ŘÍKÁVÁ SE...

Říkává se, že je lépe vyhořet než se stěhovat.

Já se stěhovala mnohokrát.
Ve třech letech jsem byla jen brzdou tohoto procesu. Táta už byl v novém bytě, kde na jedné matraci uprostřed budoucího obýváku vyčkával příchodu rodiny. Balila a stěhovala maminka. Až mnohem později mi vysvětlila, že to tak bylo dobře, protože i stěhování musí někdo velet, a není nic horšího než dva chytří organizátoři.
Když jsme se stěhovali podruhé, bylo mi deset. Chřipku, kterou jsem v inkriminovanou chvíli dostala, vnímala moje máma jako dar boží, protože jsem aspoň ležela a nikde se nemotala. Tatínek se stěhování neúčastnil. Přemísťovali jsme totiž jen o dvě ulice, a to moje matka nepokládala za akci hodnou organizačních schopností zralého muže. Prostě mu jednoho dne oznámila, aby šel z práce „na nové“, protože večer už tam budeme bydlet.

Vyrostla jsem, neplánovaně otěhotněla a vdala se. Bytů tehdy nebylo zrovna nazbyt. S mužem a synem jsme bydleli u mých rodičů a pět let se těšili, že se budeme stěhovat. Když to přišlo, sbalili jsme pár tašek s osobními věcmi, jiných hmotných statků nemajíce, a odjeli „na nové“.

Největší touhou mého muže však bylo vlastnit dům. Já jsem jeho touze nijak nebránila, neb ruce měl šikovné a já se taky neměla za línou. A tak to jednoho dne nastalo… další stěhování. Kromě dvou dětí jsme s mužem vlastnili už i nějaké ty hmotné statky.  Usoudila jsem, že je třeba vše jen zabalit a odjet.
Čáru přes rozpočet mi ale udělal tatínek. Rodina jeho bratrance se značně rozrostla. Byt, který užíval on s maminkou, se zdál být zbytečně velký. Byt, který jsem já s rodinou opouštěla, byl volný. A táta nikdy nezažil stěhování, které by bylo hodné jeho organizačních schopností. Trojposun už takovým stěhováním byl.
„Já to zorganizuju a taky zaplatím,“ prohlásil můj otec furiantsky a mně se lehce zatmělo před očima. O jeho organizačních schopnostech jsem neměla nejmenší pochybnost. O finanční náročnosti tak velké akce jsem měla sice nepřesnou ale rozhodně děsivou představu. V tu chvíli jsem neměla ponětí, kolika lidem v uplynulých letech můj táta zadarmo se stěhováním pomáhal. A dodnes netuším, zda mu to přišli jen vrátit, nebo jestli jim otec navíc implantoval myšlenku, že se budou účastnit kolosální akce, kdy jeden sice namaluje pyramidu, ale na preciznosti každého záleží, zda bude stát. S maminkou jsme totiž záhy začaly nabývat dojem, že stavbě pyramidy se plánovaná akce v jeho podání postupně stále víc a víc blíží. Když jsme všichni dva dny před stěhováním dostali přesný soupis svých úkolů s minutovým upřesněním časů, kdy mají být provedeny, maminka si jej pečlivě pročetla.
„A ty budeš dělat co?“ zeptala se opatrně tatínka, když jeho jméno v předloženém plánu akce neobjevila.
„No, já budu mezi váma popojíždět… kdyby někde něco selhalo,“ odpověděl tatínek se zjevným údivem v očích, že takovou samozřejmost nechápeme.
„Takže nic,“ odvětila maminka suše, složila „plán“ a strčila ho do kapsy u zástěry, což můj otec sledoval pohledem plným neskrývaných obav, že matka jeho dílo někde založí a dojde k neorganizovanému chaosu.
„Neboj, já to neztratím,“ poklepala si na kapsu, usmála se na tatínka a odtáhla mě do kuchyně.
„Dělá, jako bych se v životě nestěhovala. Až přijede auto, naložím. Přijede, až tu bude. Ráno si nalej stopičku slivovice, uvař si kafe, a nech tomu volný průběh,“ poučila mě tak na celý život o jediném pravidlu důležitém pro stěhování – v klidu, nezmatkovat!
Pro podobné akce se díky filmové klasice užívá název „kulový blesk“. Moje maminka tu naši pojmenovala stejně… s vysvětlením v duchu té filmové klasiky, že název je to trefný, neb „jde o kulový a nějak to dopadne“.
S výsledkem byl otec spokojen, protože večer byli všichni, kde měli být, a časové zpoždění proti plánu bylo minimální. Navíc bylo způsobené tím, že jedno ze stěhovaných dětí si vzpomnělo na nočník právě ve chvíli přesunu, což tatínek označil za ničím neovlivnitelný zásah vyšší moci, stejně jako příliš rychlé působení kvalitní domácí slivovice na jednoho ze stěhováků.
 
