Znamení kruhu 2

Jezdec na koni vytvářel nezvyklý obrys na horizontu. Kůň udržoval stále stejné tempo a pomalou chůzí, nijak neřízen jezdcem, mířil na sever. Muž v sedle sledoval převážně nebe nad hlavou a občas přejel pohledem horizont. Za celý den udělal jen jednu přestávku, kdy se kůň napásl a on si mezitím protáhl ztuhlá záda. Stepí putoval už tři dny a tušil, že cíl jeho cesty nebude daleko.
     Slunce, které do něj po celý den zabodávalo své rozžhavené paprsky, začalo slábnout. Tvořící se červánky zvěstovaly brzký příchod noci, kdy nesnesitelné horko ustoupí a vystřídá jej studený vánek. Konečně si pořádně odpočine a načerpá další síly. Také se poprvé za celý den pořádně nají, protože celodenní vedro z něj vysávalo veškerou chuť k jídlu. Už chtěl dát koni znamení, když ten zastavil sám od sebe. Armin zaostřil pohled a v dálce před sebou spatřil obrys stromu.
     „Hodný Blazer,“ pochválil koně a poplácal ho po mohutné šíji. „Dnes nocujeme tady,“ seskočil na zem a začal odepínat řemínky, držící sedlo. Když byl kůň odstrojen, poplácal ho a ten si šel najít svůj trs trávy, kterou byla tvrdá půda severní stepi pokryta. Svého koně nijak nevázal. Byl mu věrný a nikdy se od něj bezdůvodně nevzdaloval. Sedlo odložil do trávy a z jedné postranní brašny vyndal sušené maso. Posadil se na zem a zády opřený o hrušku sedla, ho ukusoval a popíjel k němu čistou vodu z koženého vaku.
     Neustále přitom pozoroval asi čtyřista stop vzdálený strom. Nebyl to strom v pravém slova smyslu. Bylo to spíš torzo starého mohutného kmene, jehož výšku odhadoval asi na dvanáct stop. První větve, které se oddělovaly od kmene a měly tvořit základ koruny, se táhly nejvýš do délky asi šesti stop a v této vzdálenosti přelámány, tvořily jakýsi prstenec kolem kmene. Kdysi to byl silný strom, který doplatil na svou velikost a stal se obětí blesku, který ho takto znetvořil. Nyní to nebylo vidět, ale Armin věděl, že celý tento pahýl je zčernalý jako uhel a život z něj už dávno vyprchal. Když se ozval nelidský skřek, kůň zvedl hlavu, zastříhal ušima a potom se vrátil ke své večeři. Armin přestal žvýkat sušené maso a koutkem úst se usmál – cíl jeho cesty byl vzdálen čtyřista stop.

     Ráno se Armin vzbudil před svítáním. Když cestoval sám, což bylo takřka pořád, hlídku přes noc nedržel. Spoléhal se na svůj lehký spánek a bystré smysly svého koně, které ho doposud nikdy nezklamaly. Když začalo svítat, měl už za sebou lehkou snídani a kontroloval si zbraně, kterých byl jeho matně černý kožený úbor plný. Nakonec překontroloval řemínky, které na něm držely koženou vestu, zepředu opatřenou bandalírem s vrhacími noži a zezadu dřevěnou pochvou na meč, jehož jílec mu vyčníval nad pravým ramenem. Potom Blazerovi na hřbet připevnil sedlo s brašnami, ze kterého předtím odepl luk a toulec se šípy.
    „Jde se vydělávat, hochu,“ usmál se na koně a začal na luk napínat tětivu. S lukem pracoval rád, zvlášť od doby, kdy přinesl trpaslíkovi Egrimovi kus žebra nějaké potvory, která asi chcípla v Togarské poušti žízní a řekl mu, ať mu z toho udělá luk. Egrim na to tehdy chvíli hleděl s otevřenou hubou, pak padl na kolena a začal si cosi drmolit pod vousy. Snad si myslel, že tu potvoru sejmul sám Armin, nebo co. Nakonec žebro sebral a udělal z něj ten nejlepší luk pod sluncem. Armin dodnes nevěděl, co to mělo znamenat, ale nijak si s tím hlavu nelámal. Egrim byl možná trochu podivín, ale měl zlaté ruce. Jako výrobce šípů byl známý snad po celé zemi. Armina vždy zajímala cena, a ta nebyla malá – ostatně jako vždy. Ale byl si jist, že výměnou dostával zboží prvotřídní kvality.
     „To si do toho účtuješ i to svoje modlení?“ popichoval ho, když byl luk hotov. Egrim jenom potěžkal váček se zlaťáky a vážně dodal: „dobrý luk!“
     A měl pravdu. Egrim z žebra vyškrábal prvotřídní střední luk a ve slabé chvilce přidal tětivu z dračí šlachy, jak tomu říkal. Kdo ví, z čeho ve skutečnosti byla, ale pravdou bylo, že od té doby ji Armin nemusel měnit. Používal ten luk s potěšením a v jeho rukou se stával smrtící zbraní.

