Přepadení

Bylo poledne. Teda alespoň myslím, že bylo. Neměl jsem u sebe hodinky, peníze, mobil - prostě nic - z baráku sem vypadl tak rychle, jak to jen šlo. Poslední dny nebyly pro můj život moc dobrý. Udělal jsem několik chyb a dobrým věcem jsem se vyhýbal. Stejně tak jsem se chtěl vyhnout lidem a vecnicím, ale měl jsem hlad a v kapse ani vindru.

V nejbližší vsi jsem sice potkal pár aut, ale vždycky jsem se stihl schovat do křoví. Řekl jsem si, že musím rychle vlézt do nějakýho baráku, vzít jídlo, nějaký prachy a co nejrychleji vypadnout. Z hlavní ulice jsem zahnul do menší zapadlé uličky. Jak jsem předpokládal, nikde nikdo nebyl. Tak jsem se začal rozhlížet po domech a vytipoval jsem si ty prázdné. Po tolika vloupačkách jsem si byl jistej, že si zároveň vybírám domy s plnými lednicemi a s hromadou úkrytů pro hromady peněz.

Asi jsem nedával moc pozor, když jsem si nevšiml, že z hlavní ulice se ke mně blíží člověk. Babka, mohlo jí být tak sto padesát. Měla hůl a tašku na kolečkách. Sakra, to je dobrej cíl, prolítlo mi hlavou, určitě jde z nákupu a bude mít dost jídla, pro začátek by to mohlo stačit.

Byla sice celkem daleko, ale stejně jsem se jí vydal naproti. Alespoň jsem měl čas si celou akci rozmyslet. "Hůl odkopneš, bábu povalíš, tašku do ruky a zdrhat dřív, než si tě někdo všimne." Tohle pravidlo znám už od třinácti. Když jsem stařenu míjel, chtěl jsem jí zbavit hole, ale ona ji měla připevněnou k zápěstí. Ta mrcha byla na svůj věk celkem mrštná a já jsem zase vyšel ze cviku. Vzala hůl a začala do mě mlátit. Když už jsem se válel na ulici ve vlastní krvi, tak do mě ještě kopla. Potom už si moc nepamatuju.

Teď ležím v nemocnici se zlomenou rukou, otřesem mozku, naraženou pánví a s pěti zlomenými žebry. Hubu mi dali do pořádku hned, zlomenej nos jsem už párkrát měl, na ten sem zvyklej, a zuby mi, naštěstí nevyrazila. Tenhle příběh asi nikdy nebudu klukům v hospodě nikdy vyprávět, ale jedno je jistý. Na domy mám lepší čuch než na starý lidi.