Společné vlastnictví domu a jiných hmotných statků není důvodem pro zachování manželství. A nebo by jím být nemělo, když jiné podstatnější důvody schází. A tak jednoho dne přišlo další stěhování… vzala jsem za ruce děti s tím, že hmotné statky vyřešíme později, a odešla s nimi „na nové“, vědoma si toho, že to nejcennější co máme, si odvádím s sebou.
Byt o velikosti dva plus kuchyňský kouteček se časem ukázal jako nepostačující. Zvlášť když do našich životů vstoupila dívenka, která také potřebovala domov a zázemí, a já měla dojem, že je v našich silách jí ho poskytnout alespoň dočasně, než dokončí vzdělání. Všichni jsme k tomu v sobě měli potřebnou dávku trpělivosti a tolerance. Nevydržel můj velitel. Když se dozvěděl, že už rok spím na zemi s nohama trčícíma do předsíně, a děti mě podle potřeby tichounce překračují, povolal si mě k pohovoru. O co byl pohovor delší, o to byl závěr kratší.
„Když zvládáš tohle, sehnat si větší byt bude pro tebe brnkačka. Do čtrnácti dnů chci slyšet, že bydlíš slušně,“ uzavřel to s dovětkem, že mě potřebuje v práci ve formě, a takhle v ní už dlouho nebudu.

„Mámo, neřeš!“ pravil můj syn, když jsem děti seznámila se situací. A já jsem neřešila. Syn konstatoval, že nás potkaly dvě dávky štěstí… jednak volný a významně větší byt ve vzdálenosti asi sto padesát metrů od našeho stávajícího, a pak to, že napadl sníh. Já podepsala smlouvu o nájmu a navařila kotel guláše. Ve stanovený čas se dostavili synovi kamarádi se sáňkami, na které postupně naložili všechny naše hmotné statky a převezli „na nové“. Nikdy jsem neviděla nadšenější a veselejší stěhování. My, dospělí a zkušení, bychom řekli, že takhle to nejde. Ti mladí, netušíce že to nejde, to provedli.

Čas plynul a dozrál k dalšímu rozhodnutí. Jednoho dne jsem tedy naházela na malý náklaďák pár krabic a odjela do tři sta kilometrů vzdáleného města. Pronajatý byt byl zařízený, moc jsem toho nevybalovala. A udělala jsem dobře. Když do mého života a domácnosti vstoupil nový muž, ukázal se stávající byt jako nevhodný. Navíc se můj partner rozhodl pro podnikání. Pronajali jsme tedy dům s potřebnými prostorami v přízemí… a přišlo další stěhování.