     Ozval se stejný skřek, jako předešlého večera. Hluboký a skřehotavý. Armin vyndal z toulce šíp, opřel ho o luk a konec zahákl za tětivu. Slunce vykouklo nad obzorem a zalilo step svým žárem. Jako v odpovědi na probouzející se den, se v koruně mrtvého stromu něco pohnulo. Armin si nejprve všiml trhaných pohybů mezi pahýly větví, když potom nejasný vzálený obrys začal růst, až nakonec uprostřed koruny stanul asi šestistopý temný stín. Ozval se další skřek, hrozivější než předchozí, stín bleskově roztáhl velká blánovitá křídla a nyní stál na vrcholu mrtvého stromu, nehybně jako gobelín. Armin pozvedl luk a gobelín bleskově vyrazil do vzduchu.

     Už si ani nepamatoval, kolik zegrittů ulovil. Byl to velmi nebezpečný tvor. Některá zvířata měla rychlost, aby unikla, jiná měla sílu, aby jednou ranou zabila. Zegritt měl obojí. Svalnaté nohy, opatřené drápy ostrými jako nože, schopné zvednout do vzduchu dospělého člověka, byly jen o něco málo nebezpečnější, než jeho zahnutý zobák, schopný jedním stiskem zlomit vaz či oddělit hlavu od těla. To vše neuvěřitelně rychle. Pro své dovednosti byl zegritt velmi žádaný pro arénu, kde proti sobě bojovala divoká zvířata na život a na smrt. Pustit do arény takového zegritta by nebylo zcela fér pro ostatní divoká zvířata, a tak mu vždycky předtím usekli jeho blánovitá křídla. I když pak nemohl létat a jenom skákal na silných nohou, stále to byl neuvěřitelně nebezpečný predátor. Bylo výjimkou, když proti němu i poté nepostavili přesilu. Na lidské zvrácenosti se vydělávali velké peníze a Armin řeči peněz rozuměl. Odměna za zegrittí vejce byla neúnosně vysoká a zcela přiměřená riziku, které lovec podstupoval. Běloucí lidské kosti, rozeseté po celé severní straně stepi, hovořily jasně.

     Zegritt, který se pokoušel chránit své hnízdo na vrcholu stromu a byl tak jedinou překážkou k dosažení Arminova cíle, se spustil spřemhlav. Armin se plně soustředil na zamíření šípu, protože jedna přesná střela mohla vše okamžitě ukončit.

     Vzpomněl si na svého prvního zegritta. Byl to dospělý samec a chtěl si Armina ulovit k obědu. Bylo to tak tak, ale nakonec ho Armin dostal. Oba tehdy leželi v kalužích krve. Každý ve své. Byl to statný samec, velký zobák, silné drápy a Armin si tak vydělal dost peněz. Ze zegrittích drápů se dělaly ty nejlepší hroty šípů a přílba z jeho zobáku stála takřka celé jmění. Tehdy Armin spotřeboval skoro polovinu vydělaných peněz za felčara, tak byl zřízený. A nebýt Blazera, ani by se k němu včas nedostal.

