Kamínek

Lidé jsou krutí,hluší,dětinští a citliví zároveň. Zraňují a přitom pláčou nad lidskou krutostí. Přes oči černou pásku,co nepropustí ani paprsek světla.

Stojím na cestě. Vidím dopředu a dozadu se neohlížím. Přede mnou je očividně delší cesta než kam až dohlédnu…
Je krásně, udělá mi to velkou radost…tak se rozběhnu. Nic mě netíží, jen možná batůžek, který mi plácá do zad, jak si poskakuju. Chce se mi strašně smát a taky zpívat…
Tak se prostě směju, do toho si zpívám, poskakuju si, někdy i běžím, ohlížím se okolo sebe…
    Jak si tak bláznivě pobíhám - do cesty se mi z nenadání postaví kaluž.
Moc si jí nevšímám a jednoduše jí přeskočím.
Jsem sama a nijak mi to nevadí.
Je mi docela jedno kudy mám jít, vlastně nad tím ani nemusím přemýšlet. Cesta je jenom jedna a tak si po ní bezstarostně jdu. Přemýšlím si, tak jak to mám ráda-sním…
   To mi ale asi nechce dopřát říčka, která mě zdraví a brání mi pokračovat… Poškádlím ji, ale jen pohledem, to aby věděla, že příště mi nemá cákat svou vodu na bosé nohy. Napiju se z ní, malinko a namísto „děkuji“ se usměju. P o k r a č u j u d á l . . .
Nepatrně se ochladí
   Na cestičce se objevují ostré kamínky, vytáhnu si boty z batůžku a zase se rozeběhnu, nejsem unavená… Netrvá ani deset minut a přede mnou se otevře les, hluboký a temný .
Prodírám se jím, mám strach.
       Není tady nikdo, kdo by mi mohl pomoct.
   Tělo mám samou oděrku, samý škrábanec. A nějakým štěstím či náhodou jsem se dostala odtud pryč. Možná, že bych ani nepoznala, jestli jsem ten les obešla nebo přešla na druhou stranu. Ale já věděla, že na té druhé straně jsem!!!
    Byla tu zima, pusto, tak nějak smutno…
   Nemohla jsem pochopit kam se poděla ta radost, nadšení, dobrá nálada, pocit bezpečí.Cítila jsem se opuštěná, zraněná, ne tak na těle jako spíš na duši.
    Proč mi to udělali?!   
   Já nic neprovedla, nikomu neublížila, neškodila! Tak proč?
Copak se tak může potůček zlobit za těch pár slz, které jsem z něj upila? Tak proč mi ubližují?
Proč?    
Nikdo, nikde…
   Jen, přede mnou nepředstavitelně velká skála s nepřeberným množstvím ostrých výběžků a špičkou zasněženou. Co mám teď dělat??? Kam mám jít?? Kdo mi pomůže?
    Nejdřív jsem to chtěla vzdát. Všichni byli přece proti mně!
Jak bych to mohla jen všechno zdolat sama?! To přeci nejde!!! Ale potom jsem se snažila s horou alespoň sžít…
   Nešlo to, nechtěla jsem její přízeň, přátelství. Jen aby mě ignorovala…nechala mě být!
Ale čím víc jsem se snažila, tím byla krutější,… Věděla, že to bolí, moc bolí.
   Tak jsem tam strávila mnoho dní, měsíců, možná i rok, já nevím… Už jsem byla se vším srovnaná a brala tu obludnou, bezcitnou kupu kamení s „rezervou“ a na druhé straně jsem si uvědomovala,že mě to sžírá a nejde to takhle dál, že to tak nevydržím…
Jsem na dně
   Nešlo se vrátit zpátky, na to jsem neměla sílu, ani prostředky. Už jsem byla na konci, aspoň jsem si to myslela. Nevěřila jsem ani v nejmenším, že ten velký „šutr“ se smiluje.
Ale z nenadání se hora rozestoupila a já mohla projít!!!
    Za ní to nebylo vůbec hezké, ale už mi nebránila jít svou cestou. Nemohla jsem to pochopit, propustila mě.

Potom jsem přišla na to, že už se se mnou nudila. Neměla už co ze mě „vycucnout“. byla jsem naprosto prázdná, oči jako dvě velké pustiny. A přestože mi nebránila, pořád nade mnou bdí a čeká až bude mít co „vysát“.
    Postupem času na mě zapomněla, ale ne úplně…
Nikdy si neodpustí hodit mi pod nohy nějaký ten kámen a dělá jí moc dobře, když upadnu nebo si odřu koleno. A rozčiluje ji, když kamínek jen tak přeskočím.
Stále mě tak trochu ničí. Jen když si uvědomím, že není jediná skála- tak krutá, mocná, hrozivá…
   Přemýšlím, kolik jich je a kolik jich ještě potkám. S kolika se budu muset potýkat . A vlastně.. už mi je to jedno!
Nejspíš mě to natolik posílilo, že skála mi připadá sice krutá a zlá, ale teď ji nevidím jako obra, ale úplně malé dítě, rozmazlené… a to co dělá je jen dětský rozmar… mnoho skal je dětinských, s mnoha takovými rozmary a můžou přitom býti sešlé stářím …

---