Nevím, jak probíhalo. Můj mě ujistil, že to není problém, já jsem do krabic sbalila něco málo… a jednoho dne jsem šla z práce „na nové“. Příliš rychle jsem nevybalovala, protože jsem nevěděla, kde mám co hledat. Muž sice přestěhoval, ale nemělo to žádný řád a logiku. Krabice s kuchyňským náčiním jsme měli všude jinde než v kuchyni, kde jsme však spolehlivě nalezli krabice s knihami a šatstvem. Nevybalila jsem tedy všechno, a udělala jsem dobře. Záhy jsem pochopila, že představa mého muže o podnikání spočívá v tom, že bude nosit „nálepku“ podnikatele, pravidelně vybírat od personálu tržbu a tu bezuzdě utrácet. Jako jediný budoucí „personál“, ochotný pracovat bez nároku na odměnu, jsem se odmítla do jinak skvělého podnikatelského záměru zapojit. Bydlení v objektu, pro podnikání stvořeném, se tím stalo nesmyslným.

A tak jsem to měla znovu… stěhování! Už jsem se nezapojila vůbec. Můj drahý povolal své kamarády a vše zorganizoval. Zařídit všechno tak, aby sám nemusel na nic ani sáhnout, byla schopnost, kterou byl obdarován zřejmě už při narození. Moc jsem nevybalovala. Už jsem pochopila, že stěhování je běžnou součástí života s mým mužem, a zdaleka ne tou nejsložitější.

Vydržela jsem něco málo přes rok a pak jsem manželovi předestřela návrh… budeme se stěhovat. Kategoricky to odmítl.
„Nevím, proč bychom se měli stěhovat, když je mi tu dobře,“ uzavřel debatu dříve, než se vůbec rozvinula.
„Tobě je dobře všude, kde můžeš ležet. Ale to můžeš stejně tam jako tady,“ použila jsem netaktický argument. Na úrodnou půdu ale nepadl. Stejně jako mé vysvětlování, že on nevaří pro celou rodinu na dvouplotýnkovém vařiči, na kuchyňské desce o midirozměrech, sousedící z jedné strany se sprchovým koutem a z druhé se záchodovou mísou umístěnou za pouhými „zašupovačkami“.
„Nejspíš tě budu muset zadusit polštářem,“ prohodila jsem jen tak mezi řečí dva dny před plánovaným termínem stěhování. Měla jsem sice dojem, že mě manžel moc neposlouchá, ale zareagoval.
„To teda nevím, proč bys mě měla dusit. Co by sis beze mě počala,“ usmál se laskavě.
„No, já jen že jsem to viděla ve filmu. S živým se s tebou na tom kanapi nikdo nepotáhne, ale když tě udusím, mrtvolu zastelu a peřiny šikovně převážu, tak tě stěhováci odnesou,“ usmála jsem se ještě laskavěji.
„Miluju tě i umanutou,“ povzdechl si manžel, vstal a odešel zajistit auto a kamarády.

A tak jsme se přestěhovali. V té době jsem netušila, že to bude naše poslední společné stěhování. To další už čekalo jen jeho. Na cestu jsem jej vybavila i postelí, aby se „na novém“ cítil dobře. A pak ještě trochou hmotných statků, o které mě do té doby nestihl připravit. Nebylo jich ostatně už mnoho. Učinila jsem tak v pevné víře, že jeho případné budoucí návraty už nebudou motivovány jejich získáním.

Zažila jsem mnohá stěhování. Taková, na která jsme se všichni těšili, i takové, na které jsem se těšila jen já. Veselá i smutná. Organizovaná jinými nebo jen ve vlastní režii, se spoustou hmotných statků i bez nich.  Vím, že stěhování znamená jen sbalit se a jít. Dodržet pravidlo „nezmatkovat“, protože nějak to dopadne.
Ale hlavně vím, že jeho podstata je v něčem docela jiném, ačkoli se o tom nikdy nemluví. Je to ztráta domova, vlastního ostrova v moři okolního světa. A tak je stěhování nakonec o jediném… o síle ztratit a víře, že znovu nabudu. A možná i trošku o odvaze. Protože úspěch nám nikdy nikdo dopředu nezaručí. Ale v čem ano?

Stěhovat se je prostě miliónkrát lepší než vyhořet.