     Od té doby uplynulo už pár let a Armin věřil, že do sbírky mu přibude další trofej. Blazer stál nehnutě opodál a jen stříhal ušima, zato Armin věděl, že několika málo pohyby na sebe upoutal zegrittovu pozornost, více než dost.
     Ohlušující řev zcela pohltil zvuk letícího šípu. Zegritt ho spatřil, ale byl už moc blízko, aby se mu zcela vyhnul. Ozval se děsivý skřek, to když šíp proklál zegrittovi jeho blánovité křídlo. Zraněné zvíře dopadlo na silné nohy necelých třicet stop od Armina. Bolest zraněného křídla v něm vyvolala ještě větší zuřivost a jedním silným skokem se vrhnul po Arminovi. Ten reagoval stejně rychle a po úhybném přemetu do strany odhodil luk a bleskově tasil meč. Nastala situace, které se chtěl Armin vyhnout, protože sebemenší zaváhání by teď znamenalo jeho smrt. Zegritt párkrát zkusmo zamával zraněným křídlem, v marné snaze z něj odstranit zachycený šíp, čehož Armin využil a šáhl do bandalíru pro vrhací dýku.
     V momentě, kdy by dýka zasáhla zegritta zezadu do mohutného krku, už tam nebyl. Možná zaslechl, jak dýka sviští vzduchem, uskočil stranou a přestal se zabývat zraněným křídlem. Armin stál nehybně proti němu a během zlomku vteřiny zapudil myšlenku na to, že by se otočil a začal utíkat. To by byla jistá sebevražda a on to věděl, ale jen naprostému šílenci by se tato myšlenka nemihla hlavou. Patnáct stop od něj stála krvelačná bestie a s temným vrčením na něj otvírala zobák, připravená bleskově vyrazit. Ty peníze si zaslouží do posledního měďáku, napadlo ho.

     Zegritt přestal máchat zraněným křídlem a i s trčícím šípem ho složil podél svého mohutného těla. Druhé křídlo to samé. Teď tam nehybně stál a svýma černýma očima pozoroval každý Arminův pohyb. Armin věděl, že zegritt, i když teď vypadal nepřipraven, byl schopen bleskově vyrazit. Jedinou jeho šancí by bylo, uhnout mu z cesty, protože díky jeho robustní postavě pokryté svaly, nedělalo zegrittovi žádný problém, srazit jakoukoli živou překážku na zem, a pak měl vyhráno.
 
     Toto bývala častá chyba ostatních rádoby lovců zegrittů. Napochodovali do stepi, a zavření ve svých brněních, kryti velkými štíty, mysleli, že mají vyhráno. Svůj omyl pochopili, až bylo pozdě. Takový lovec nebyl pro zegritta žádným soupeřem. Pokud ho nezabil brutálním nárazem při útoku střemhlav, tak mu potom, když ležel na zemi, jedním cvaknutím zobáku oddělil hlavu od těla. Pokud člověk nebyl opravdu dobrý lukostřelec, moc šancí na přežití už mu nezbývalo.
     Trefit zegritta když letěl, bylo neuvěřitelně těžké, protože létal ve velkých výškách. Když potom padal střemhlav, bylo to takřka nemožné. Profil jeho postavy byl při útoku minimální a v čele mu z velké části vévodil jeho mohutný zobák, který při zásahu odrážel šípy jako nic. Trefit se do odkryté části jeho těla, chtělo přesnou mušku a o nic méně chladnou hlavu. Nejeden schopný lukostřelec zůstal strnule stát, když spatřil, co se na něj z oblohy valí. Samotný zegritt vypadal hrozivě a pokud jste na něj nebyli zvyklí, jeho ohlušující řev vás dokázal spolehlivě paralyzovat.

     Teď tam stáli proti sobě a plně se soustředili jeden na druhého. Armin věděl, že jeho šance na přežití spočívá v tom, nenechat se od zegritta zasáhnout a v pravou chvíli zaútočit. Kožené věci, které měl na sobě, mu dovolovaly rychlé pohyby, zato mu neposkytovaly žádnou ochranu před případným střetem. Jeden jediný zásah a byl by na místě mrtev. Ani si to neuvědomil a v duchu litoval zegrittí protivníky v aréně.
     Zegritt, jakoby vycítil jeho chvilkové zamyšlení, vyrazil kupředu.

