ba naopak - když se o tom mluví, člověk se se svým osudem snadněji smíří. Atd.
Je mi opravdu líto, že se Ti to navzdory mému záměru nelíbilo.
Napsáno je to pěkně, ale to téma mi nesedí. Media a tisk jsou přeplněny hrůzami. Když se zde zastavím, raději bych přivítala něco opačného.
Nepatřím k těm lidem, co se rádi baví o neštěstí druhého. I kdyby o tom mluvili (psali) s citem. Příliš to bolí.
Znám "typy", co nemají zábrany dokonce popsat smrt vlastního dítěte. Ne, že by se z toho těšili, ale tím získali pravdivé (horor) téma. To každý nazažije, tak proč to nevyužit.
Neřadím Tě Edvine k těmto typům. Nicmíně toto téma mi nesedlo. :-(
Napsala jsi každopádně inteligentní, pro mne přínosnou kritiku - a kvůli tomu zde jsem. Na použitých slovech záleží jen na třetím čtvrtém místě.
Díky Tvé kritice, a potvrzení z pera jiných, jsem udělal jeden poznatek, vlastně dva podobné:
1. Nestačí, aby mně bylo jasné, jak vypadalo místo, kde se můj příběh odehrává. Musí to být jasné čtenáři.
podobně:
2. Zápletka musí být jasná i čtenáři, nejen mně.
Moc díky, a zase se zastav.
Ed
Zdenda, bmw: Ono je to snad jedno, kdo umřel. Hlavně že ne chlapec v oranžové bundě. Vložím tam jedno dvě slova, aby to bylo jasnější.
Železniční přejezd uprostřed lesů: S tímhle mám potíže. Jak to nazvat? Osmnáctka je chvíli v Kolíně metrem, pak vyjíždí na povrch a je to jasně tramvaj, a nakonec vyjíždí z města a jede až do Bonnu - přes městečka, pole a lesy. To je pak co? Lokálka? Vláček? Lidé zde tomu pořád říkají tramvaj, ať se to pohybuje kdekoliv. Popis místa, kde k incidentu došlo, se pokusím doplnit.
"Autíčko": Chtěl jsem, aby to bylo autentické, a jelikož mám autíčko (Nissan Micra), ne auto, tak jsem to tak i napsal. Ale změním, abych neiritoval.
"Setsakramentsky" je má oblíbená nadávka, a chtěl jsem, aby to do očí bilo. Smím ji tam prosím ponechat?
"roh", protože ta tramvaj skutečně bučí jako něco mezi krávou a lesním rohem. Změním na "klakson". Má někdo lepší návrh?
Ed :-)
Příběh je možná nezřetelý, nálada a celkový smysl jsou nezpochybnitelné. Smrt někoho neznámého nás tolik netrápí, ne-li naopak (viz diváci televizních novin nebo čtenáři černé kroniky).
Možná už se nedokážu pořádně soustředit, taky si nejsem úplně jistá, co se vlastně komu stalo. Ale základní myšlenka mi neunikla a ta je dobrá, a velmi pěkně vyjádřená. Díky za ni.
A je to na každém kroku - ty památníčky. Na stromech u silnic, ve městě u přechodů, na křižovatkách, u kolejí. Taky se mi chce brečet, když to vidím. To je takový problém dávat si na sebe pozor?!
Aktuální - a moc hezky napsáno ****