     Místo přímého útoku zobákem, tentokrát zaútočil nohama, které po mohutném odrazu napřáhl před sebe. Než se skulil na zem, Arminovi se v očích zableskla řada drápů, ostrých a smrtících. Jen co dopadl na zem, nad ním se přehnal řvoucí zegritt a doskočil přesně na místo, kde ještě před momentem stál. Další úskok a zegrittův zobák zasvištěl naprázdno vzduchem. Během okamžiku byl Armin zpátky na nohou a svým mečem jen těsně minul jeho hlavu, kterou zuřivě mával sem a tam. Druhým máchnutím ho trefil do zobáku, ale meč po něm jen neškodně sklouzl. 

     Armin se pohyboval takřka instinktivně. Předvídal útoky, uhýbal jim, v zápětí na to, jen těsně míjel zegrittovu hlavu svým mečem, přitom se mu v podvědomí neustále dokola opakovala chvíle, kdy vzal tento úkol. Vybraní hosté, sjednaná schůzka, to vše nějak moc utajeně, zdálo se mu.
     „Jen ten nejlepší,“ zakončil tehdy svůj proslov muž, který měl v úmyslu zakázku zadat. Měl pravdu. Na schůzku byli pozváni jen ti nejlepší, z nihž některé znal Armin osobně. Lovci, zabijáci, dobrodruhové a jim podobní, ale zakázku měl dostat pouze jeden z nich. Nejlepší z nejlepších.
     Výzva, která se neodmítá. Arminovi se hlavou honily myšlenky o cti, či spíše o poctě, že i on byl vybrán do tohoto vyřazovacího kola. Otázka odměny byla v ten moment vedlejší, protože takové vzrušení už dlouho nezažil. Když si vylosoval úkol, jež měl prokázat jeho schopnosti, sám pro sebe se pousmál. Přinést zegrittí vejce – skrčil svitek a odhodil do hořícího krbu.
     Zajímalo ho, jaké úkoly byly ještě k dispozici a kdo si jaký vybral, ale nikdo se nikoho na nic neptal a okolní vzduch byl prosycen napjatou atmosférou. Jestliže vstupním úkolem je přinést zegrittí vejce, Armin neměl ani tušení, co bude úkolem hlavním. Zvědavost ho hnala kupředu a závod o zakázku byl odstartován.

     Teď čelil útoku rozzuřeného zegritta, který neznal slitování. Zraněné křídlo ho omezovalo v pohybu, ale pořád byl rychlý a smrtící. Armin nebojoval se zegrittem poprvé, a tak věděl, že jeho zraněné křídlo mu dává naději na zasazení osudné rány. Bylo jich zoufale málo, ale Armin si pozorně všímal chyb, které zegritt kvůli svému zranění dělal. Také si uvědomoval, že své výhody musí využít co nejdříve, protože s postupujícím časem a jeho vlastní narůstající únavou by se tato výhoda rychle smazala. Zegritt měl obrovskou výdrž, a tak bylo nutné využít všechno, co se nabízelo.

     První kapka rudé krve poskvrnila Arminův meč. Zegritt zařval, až Arminovi zalehlo v uších a začal ustupovat. Pramínek krve, stékající po jeho noze sílil a krev se začala vsávat do tvrdé půdy. To bylo cenné zranění – pomyslel si Armin a neustával v útoku. Zegritt před ním couval a přitom značně pokulhával. Krvavá stopa ho neúprosně pronásledovala. Pokud zegritt někdy couvl, nebyla to otázka nějaké taktiky, ale otázka přežití a Armin to věděl. Kdyby neměl zraněné křídlo, už dávno by se vznášel na obloze, aby unikl jeho dotěrnému meči, který ho teď nenechával na pokoji. Armin mával mečem sem a tam a jen čekal na vhodný okamžik, kdy zegritt nestačí uhnout, či spíše, kdy kvůli své noze upadne.
     Někde hluboko ve své mysli spatřil obraz, jak bojuje v širé stepi se zegrittem, vražedným zabijákem, který před ním ustupuje v marné snaze mu uniknout. Spatřil sám sebe s nelítostným výrazem v očích a grimasou šelmy ve tváři. Zápas na život a na smrt v největší aréně světa. Ta vize se mu vryla do paměti, jako kdyby její obraz vytesal do skály. Uvědomil si svou sílu a naplno pocítil základní instinkt přežití. Ozval se řev, který byl vším a ničím zárověň. Armin vydechl všechen vzduch, který měl v plicích a zhroutil se na zem vedle zegritta, kterému z hrudi trčel jeho meč...
    
     pokračování příště...